22 Cdo 2601/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyň: a) M. N. a b) V. P., zastoupených advokátkou, proti
žalovaným: 1) JUDr. M. P., 2) P. P. a 3) Z. P., o určení vlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 294/97, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 55 Co 278/2003 -
183, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 55 Co
278/2003-183, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne č. j. 28 C 294/97-153, tak, že se zamítá žaloba o určení, že
spoluvlastnický podíl žalovaného 2) ve výši 1/24 k domu čp. 343 postaveného na
stavebním pozemku parc. č. 883 a ke stavebnímu pozemku parc. č. 883 a k zahradě
parc. č. 884, vše zapsáno na LV č. 232 pro kat. úz. P. u Katastrálního úřadu
P., pro který je v katastru nemovitostí coby spoluvlastník veden žalovaný 2),
náleží žalobkyním tak, že každé žalobkyni náleží ideální polovina takového
spoluvlastnického podílu, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou
stupňů ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 2), se zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února
2004, č. j. 55 Co 278/2003-183, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 16. ledna 2003, č. j. 28 C 294/97-153, tak, že se zamítá žaloba
o určení, že spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných 1) a 3) ve výši 1/24 k
domu čp. 343 na stavebním pozemku parc. č. 883 a ke stavebnímu pozemku parc. č.
883 a k zahradě parc. č. 884, vše zapsáno na LV č. 232 pro kat. úz. P. u
Katastrálního úřadu P., pro které jsou v katastru nemovitostí co by
spoluvlastníci vedeni žalovaní 1) a 3), náleží žalobkyním tak, že každé
žalobkyni náleží ideální polovina takových spoluvlastnických podílů, a výrokům
o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyněmi a
žalovanými 1) a 3), se zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se nejprve domáhaly, aby jim žalovaní vydali každé polovinu z ideální
1/8 dále specifikovaných nemovitostí. V průběhu řízení změnily žalobu a
navrhovaly, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o převodu
spoluvlastnických podílů (smlouva byla žalobním petitem formulována). Později
navrhovaly, aby bylo určeno, že spoluvlastnické podíly žalovaných k předmětným
nemovitostem každého v rozsahu ideální 1/24 náleží každé ze žalobkyň z jedné
ideální poloviny. Tvrdily, že tyto spoluvlastnické podíly k nemovitostem
nemohli žalovaní nabýt dědictvím po svém otci V. P., který zemřel v roce 1988.
Ten sice uzavřel 30. 12. 1950 ohledně id. 1/8 nemovitostí kupní smlouvu 30.
12. 1950 s K. H., avšak tuto smlouvu uzavřel jako zástupce svého bratra J. P.,
otce žalobkyně a) a manžela žalobkyně b). Podobně smlouvy o nabytí
spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem uzavřeli i další příbuzní J.
P., a to z toho důvodu, aby nedošlo k násilnému zabrání majetku J. P. jako
živnostníka. Přestože se otec žalovaných písemným prohlášením zavázal, že
spoluvlastnický podíl na J. P. nebo na jeho dědice kdykoliv převede, žalovaní
tomuto závazku, když se jeho plnění domáhaly žalobkyně jako dědičky J. P.,
zemřelého v roce 1986, odmítli dostát. Žalobkyně se jako dědičky původního
zmocnitele považují za spoluvlastnice spoluvlastnických podílů žalovaných.
Přísluší jim tak ochrana těchto práv podle § 126 ObčZ. Protože žalovaní
předmětné nemovitosti neužívají, nemohou se vůči nim domáhat jejich vyklizení a
jediným prostředkem ochrany jejich spoluvlastnických práv k nemovitostem je
žaloba na určení těchto práv.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 10.
2000, č. j. 28 C 294/87- 75, rozhodl tak, že „žaloba s návrhem, aby žalovaní
byli povinni uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o převodu ideálních
spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve znění přípisu žalobkyň z 28. 3.
2000, se zamítá.“
Městský soud v Praze jako soud odvolací unesením z 24. 8. 2001, č. j. 51 Co
380/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu pro nepřezkoumatelnost; současně soudu prvního stupně vytkl, že
rozhodl o změněné žalobě, aniž byla tato změna řádně připuštěna.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem z 22. 11. 2001, č. j. 28 C 294/87-75,
rozhodl stejně jako svým prvním rozsudkem. Dospěl k závěru, že otec žalovaných
V. P. nabyl platnou trhovou smlouvou, uzavřenou 30. 12. 1950 s K. H.,
schválenou 20. 2. 1951 ONV v P. a zapsanou v pozemkové knize 18. 5. 1951,
ideální 1/8 domu čp. 343/1 a pozemků parc. č. 883 a č. 884 v kat. území P.
Trhovou cenu zaplatil J. P., který byl bratrem V. P. Trhovou smlouvu uzavřeli
30. 12. 1950 s K. H. kromě V. P. ještě jeho sourozenci B. P. a V. F. a
žalobkyně b), tehdy ještě jako svobodná V. B., přičemž každý z nich kupoval
rovněž ideální 1/8 předmětných nemovitostí. V. P. 31. 3. 1988 zemřel a podle
dohody o vypořádání dědictví, uzavřené v roce 1995 v řízení o dodatečném
projednání dědictví, nabyli žalovaní každý spoluvlastnický podíl k uvedeným
nemovitostem v rozsahu ideální 1/24. Dalšími spoluvlastníky těchto nemovitostí
jsou nyní podle katastru nemovitostí žalobkyně a) v rozsahu ideální 14/40,
město P. ideální 4/8 a B. P. ideální 1/40. J. P. zemřel 7. 11. 1986. Podle
soudu prvního stupně už samotný rozpor mezi žalobním tvrzením, že V. P. jednal
jen jako zmocněnec J. P., což by znamenalo, že se nemohl stát spoluvlastníkem
nemovitostí, a žalobním petitem, kterým se žalobkyně domáhají uložení
povinnosti žalobcům, aby s nimi uzavřeli převodní smlouvu ohledně tohoto
podílu, postačoval k zamítnutí žaloby. Je-li se žalovanými jednáno jako se
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, není žádný zákonný důvod k převodu
jejich podílů na žalobkyně. Pokud by takovým důvodem měl být závazek V. P., že
na přání J. P. na něj spoluvlastnický podíl převede, šlo by jen o závazek
tohoto zmocněnce, který navíc soud prvního stupně nepovažoval za dostatečně
prokázaný. Přípis nadepsaný J. P. bez data a ověřeného podpisu (pravděpodobně
V. P.) obsahuje sice potvrzení, že podepsaný jednal při trhové smlouvě jako
plnomocník J. P. a že se zavazuje kdykoliv na jeho přání podíl na něj převést,
ale nikdo ze slyšených svědků, kromě Ing. B. D., nebyl jednání J. P. a V. P.
účasten, o věci byli informováni jen z doslechu a výpovědi nebyly konkrétní.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 18. 6. 2002, č. j. 55 Co
167/2002-129, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud opakoval důkaz listinou – přípisem
začínajícím slovy „Panu J. P.“. S poukazem na to, že žalovaní nezpochybnili
pravost tohoto vlastnoručně V. P. podepsaného prohlášení, v němž potvrdil, že
při smlouvě trhové jednal jako plnomocník J. P., a zavázal se kdykoliv na jeho
přání na J. P. spoluvlastnický podíl převést, a obsah výpovědí většiny
slyšených svědků, odvolací soud uvedl, že není zřejmé, proč soud prvního stupně
považoval závazek V. P. za neprokázaný. Podle odvolacího soudu neobstojí ani
uváděný rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem, neboť právní
posouzení věci soudem prvního stupně je kusé a není podloženo odkazem na
příslušný právní předpis. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby si na
základě dosud provedených důkazů ujasnil, podle jakých právních předpisů je
třeba posuzovat vztahy mezi účastníky trhové smlouvy a mezi V. a J. P., co
bylo ujednáno a zda nešlo o právní úkon zastřený. Dodal, že „obdobné otázky si
budou muset položiti žalobkyně a výsledkům své právní úvahy eventuálně
přizpůsobí i formulaci žalobního petitu, kdy jeho dosavadní znění může obstát
jen stěží.“
Soud prvního stupně po připuštění změny žaloby rozhodl rozsudkem z 16. 1. 2004,
č. j. 28 C 294/97-153, tak, že spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných ve
výši 1/24 předmětných nemovitostí náleží žalobkyním tak, že každé náleží jedna
ideální polovina tohoto spoluvlastnického podílu. Dospěl k závěru, že žalobkyně
mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ,
neboť jen tak mohou dosáhnout zápisu spoluvlastnických práv k nemovitostem do
katastru nemovitostí. Dále dovodil, že V. P. jednal při uzavření trhové
smlouvy jako zástupce J. P. a jejich vztah se řídil ustanoveními § 1002-1044
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Protože V. P. se jako
zástupce zavázal na požádání spoluvlastnický podíl k nemovitostem vrátit, nebyl
nikdy vlastníkem tohoto podílu a ten nemohl ani přejít na žalované jako jeho
dědice. Spoluvlastnicemi těchto podílů jsou žalobkyně jako dědičky J. P. a mají
podle § 126 ObčZ nárok na ochranu proti neoprávněným zásahům žalovaných do
jejich práva.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem z 3. 2. 2004, č. j. 55 Co
278/203-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud považoval skutkový stav věci za dostatečně zjištěný, ale
nesprávně právně posouzený. Odkázal na § 1002 OZO, podle kterého zmocňovací
smlouva je smlouvou, kterou se někdo zaváže, že obstará jednání naň
vznesená, a na § 1009 OZO, který stanoví, že zmocněnec je povinen
obstarati jednání podle svého slibu a plné moci mu dané pilně a poctivě a
všechen užitek z jednání přenechati zmocniteli. Z předmětné trhové smlouvy však
nevyplývá, že by ji V. P. uzavíral jako zmocněnec J. P., a rovněž zápis v
pozemkové knize z 18. 5. 1951 dokladuje vlastnictví V. P. Odvolací soud dále
uvedl, že k prohlášení o jednání z titulu plnomocníka údajně podepsaného V. P.
nepřihlíží, neboť nejde o dokument podepsaný V. P., protože podpis na něm se
naprosto odlišuje od jeho podpisu na smlouvě trhové, o jehož pravosti není
pochyb, neboť byl notářsky ověřen. V. P. nabyl spoluvlastnický podíl zápisem
práva do pozemkové knihy (intabulací) 18. 5. 1951 a toto právo mu náleželo i
ke dni jeho smrti 31. 3. 1988. Za celých 30 let se údajný zmocnitel po údajném
zmocněnci nedomáhal vydání užitku z jednání učiněného na základě zmocnění.
Odvolací soud uzavřel, že neshledal právní důvod pro určení, že žalobkyně jsou
vlastnicemi předmětné částí nemovitostí, neboť toto právo náleží dědictvím po
jejich otci žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání
dovozují ze změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a uplatňují
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a b) OSŘ. Za nesprávný považují
závěr odvolacího soudu, že V. P. nejednal při uzavření trhové smlouvy jako
zástupce J. P. K tomuto závěru dospěl odvolací soud jen na základě obsahu této
smlouvy, resp. toho, že V. P. je v ní uveden jako její účastník, nikoli
zástupce. Odvolací soud však přehlédl, že další prokázané skutečnosti, tj. že
J. P. nechtěl sám trhovou smlouvu uzavírat z obavy před znárodněním nabytého
podílu, a proto zmocnil k jeho zakoupení své příbuzné. Všichni další příbuzní
také J. P. spoluvlastnické podíly vrátili. V. P. tak neučinil proto, že zemřel
dříve, než se po ustálení společenských poměrů příbuzní dohodli vrátit
spoluvlastnického podíly J. P., resp. žalobkyním. Utajení identity skutečného
vlastníka při uzavření trhové smlouvy se nutně projevilo i při zápisu
spoluvlastnického práva z trhové smlouvy do pozemkové knihy. Odvolací soud pak
opomněl, že OZO připouštěl projev vůle skutečného účastníka prostřednictvím
zástupce tak, aby skutečný účastník zůstal utajen. Šlo o tzv. tajnou plnou moc,
kterou výslovně zmiňoval § 1007 OZO. Žalobkyně připomínají zásadu
bezformálnosti zmocňovací smlouvy upravené v § 1005 OZO s tím, že existence
tajné moci není v daném případě vyloučena a nemůže způsobit neplatnost trhové
smlouvy. Protože V. P. jednal jen jako zástupce J. P., nemohl se V. P. nikdy
stát na základě trhové smlouvy spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Spoluvlastnický podíl měl V. P. vrátit na požádání, k čemuž za jeho života
nedošlo a žalovaní proto nemohli nabýt spoluvlastnický podíl děděním. Naproti
tomu žalobkyně jsou jako dědičky J. P. oprávněny požadovat vydání tohoto
podílu ve smyslu § 904 OZO, který stanoví, že nebyla-li stanovena určitá doba,
kdy se má smlouva splnit, je možnost žádat splnění ihned a zůstavil-li
dlužník čas splnění své libovůli, je třeba buď vyčkat jeho smrti a držet se pak
dědiců, což nastává i tehdy, když dlužník slíbil plniti podle možnosti nebo až
se dá. V. P. měl vrátit spoluvlastnický podíl až bude vhodná doba, tj. po pádu
komunismu, to však již byl on i J. P. mrtví. Žalobkyně dále dovozují, že obavu
ze znárodnění, která byla pohnutkou k uzavření tajné plné moci, lze podle § 901
OZO považovat za odkládací podmínku, a proto právo z tajné plné moci přešlo
podle § 901 OZO na ně jako na dědičky J. P. Žalovaní závazku vrátit
spoluvlastnický podíl, který na ně jako na dědice V. P. přešel, nedostáli. Žalobkyně znovu zdůrazňují, že spoluvlastníkem předmětných nemovitostí se
podle trhové smlouvy stal J. P., mají proto naléhavý právní zájem na žalovaném
určení. Mají právo na ochranu spoluvlastnických práv k nemovitostem, zejména
požadovat jejich vydání. K tomu se také žalovaní i jejich matka zavázali
prohlášením, které žalobkyně předložily. Vyklizení nemovitostí se domáhat
nemohou a jediným prostředkem jejich ochrany je tedy určovací žaloba.
Vadu
řízení spatřují žalobkyně v tom, že odvolací soud věcně přezkoumal rozsudek
soudu prvního stupně, ačkoliv podle názoru žalobkyň bylo odvolání podáno
opožděně. Žalovaní totiž v odvolací lhůtě podali u soudu prvního stupně podání,
které označili jako odvolání, avšak neuvedli v něm, v jakém rozsahu ani z
jakých důvodů rozsudek soudu prvního stupně napadají. Odkazovali na odůvodnění,
které podají po dohodě se svým právníkem. Teprve po uplynutí 53 dnů od
doručení rozsudku soudu prvního stupně odvolání doplnili jen žalovaní 1) a 3). Žalobkyně už v odvolacím řízení proto navrhovaly, aby odvolání žalovaných bylo
odmítnuto, což však odvolací soud neučinil. Ve vztahu k žalobkyním tak byla
porušena zásada rovného postavení účastníků řízení a jejím důsledkem bylo to,
že rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Kromě toho odvolací soud
vůbec nevzal v úvahu, že žalovaný 2) dovolání nedoplnil vůbec, přičemž žalovaní
nejsou v postavení nerozlučných společníků. Podle žalobkyň tak odvolací soud
rozhodl ve vztahu k žalovanému 2) bez návrhu (neboť odvolání nepodal). Odvolací
soud měl ve vztahu k žalovanému 2) odvolací řízení zastavit, čímž by rozsudek
soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno spoluvlastnické právo žalobkyň ve
vztahu k žalovanému 2), nabyl právní moci. Žalobkyně navrhly, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenými účastnicemi řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
§ 243 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné jen ve
vztahu k žalovanému 2).
V prvé řadě se dovolací soud zabýval námitkou žalobkyň, že v řízení došlo k
vadě, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že
opožděně podané odvolání žalovaných bylo odvolacím soudem věcně projednáno. Ze
čl. 161 spisu vyplývá, že všichni žalovaní v podání z 2. 4. 2003, doručeném
soudu prvního stupně 7. 4. 2003 (tj. v patnáctidenní odvolací lhůtě) a
označeném jako „Věc: uzavření dohody o určení spoluvlastnictví“, uvedli, že
„proti rozsudku soudu prvního stupně z 16. 1. 2003 podávají odvolání, jehož
odůvodnění zašlou po dohodě se svým právním zástupcem Městskému soudu v Praze.“
Z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 OSŘ) nepochybně plyne, že je odvoláním
žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně, a protože bylo podáno v
odvolací lhůtě, stanovené v § 204 odst. l OSŘ, jde o odvolání podané včas. Na
to nemění nic to, že neobsahovalo všechny potřebné náležitosti, stanovené v §
205 odst. l OSŘ, a to zejména odvolací důvod a odvolací návrh. Na takovou
situaci pamatuje § 209 OSŘ, který ukládá předsedovi senátu soudu prvního
stupně, aby se postaral o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání
postupem podle § 43 OSŘ. Soud prvního stupně tak správně usnesením ze 2. 5. 2003, č. j. 28 C 294/97- 162 (dále „výzva“), žalované vyzval, aby odvolání o
tyto náležitosti doplnili v 10ti denní lhůtě od dne jeho doručení s
upozorněním, že jinak bude odvolací řízení zastaveno. Žalovaní 1) a 3) doplnili
odvolání podáním podaným na poště ve stanovené lhůtě 29. 5. 2003 (čl. 167-169), v němž uvedli odvolací důvody i návrh. Odvolací soud proto správně
na základě jejich včas a úplně podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně
ve vztahu k nim věcně přezkoumal. To však neplatí ohledně žalovaného 2). Tomuto
žalovanému nebyla totiž výzva k odstranění vad odvolání vůbec doručena. Podle
doručenky zásilky na čl. 162 verte byla mu výzva nesprávně doručována na adresu
P., M. 952, a zásilka vrácena s tím, že na uvedené adrese se adresát
nezdržuje. Přitom už rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen na
adresu P., Č. 964. O nové doručení výzvy se soud prvního stupně již nepokusil. Žalovaný 2) nebyl ani přítomen jednání odvolacího soudu a odvolání nedoplnil
ani ústně. Odvolací soud nemohl postupovat ani podle § 212a odst. 1 OSŘ, podle
kterého není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze
přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2). Avšak
právě pro případ, že odvolání neobsahuje žádné důvody a nejde-li o věci
vyjmenované v § 120 odst. 3 OSŘ (takovou věcí není určení spoluvlastnického
práva), je takový postup odvolacího soudu podle § 212 odst. 2 OSŘ vyloučen. Podle katastru nemovitostí náleží každému ze žalovaných spoluvlastnický podíl
ideální 1/24 předmětných nemovitostí a žalobkyně se domáhají vůči každému ze
žalovaných určení, že jim spoluvlastnický podíl každého ze žalovaných náleží v
žalovaném rozsahu (každá ze žalobkyň uplatňuje vůči každému ze žalovaných
samostatný nárok).
Jde tedy o uplatnění více samostatných nároků, jejichž
spojení je dáno právě tím, že jsou obsaženy v jedné žalobě (mohly být uplatněny
i samostatně). Žalobkyně i žalovaní mají v řízení postavení samostatných
společníků a jednají ve smyslu § 91 odst. l OSŘ každý sám za sebe. Pak ovšem
na základě odvolání žalovaných 1) a 3) nemohl odvolací soud věcně přezkoumat
rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II., kterým bylo určeno, že
žalobkyním náleží z ideální 1/24 předmětných nemovitostí, zapsané v katastru
nemovitostí jako spoluvlastnický podíl žalovaného 2), ideální polovina tohoto
spoluvlastnického podílu. Jestliže odvolací soud rozhodoval věcně o odvolání
žalovaného 2), které bylo neprojednatelné, když neobsahovalo vůbec žádné
odvolací důvody, šlo o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. V době rozhodování odvolacího soudu nebylo najisto postaveno, zda po
řádném doručení výzvy by žalovaný 2) odvolání doplnil tak, aby mohlo být věcně
projednáno, nebo zda by odvolací soud musel odvolání, žalovaným 2) nedoplněné,
jako neprojednatelné podle § 211 a § 43 odst. 2 OSŘ odmítnout a rozsudek soudu
prvního stupně by ve výroku II. nabyl právní moci.
Vzhledem k této vadě je rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II.) tak, že se zamítá žaloba o
určení, že spoluvlastnický podíl žalovaného 2) ve výši ideální 1/24 k
předmětným nemovitostem náleží každé ze žalobkyň z jedné ideální poloviny,
nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu byl proto v tomto výroku a souvisejících
výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 2) zrušen a
věc byla odvolacímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 a 2 OSŘ).
Za těchto okolností se dalšími námitkami dovolatelek, týkajícími se nesprávného
právního posouzení věci, mohl dovolací soud zabývat jen ohledně té části
rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodováno o určení spoluvlastnických
práv ve vztahu k žalovaným 1) a 3).
Žalobkyně se domáhají ochrany (spolu)vlastnických práv k nemovitostem cestou
určovací žaloby, když dovozují, že jejich spoluvlastnické právo v rozsahu
vymezeném žalobním petitem není v katastru nemovitostí zapsáno. Aby jim taková
ochrana mohla být poskytnuta, musí prokázat, že jsou nositelkami tohoto
spoluvlastnického práva, že jim toto věcné právo podle hmotného práva náleží,
tedy že takové právo nabyly. Obecná teorie práva jako jeden ze způsobů nabytí
vlastnictví k nemovitostí uvádí, že vlastníkem nemovitosti se stane někdo, kdo
jím dosud nebyl, protože jejím vlastníkem byl někdo jiný, přičemž může jít i
převod vlastnického práva, tj. že dosavadní vlastník převede vlastnictví na
nového vlastníka smlouvou.
Žalobkyně nabytí vlastnictví ke spoluvlastnickým podílům k předmětným
nemovitostem ve vymezeném rozsahu neprokázaly. Účastníky trhové smlouvy z 30.
12. 1950 byli K. H. jako převodce a jako nabyvatelé V. P., B. P., B. F. a
žalobkyně b), přičemž předmětem této smlouvy byl převod spoluvlastnických
podílů k předmětným nemovitostem. To znamená že spoluvlastnické podíly k
nemovitostem mohli nabýt jen V. P. a další již zmínění nabyvatelé. K tomuto
správnému závěru dospěl i odvolací soud. I kdyby V. P. uzavíral uvedenou
smlouvu jako nepřímý zástupce J. P. na základě tzv. tajné plné moci, kterou
výslovně zmiňuje § 1017 OZO (k tomuto ustanovení je v Komentáři k čsl. obecnému
zákoníku občanskému autorů F. Roučka a J. Sedláčka díl IV, vydaném
nakladatelstvím Linhart Praha, na str. 625 citována právní věta rozhodnutí Gl.
U. 1732, že „tajnou mocí nemůže býti nabyto vlastnictví pro zmocnitele“),
vznikla by mu povinnost spoluvlastnický podíl zmocniteli, případě jeho
dědicům odevzdat (k tomu rovněž v uvedeném komentáři na str. 625 citace Gl. U.
12.256, že „byly-li prodané věci odevzdány tomu, kdo je koupil v tajné plné
moci pro jiné, nabyl k nim vlastnického práva zmocněnec, nikoli zmocnitel. K
nabytí vlastnictví zmocnitelem jest zapotřebí, aby zmocněnec mu věc
odevzdal.“). Žalobkyně, které jsou dědičkami J. P. neprokázaly, že
spoluvlastnický podíl byl jako věcné právo k nemovitosti odevzdán, tj. převeden
V. P. na jejich otce J. P. za jeho života nebo že toto právo nabyly dědictvím
po svém otci. Stejně tak neprokázaly, že by spoluvlastnický podíl od V. P.,
případně žalovaných jako jeho dědiců odevzdáním – převodem samy nabyly. Lze
tedy uzavřít, že žalobkyním nesvědčí žádný spoluvlastnický titul k předmětným
nemovitostem, nejsou nositelkami tohoto hmotného práva ve smyslu § 136 odst. l
ObčZ. Pak ovšem jim nemůže být ani poskytnuta ochrana tohoto práva
prostřednictvím určovací žaloby, na základě které by mělo být spoluvlastnické
právo vyznačeno v katastru nemovitostí.
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že žalobkyním
náleží spoluvlastnický podíl ideální 1/24 k předmětným nemovitostem, pro který
jsou každý zapsáni v katastru nemovitostí žalovaní 1) a 3), z jedné ideální
poloviny, je správné, a dovolání bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalovaní 1) a 3) byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim proto vůči
žalobkyním podle § 243b odst. 5, 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. 1
OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně
senátu