22 Cdo 2598/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované D. M., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 119 520,55 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 69/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2004, č. j. 20 Co 470/2002-98,
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně z 21. dubna 2004,
č. j. 20 Co 470/2002-98, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z
26. listopadu 2001, č. j. 63 C 69/98-73, pokud jím byla zamítnuta žaloba
žalobkyně na zaplacení částky 59 587,50 Kč s 26-ti % úrokem z prodlení do 12.
3. 1998 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 59 932,80 Kč od 12. 3.
1998 do 15. 7. 1998, a proti výroku III. se odmítá.
II. Dovolání proti výroku I. téhož rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl
změněn uvedený rozsudek Městského soudu v Brně tak, že byla zamítnuta žaloba
žalobkyně na zaplacení částky 59 932,80 Kč s 26-ti % úrokem z prodlení od 16.
7. 1998 do zaplacení, a proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně, jíž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 10 105,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J.
H.
Žalobkyně se jako bývalá manželka J. K., zemřelého 16. 1. 1994, domáhala
žalobou, podanou 12. 3. 1998, aby jí žalovaná - dcera a jediná dědička
zemřelého - vydala movité věci a zaplatila částku 119 520,55 Kč. Žalobkyně
tvrdila, že movité věci jsou jejím výlučným vlastnictvím. V roce 1993 bylo
rozvedeno manželství žalobkyně a J. K. a k vypořádání jejich bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) dohodou nedošlo. V dědictví po J. K. byl
projednán i majetek, který náležel výlučně žalobkyni, a to mimo jiné částka 119
520,55 Kč, uložená na dvou vkladních knížkách, které žalovaná nechala umořit.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2001,
č. j. 63 C 69/98-73, výrokem pod bodem I. uložil žalované, aby vydala
žalobkyni specifikované movité věci, a zaplatila žalobkyni částku 59 932,80 Kč
s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby žalovaná vydala
žalobkyni další specifikované věci a zaplatila ještě částku 59 932, 80 Kč s
26 % úrokem z prodlení od 12. 3 1998 do 15. 7. 1998, a výrokem pod bodem III.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a J. K. bylo
uzavřeno 16. 8. 1963 a rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích z 29. 9. 1993, sp. zn. 11 C 505/92, který nabyl právní moci 16.
11. 1993. J. K. dne 16. ledna 1994 zemřel. Podle rozhodnutí Okresního soudu v
Českých Budějovicích z 19. 10. 1994, č. j. D 101/94-58, nabyla žalovaná jako
jediná dědička i vklady na vkladních knížkách na doručitele, vedených u Č. s.
a. s., obě s názvem J. K., a to č. 14-915400-9 s vkladem 52 180,40 Kč a č.
14-910961-5 s vkladem 67 685,35. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 19. 10.
1994. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 31. 12. 1996,
bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích z 29. 8. 1997,
č. j. 7 Co 1962/97-80, jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Na předmětné
vkladní knížky byly peněžní prostředky ukládány za trvání manželství žalobkyně
a J. K. a „po rozvodu manželství nebylo vypořádáno společné jmění bývalých
manželů.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vklady byly součástí
společného jmění bývalých manželů a žalobkyně má právo na poměrnou část těchto
vkladů a proto jí soud přiznal polovinu z vložených peněz, vycházeje ze stavu
ke dni úmrtí J. K.“
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z
26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 470/2002-98, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu žalobkyně o zaplacení částky
59 932,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení zamítl, v
další části napadeného výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále
výrokem pod bodem II. rozhodl, že v napadeném výroku II., pokud jím byla
zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částky 59 587,50 Kč s 26 % úrokem z
prodlení do 12. 3. 1998 do zaplacení a 26 % úrokem z prodlení z částky 59
932,80 Kč od 12. 3. 1998 do 15. 7. 1998, se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že
specifikované vklady vyznačené v předmětných vkladních knížkách (kromě nich
nabyla dědictvím žalovaná ještě vklad na vkladní knížce na doručitele č. 14-162824-5 s názvem J. K., vedené u Č. s. a. s., ve výši 49 158,90 Kč) vznikly
uložením společných peněžních prostředků žalobkyně a jejího manžela. Odvolací
soud citoval § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), který stanovil, že v
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví
a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí
získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží
osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka. Dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence
finančních prostředků, představujících výlučný majetek některého z manželů,
složených na uvedené vklady, neboť žalobkyně neprokázala, že získala finanční
prostředky prodejem nábytku. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně žila s
J. K. celých třicet let alespoň formálně v harmonickém manželství a odvolací
soud nemůže z událostí posledních měsíců zůstavitelova života dovodit, že
veškeré prostředky jí označené byly jejím výlučným vlastnictvím. Odvolací soud
však soudu prvního stupně vytkl, že nevzal v úvahu § 149 odst. 4 ObčZ, který
stanoví, že nedojde-li do tří let od zániku manželství k vypořádání BSM je
nutno vycházet z domněnky, že finanční prostředky patří tomu z manželů, který
je má ve svém držení a pro svoji potřebu užívá. Jestliže žalovaná, která
vstoupila jako dědička do práv J. K., na podzim 1994 vkladní knížky umořila,
předmětné vklady vybrala a uložila na svůj účet, pak ke dni 20. 12. 1996, kdy
uplynuly tři roky od zániku manželství žalobkyně a J.
K., byly finanční
prostředky v držení žalované a „žalobkyně navždy ztratila možnost těchto
finančních prostředků se domoci, neboť žádný další spor o vypořádání BSM
nepřichází v úvahu.“ Odvolací soud ještě dodal, že i když by částka 119 520,55
Kč, vybraná žalobkyní z vkladních knížek na podzim 1994, přestavovala výlučný
majetek žalobkyně, nemohla by žalobkyně uspět se žalobou na její zaplacení,
podanou vůči žalované až 12. 3. 1998, ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 ObčZ, neboť
žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 59
932,80 Kč s příslušenstvím (polovina žalované částky) zamítnuta a změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla polovina žalované částky
tj. 59 932,80 Kč (druhá polovina žalované částky) žalobkyni přisouzena tak, že
žalobu i ohledně této částky zamítl.
Tyto výroky rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho
přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. a) a c) OSŘ. Namítá, že provedenými
důkazy bylo prokázáno, že nejméně částka 90 000 Kč, získaná prodejem věcí
jejích dětí při jejich emigraci do Austrálie, byla jejím výlučným
vlastnictvím. Pokud by i přesto obstál závěr, že finanční prostředky na
vkladních knížkách byly společné, pak žalobkyně namítá, že předání vkladních
knížek, ke kterému došlo po rozvodu manželství je třeba hodnotit jako
vypořádání zaniklého BSM. Tyto vkladní knížky má žalobkyně dosud v držení a
neměla žádný důvod obávat se, že by mohlo dojít ke zcizení těchto vkladů. Podle
žalobkyně je otázkou zásadního významu, zda k umoření předmětných vkladních
knížek došlo po právu. Žalobkyně poukazuje na to, že vkladní knížky jí předal
J. K. prostřednictvím R. K. s tím, že se jedná o prostředky, které jsou v jejím
výlučném vlastnictví. Sám si ponechal další dvě vkladní knížky. Po smrti J. K.
vnikla žalovaná do bytu jím obývaného v domě čp. 151ve S., kde odstranila pečeť
notáře a zřejmě se tímto způsobem dostala k dokladům osvědčujícím existenci
vkladních knížek. Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení po J. K. a
„musela se domáhat seznámení s dědickým rozhodnutím prostřednictvím žaloby.“
Žalobkyně dále rozebírá § 783 a § 784 ObčZ, týkající se nakládání s vkladem a
umoření vkladních knížek, a dovozuje, že v daném případě nebyly předpoklady
pro umoření naplněny. Žalobkyně ještě odkazuje na podání ze 17. 6. 2002, v němž
zdůraznila rozpory ve výpovědi žalované, která v dědickém řízení tvrdila, že
šlo o úspory jejího otce, získané jím ještě před uzavřením manželství se
žalobkyní, zatímco nyní uvádí, že šlo o prostředky společné. Žalovaná v tomto
řízení nejprve uvedla, že jí otec vkladní knížky ukázal, sdělil jí jejich hesla
a že si opsala jejich čísla, posléze uváděla, že vkladní knížky předala notáři,
což se však nestalo. Žalobkyně nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu
o promlčení práva na zaplacení žalované částky, neboť vklady uložené na
vkladních knížkách byly jejím výlučným vlastnictvím a vlastnictví se
nepromlčuje. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené
části zrušen a věc byla v rozsahu zrušení tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že v dané věci je podstatná otázka
aktivní legitimace. Žalobkyně trvá na tom, že si byla schopna opatřit si v
letech 1969-1990 vysokou finanční částku, ačkoliv v rozhodné době měla důchod
1000 Kč a její děti, které v roce 1969 emigrovaly, ji nenavštívily a o její
skutečně situaci nemohly nic vědět. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudů obou
stupňů, že na vklady vznikly uložením společných prostředků žalobkyně a J. K.,
neboť šlo o výlučné prostředky jejího otce. Poukazuje na to, že žalobkyně ani
neznala čísla a hesla vkladních knížek a uzavírá, že nárok nelze žalobkyni
přiznat z titulu vydání věci jako výlučného vlastnictví nebo vydání věci z
bezpodílového spoluvlastnictví. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, se dále zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok rozsudku odvolacího soudu je v části napadené dovoláním jednak
rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, jednak rozhodnutím
uvedený rozsudek měnící.
Podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustným dovoláním proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba,
aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 59 932,50 Kč s 26-ti % úrokem z
prodlení od 16. 7. 1998 do zaplacení, byla zamítnuta.
V prvé řadě dovolací soud připomíná, že je vázán dovolacími důvody, jak byly
dovolatelkou vymezeny.
Podle § 100 odst. 2 ObčZ promlčují se všechna majetková práva s výjimkou
práva vlastnického. Dále se podle § 100 odst. 3 ObčZ nepromlčují rovněž práva z
vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech,
pokud vkladový vztah trvá. Už jen z toho, že zákon uvádí jako nepromlčitelné
nejprve právo vlastnické a dále zvlášť práva z vkladů na vkladních knížkách (za
trvání vkladového vztahu) vyplývá, že vlastnické právo je odlišné od práv z
vkladů. Právo z vkladu na vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického
práva, neboť nejde o věc. Podle § 778 ObčZ smlouva o vkladu vzniká mezi
fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem
složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že vkladem se rozumí peněžní prostředky předané peněžnímu
ústavu. Podle § 781 odst. l ObčZ přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní
knížkou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. K
výkladu těchto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2002,
sp. zn. 28 Cdo 479/2000, publikovaném pod C 1034 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „na základě smlouvy
o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem a vkladatelem závazkový vztah. Základním
právem vkladatele je právo nakládat s vkladem. Předmětem práva jsou vložené
peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na
základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s těmito peněžními
prostředky není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům,
poněvadž jejích vlastníkem se stává peněžní ústav. Toto právo vyplývá ze
závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem.“ Peněžní prostředky
složené vkladatelem peněžnímu ústavu, který je přijal, jsou majetkem peněžního
ústavu a vkladateli vzniká vůči peněžnímu ústavu pohledávka ve výši vkladu.
Pohledávka není věcí a proto nelze uvažovat o nepromlčitelnosti vlastnického
práva k pohledávce podle § 100 odst. 2 ObčZ.
V daném případě peněžní prostředky složené jako vklady ve výši vyplývající z
předmětných vkladních knížek přešly do majetku České spořitelny a. s. Podle §
783 odst. l a 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb.
bez předložení nelze s vkladní knížkou nakládat, přičemž s vkladem na vkladní
knížce na doručitele je oprávněn nakládat každý, kdo vkladní knížku předloží.
Podle § 784 odst. l ObčZ při ztrátě nebo zničení vkladní knížky může vkladatel
s vkladem nakládat, jen prohlásí-li peněžní ústav na jeho návrh či na návrh
toho, kdo má na tom právní zájem, vkladní knížku za umořenou. I kdyby se
žalovaná umořením vkladních knížek a výběrem vkladů na konci roku 1994
(dědické rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 10. 1994) měla na úkor
žalobkyně jako vkladatelky bezdůvodně obohatit (nebo jí způsobit škodu, jak
žalobkyně v dovolání naznačuje), pak nelze přehlédnout, že by tak učinila poté,
kdy jí bylo rozhodnutím soudu potvrzeno, že vklady nabyla dědictvím po svém
otci, když ani žalobkyně vyslechnutá 3. 10. 1994 v dědickém řízení neuvedla nic
o tom, že má předmětné vkladní knížky ve svém držení. Proto by nemohlo jít o
obohacení úmyslné (nebo škodu způsobenou úmyslně). Jestliže žaloba byla podána
u soudu až 12. 3. 1998, stalo se tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí
lhůty stanovené v § 107 odst. 2 ObčZ (nebo v § 106 odst. 2 ObčZ) a podle § 100
ObčZ, když se promlčení žalovaná dovolala, nelze promlčené právo přiznat. Za
této situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou
žalobkyně, která se týkala toho, že peněžní prostředky složené jako vklad byly
jejími výlučnými prostředky.
Žalobkyně dále v dovolání vytkla nesprávnost závěru odvolacího soudu o
vypořádání vkladů v BSM zákonnou domněnkou podle § 149 odst. 4 ObčZ. Kdyby mělo
platit, že vklady na předmětných vkladních knížkách vznikly složením společných
peněžních prostředků (náležejících jí a J. K.), pak šlo o majetek vypořádaný
již jejich dohodou tak, že vklady připadly do jejího výlučného majetku. To
vyplývá z toho, že předmětné vkladní knížky jí předal J. K. po rozvodu
manželství prostřednictvím R. K. Žalobkyně ovšem přehlíží, že pokud by k
vypořádání takovou dohodou došlo (dovolací soud podotýká, že v žalobě výslovně
uvedla, že k vypořádání BSM dohodou nedošlo), pak touto dohodou by musela před
16. 1. 1994, kdy J. K. zemřel, nabýt výlučné majetkové právo – pohledávku –
vůči peněžnímu ústavu. Pak ovšem dále platí, co již bylo shora uvedeno o
promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, která
vkladní knížky umořila a vklady vybrala na konci roku 1994.
Protože dovolací soud ani neshledal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §
229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným
vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo jako
neopodstatněné zamítnuto přípustné dovolání proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 59 932, 80 Kč
(§ 243b odst. 2 OSŘ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl v daném případě
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak již vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění, je rozsudek odvolacího
soudu i v potvrzujícím výroku (bylo jím rozhodováno o právu se stejným
základem, jako výrokem měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu) v souladu s
judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto bylo
dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto (§ 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalobkyně, kdy její dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, a z
toho, že úspěšné žalované vznikly náklady řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a 146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé
žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k
dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
která činí podle § 3 odst. 1), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10 105,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně senátu