22 Cdo 2574/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka, ve věci
žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l/ České republice -
Okresnímu úřadu v Domažlicích a 2/ Katastrálnímu úřadu v D., za účasti
vedlejších účastníků na straně žalovaných, J. a B. F., zastoupených advokátem,
o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.
zn. 6 C 38/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. března 1999, čj. 14 Co 682/98-56, t a k t o :
I. Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 1999, čj. 14 Co
682/98-56, a Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. září 1998, čj. 6 C
38/98-39, pokud jimi bylo rozhodnuto o návrhu, že Katastrální úřad v D. je
povinen na LV č. 2112 v katastrálním území P. vlastnictví vyznačit vlastnictví
žalobce k parcele číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú. P., se zrušují
a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 1999, čj.
14 Co 682/98-56 pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích
ze dne 4. září 1998, čj. 6 C 38/98-39, o zamítnutí návrhu na určení, že žalobce
je vlastníkem pozemkové parcely číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú.
P., se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. září 1998, čj. 6 C
38/98-39, ve znění, že „se zamítá návrh žalobce na určení, že je vlastníkem
pozemkové parcely číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú. P., a že
Katastrální úřad v D. je povinen na LV č. 2112 v katastrálním území P. toto
vlastnictví vyznačit\" a kterým rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v předchozím řízení, vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 193/93, se J. a B. F. domáhali určení, že
jsou vlastníky ve výroku uvedené pozemkové parcely, když v daném sporu byl
žalovaným současný žalobce. V tomto řízení řešil soud předběžnou otázku, zda
došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné parcele žalobci ve smyslu
ustanovení § 135a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") ve znění
platném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobci vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydrželi, a proto jejich
žalobu zamítl. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že dnem 20. 7. 1986 byly
splněny podmínky vydržení vlastnického práva, avšak nikoliv pro žalobce, ale
pro stát. K tomuto datu zaniklo vlastnické právo k předmětné nemovitosti pro
otce V. M., který v té době žil. Proto zamítavý výrok soudu prvního stupně
potvrdil, byť z jiného důvodu.
Okresní i krajský soud též vyšly ze zjištění, že žalobcův otec V. M.
prodal kupní smlouvou z 11. 6. 1976 J. a B. F. dům čp. 96 v P. se stavební
parcelou č. 74/1, aniž by výměra této parcely byla ve smlouvě uvedena. Ta byla
uvedena ve znaleckém posudku vypracovaném v souvislosti s uzavřením kupní
smlouvy a činila 394 m2. Z kupní smlouvy nevyplývá, že by jejím předmětem byla
i pozemková parcela č. 1095/3. Tento pozemek kupující J. a B. F. nicméně od
doby účinnosti kupní smlouvy trvale užívali jako vlastní, oplotili jej a
osázeli stromky. Nebylo prokázáno, že by prodávající, žalobcův otec, měl proti
tomu nějaké výhrady nebo že by s uživateli uzavřel ohledně tohoto pozemku
nájemní smlouvu. Žalobcova matka zemřela 21. 7. 1973 a otec 2. 2. 1987, přičemž
sporná parcela nebyla předmětem dědického řízení, aniž by bylo dědici tvrzeno,
že by tomu tak mělo být. Až v roce 1993 došlo k dodatečnému projednání dědictví
po rodičích žalobce, přičemž Okresní soud v Domažlicích usnesením pod sp. zn. D
528/93, Sc 347/93 rozhodl, že žalobce nabyl děděním po svých rodičích
předmětnou parcelu. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že výsledek
dodatečného projednání dědictví v roce 1993 po žalobcových rodičích nemá vliv
na posouzení věci, když rozhodnutím o projednání dědictví byla otázka dalšího
vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky dědického řízení a toto
rozhodnutí se nemohlo dotknout práv jiných osob. Katastrální úřad v D. zapsal
předmětnou pozemkovou parcelu do katastru nemovitostí na LV č. 2 pro k. ú. P.,
kde je jako vlastník uvedena Česká republika - Okresní úřad v Domažlicích.
Učinil tak na základě notářského zápisu sp. zn. NZ 165/97, sepsaného podle § 5
odst. 6 zákona č. 344/1992 Sb., jehož podkladem byl rozsudek Okresního soudu v
Domažlicích z 8. 2. 1996, čj. 3 C 193/93-114, ve znění rozsudku Krajského soudu
v Plzni z 5. 12. 1996, čj. 11 Co 201/96-128. Soudy shodně uzavřely, že vedlejší
účastníci na straně žalovaných, J. a B. F., předmětnou pozemkovou parcelu
užívali v dobré víře, že jsou jejími vlastníky a uplynutím 10 let od roku 1976
vlastnické právo k ní vydrželi ve prospěch státu podle § 135a odst. 2
občanského zákoníku, platného do jeho novelizace provedené zákonem č. 509/1991
Sb., a žalobu zamítly. Odvolací soud pak zamítl návrh žalobce na připuštění
dovolání k posouzení, „zda pouhé odůvodnění rozsudku samo o sobě může sloužit
jako základ pro další rozhodování a pro vydání notářského osvědčení, aniž by ve
výroku rozsudku o okolnostech uvedených v odůvodnění bylo rozhodnuto\". V této
souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely jen z
důkazů, které byly v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 193/93 provedeny a nikoliv
jen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ a ve kterém uplatňuje dovolací
důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ ve znění do novely č. 30/2000
Sb. Uvádí, že ačkoliv byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích,
vydaného v dědickém řízení zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
v D. jako vlastník pozemkové parcely č. 1095/93 - zahrada, provedl tento úřad
změnu zápisu tak, že jejím vlastníkem je stát. Stalo se tak na základě
notářského zápisu sp. zn. NZ 165/97, který vycházel toliko z odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5. 12. 1996 sp. zn. 11 Co 201/96. Namítá, že
pouhé odůvodnění rozhodnutí soudu nemůže sloužit jako základ pro jednání a
rozhodování dalších institucí, nebotˇ rozhodujícím pro to může být pouze výrok
rozsudku. Soud rozhoduje výrokem rozsudku, nikoliv odůvodněním, a závazný je
pouze výrok, který je napadnutelný opravným prostředkem, zatímco odůvodnění
nikoliv. Proto řízení, které probíhalo u odvolacího soudu je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále
jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými,,
že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b), d) OSŘ a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), se zabýval přípustností dovolání a dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné jen proti té části rozsudku odvolacího soudu,
ve které bylo rozhodnuto o povinnosti katastrálního úřadu vyznačit v listu
vlastnictví jako vlastníka žalobce; ve zbývající části je dovolání nepřípustné.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesprávným právním posouzením se
rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Je zřejmé, že hodnocení předběžných otázek v občanském soudním řízení není
závazné pro jiná řízení než pro ta, ve kterých bylo toto hodnocení provedeno;
tím spíše pak nejsou závazné právní názory soudu na právní otázku, která se
přímo nedotýká předmětu řízení. To však neznamená, že by soud nemohl
přihlédnout k výsledkům dokazování, provedeného v jiném řízení, zejména pokud
účastníky obou řízení byly stejné osoby, byť v opačných procesních rolích.
Ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích nebylo
vlastnictví státu předmětem sporu a právní názor vyslovený odvolacím soudem, že
v důsledku vydržení se stal vlastníkem stát, není pro jiná řízení závazný. V
projednávané věci však soudy ze závaznosti tohoto právního názoru nevycházely.
Při zjišťování skutkového stavu pouze přihlédly k důkazům, provedeným v řízení
ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích, jakož i k dalším
důkazům, vzaly v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a poté ve věci
rozhodly, aniž by vycházely ze závaznosti právního názoru, vysloveného v
uvedené věci. To ostatně uvedl i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, ve
kterém se z námitkou, kterou nyní dovolatel uplatňuje, vypořádal. Nejde tedy o
posouzení právní otázky, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu;
proto dovolání není přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních
vztahů , pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
(§ 7 odst. 1 OSŘ). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním
řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 OSŘ).
Podle rozhodnutí, publikovaného pod č. 56/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek do pravomoci soudu nenáleží rozhodování o uložení povinnosti
katastrálnímu úřadu provést určení nebo vyměření hranice mezi pozemky. U soudu
nelze uplatňovat nárok na uložení povinností správnímu orgánu pokračovat nebo
navrženým způsobem postupovat v probíhajícím správním řízení.
Ani žalobcem uplatněný nárok proti katastrálnímu úřadu, kterému by mělo být
uloženo vyznačit vlastnictví žalobce v listu vlastnictví, nemá oporu v
soukromoprávních předpisech a není nárokem soukromoprávním. Domáhat se oprav v
katastru nemovitostí lze jen ve správním řízení, vedeném před katastrálním
úřadem; přitom lze využít zákonem stanovené opravné prostředky. V pravomoci
soudu však není nařídit katastrálnímu úřadu „vyznačit vlastnictví„ v katastru
nemovitostí\". V úvahu nepřicházelo ani postoupení věci jinému orgánu, neboť
orgán, který by byl oprávněn katastrálnímu úřadu (mimo případy odvolacího
řízení) uložit povinnost tvrzenou žalobcem, neexistuje.
V části, ve které soudy v nalézacím řízení o uplatněném nároku proti
katastrálnímu úřadu věcně rozhodly, je tak řízení postiženo vadou, uvedenou v §
241 odst. 3 písm. a) OSŘ, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242
odst. 3 OSŘ), a dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
OSŘ. Proto dovolací soud v této části napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§ 243b odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že úspěšným
žalovaným náklady tohoto řízení nevznikly, a pokud jde o část, ve které bylo
řízení zastaveno, též z § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.,v.r.
předseda senátu