22 Cdo 2578/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce a) A. J., a právních nástupců po žalobkyni b) V. K., narozené XY, zemřelé XY, b) A. K., c) S. K. a d) B. S., všech zastoupených Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, proti žalovaným 1) D. Ř., 2) V. Ř., 3) T. Ř. a 4) M. Ř., všem zastoupeným Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o určení, že rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 13. 3. 2017 nemá právní účinky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 28/2017, o dovolání nástupců žalobkyně V. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 75/2019-707, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 75/2019 -707, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Návrh na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 75/2019-707, se zamítá. III. Návrh na přikázání věci jinému senátu Krajského soudu v Ostravě se zamítá.
1. V průběhu odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) zemřela žalobkyně V. K. (dále jen „žalobkyně“). Odvolací soud následně vydal usnesení ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 Co 75/2019-707, kterým zrušil ve vztahu k žalobkyni rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2018, č. j. 19 C 28/2017-253, (výrok I) a řízení ve vztahu k žalobkyni zastavil (výrok II).
2. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řešené věci dne 29. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 3668/2021-641, a uvedl, že pokud na straně žalované nemá pro rozhodnutí o žalobě podle § 1128 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) význam, že ke dni rozhodování soudu již žalovaní 2) a 3) nebyli spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nýbrž má význam, že byli těmito spoluvlastníky ke dni přijetí sporného rozhodnutí spoluvlastníků, je nutné stejným způsobem nahlížet i na situaci na straně žalující. Dospěl tak k závěru, že v situaci, v níž žalobkyně ztratila způsobilost být účastníkem, nepřipadá do úvahy procesní nástupnictví podle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“).
3. Nástupci žalobkyně podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, ve kterém formulovali osm dílčích právních otázek. Ty se dají shrnout do otázky, zda v případě smrti opomenutého spoluvlastníka (žalobkyně) umožňuje povaha řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků pokračovat v řízení s právními nástupci opomenutého spoluvlastníka. A dále, zda právo opomenutého spoluvlastníka na vyslovení neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků zaniká smrtí tohoto účastníka nebo přechází na jeho právní nástupce. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud směšuje univerzální a singulární sukcesi a také procesní nástupnictví ve smyslu § 107 o. s. ř. a věcnou legitimaci. Odvolací soud též rezignoval na posouzení povahy věci; neřešil, zda právo, které je předmětem řízení, zaniklo, či nikoliv, pročež je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dovolatelé se přitom domnívají, že v řešené věci toto právo nezaniklo, a do řízení tak mohli vstoupit. Namítli také, zda je soud rozhodující o procesním nástupnictví oprávněn spojit takové rozhodnutí s úvahou o věcné legitimaci, resp. je oprávněn posuzovat a předjímat otázku pasivní legitimace účastníka, a tím i rozhodnutí ve věci samé, a zda může soud postupovat pouze podle § 19 o. s. ř. Navrhli odklad právní moci napadeného usnesení, jeho zrušení a přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolatelé nejsou aktivně legitimováni k podání dovolání, neboť se nemohli stát – s ohledem na závěry odvolacího soudu – účastníky řízení. Dovolání by mohli podat toliko v případech uvedených v § 238a o. s. ř.; o takovou situaci však podle jejich názor nejde. Ustanovení § 238a o. s. ř. je jediné zákonné ustanovení umožňující podání dovolání osobami, které se nestaly účastníky řízení před skončením lhůty pro podání dovolání. Otázky, co dovolatelé vymezili jako neřešené, podle žalovaných již řešeny byly, pročež není dána jejich přípustnost. Pokud jde o otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podotkli, že odvolací soud vyšel ze závazného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v této věci. Navíc tyto otázky nejsou konkretizovány. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
6. Podle § 238a o. s. ř. dovolání je dále (vedle případů § 237 o. s. ř.) přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
7. Podle § 107 odst. 1, 2, 5 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. V dané věci je dovolání přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodoval v průběhu odvolacího řízení o procesním nástupnictví po zemřelé žalobkyni; zde se závěrem, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, ani když existují právní nástupci zemřelé žalobkyně. I taková rozhodnutí odvolacího soudu spadají podle judikatury dovolacího soudu pod režim § 238a o. s. ř., jestliže odvolací soud dospěje k závěru o nutnosti zastavení řízení při posuzování postupu podle § 107 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu 30. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 736/2017).
10. Dovolatelé vymezili otázku, zda v případě smrti opomenutého spoluvlastníka umožňuje povaha řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků podle § 1128 odst. 2 o. z. pokračovat v řízení s právními nástupci opomenutého spoluvlastníka.
11. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3668/2021, uvedl, že konstrukce § 1128 odst. 1 věty první o. z. bez jakýchkoliv pochybností pojí takové důsledky (důsledky neúčinnosti přijatého rozhodnutí – poznámka dovolacího soudu) s okruhem podílových spoluvlastníků, který existoval ke dni přijetí většinového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že v době přijetí rozhodnutí byly tyto osoby podílovými spoluvlastníky, ve vztahu k nimž se poměřují důsledky přijatého rozhodnutí. I když následně dojde k převodu spoluvlastnického podílu některého ze spoluvlastníků na jinou osobu, nic to nemění na tom, že posouzení právních účinků přijatého rozhodnutí se vztahuje k osobám, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí.
Změna v okruhu spoluvlastníků – zde v poměrech těch spoluvlastníků, kteří hlasovali pro přijetí rozhodnutí – se může projevit následně v posouzení, jak se do právního postavení nabyvatelů podílů promítá či promítnout může okolnost, že přijaté rozhodnutí nemá právní účinky pro některého či některé z ostatních spoluvlastníků. To je však již otázka posouzení práv a povinností, které nabyvatel spoluvlastnického podílu získává či do kterých vstupuje; tato otázka však nebyla předmětem řízení a ani právního posouzení odvolacím soudem.
Při vědomí, že ne všechna práva a povinnosti přecházejí vždy na nabyvatele při nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. § 1106–1108 o. z.), nemá dovolací soud pochybnost o tom, že pro opomenutého spoluvlastníka a jeho právní postavení může být důležitá deklarace toho, že přijaté rozhodnutí nemá vůči němu právní účinky, což se realizuje rozhodnutím vztahujícím se k osobám, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí. Může tomu tak být např. v situaci, v níž by proti opomenutému spoluvlastníkovi uplatňoval nějaký nárok ten, kdo byl spoluvlastníkem v době přijetí rozhodnutí a uplatněný nárok by opíral o obsah přijatého rozhodnutí (zde např. v podobě nároku na zaplacení odměny správce v době, kdy tato osoba spoluvlastníkem ještě byla), anebo tehdy, když by proti právním nástupcům spoluvlastníků, kteří rozhodnutí přijali, dokladoval v budoucnu neúčinnost takového rozhodnutí vůči své osobě.
Z pohledu dané věci bylo podstatné, že se žalobci domáhali určení absence právních účinků přijatého většinového rozhodnutí proti okruhu osob, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, protože deklarace tohoto stavu pro ně byla právně významná.
12. Řešení závaznosti rozhodnutí se může promítnout i do vztahu mezi bývalým spoluvlastníkem a žalobcem, zejména pokud byly na základě napadeného rozhodnutí realizována nějaká právní či faktická rozhodnutí, která mohla způsobit žalobcům újmu. Proto okolnost, že spoluvlastník, který se podílel na rozhodnutí, jež vůči jinému spoluvlastníkovi – žalobcům – nemá právní účinky, po přijetí rozhodnutí podíl převedl na jiného, jej nezbavuje věcné legitimace v řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí (§ 1128 odst. 2 a 3 o.
z.). Ani následná změna v okruhu spoluvlastníků tak nic nemění na tom, že rozhodnutí nevyvolalo právní účinky mezi těmi osobami, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Pak jenom samotná okolnost, že v době rozhodování soudu o určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.), jíž má být tato otázka vyřešena napevno mezi osobami, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, došlo k nabytí spoluvlastnického podílu od osoby, pro kterou přijaté rozhodnutí právní účinky má, není důvodem pro zamítnutí žaloby s argumentací, že osoby, proti kterým žaloba směřuje, již podílovými spoluvlastníky nejsou.
V tomto řízení jde totiž o deklaraci práv a povinností vztahujících se ke dni přijetí rozhodnutí a nejde o rozhodnutí, které by mělo konstitutivní povahu.
13. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že závěr uvedený ve výše citovaném kasačním rozhodnutí směřuje k tomu, že otázka určení neúčinnosti rozhodnutí vůči opomenutým spoluvlastníkům musí být vyřešena s okruhem spoluvlastníků, kteří učinili rozporované rozhodnutí. Případná singulární sukcese u spoluvlastníků, kteří učinili rozhodnutí, na takto vymezeném okruhu účastníků proto ničeho nemění. Tento případ je však nutné odlišit od situace nastalé v probíhajícím řízení. Zde totiž došlo ke smrti žalobkyně jako jedné z opomenutých spoluvlastnic a z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by v takovém případě nemělo být rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107 odst. 1, 2 o. s. ř. Taková potřeba tu naopak bude, neboť důsledky rozhodnutí na její nástupce mohou dopadnout – na nástupce mohou mimo jiné přejít dluhy vzniklé ze závazků, kterým dalo vzniknout rozhodnutí dalších spoluvlastníků.
14. V dalším řízení se odvolací soud tedy v prvé řadě vypořádá s otázkou, jaký je okruh nástupců zemřelé žalobkyně b), a následně rozhodne o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř.
15. Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
16. Dalšími otázkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť jejich řešení již nemá pro řešenou věc význam. V této souvislosti sice dovolatelé odvolacímu soudu důvodně vytýkají, že jeho rozhodnutí neobsahuje odůvodnění výroku, jímž odvolací soud zrušil ve vztahu k zemřelé žalobkyni i rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že tak odvolací soud učinil zjevně z důvodu, že řízení ve vztahu k zemřelé žalobkyni zastavil, a pokud by rozhodl pozitivně o právním nástupnictví, ke zrušení této části rozsudku soudu prvního stupně by nedošlo. Proto také bez dalšího zrušil celé napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
17. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
18. Návrh na odklad právní moci dovolací soud zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek nástupců žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen.
19. Návrh na přikázání jinému senátu odvolacího soudu dovolací soud zamítl, podle § 243e odst. 3 o. s. ř. je vyhovění takovému návrhu podmíněno nedodržením závazného právního názoru nebo závažnými vadami. Tyto důvody však nejsou dány, protože dovolací soud v řešené otázce procesního nástupnictví doposud odvolací soud nezavázal svým právním názorem a zároveň ani odvolací řízení nebylo stiženo závažnými vadami.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu