22 Cdo 2615/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně N. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. S., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 75/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co 489/2003-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co
489/2003-146, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2003, č.
j. 8 C 75/2000-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
června 2003, č. j. 8 C 75/2000-114, výrokem pod bodem I. určil, „že vlastníky
rodinného domu č. p. 1479 v P. – K., v ulici N. č. 11, který je zapsán u
Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú. K. jsou žalobkyně a žalovaný z
titulu jejich společného jmění manželů“. Výrokem pod bodem II zamítl „návrh,
aby bylo určeno, že vlastníky zastavěné plochy parc. č. 1541/2 o výměře 290
m² a zahrady parc. č. 1541/1 o výměře 550 m², které jsou zapsány u
Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú, K. jsou žalobkyně a žalovaný z
titulu jejich společného jmění manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou bývalí manželé, kteří se
neshodují v otázce, zda uvedené nemovitosti patří do jejich zaniklého
společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Obvodní národní výbor v P. (dále
„ONV“) žalovanému a jeho sestře přidělil shora uvedené pozemkové parcely do
osobního užívání; dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena 15. 1.
1969. Stavební úřad 15. 7. 1969 vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby
rodinného domu na uvedeném pozemku na jméno žalovaného a jeho sestry, kteří
stavbu domu zahájili společně. Sestra žalovaného se poté provdala, o stavbu
ztratila zájem, a proto ji žalovaný 21. 12. 1970 požádal o souhlas se změnou
rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Na základě ujednání mezi
nimi uzavřel žalovaný s ONV dohodu o zrušení práva osobního užívání pozemku a
poté pozemek nově přidělil do osobního užívání jen žalovanému; dohoda o zřízení
tohoto práva byla uzavřena 30. 8. 1971. Manželství účastníci řízení uzavřeli
25. 7. 1970. K otázce přidělení zmíněného pozemku do osobního užívání soud
prvního stupně uzavřel, že jestliže se sestra žalovaného vzdala svého práva
osobního užívání ve prospěch žalovaného, bylo na místě tento akt posoudit jako
darování a pozemek tak do SJM nepatří. Žalobu v části týkající se určení
vlastnictví k rodinnému domu soud naopak shledal důvodnou, neboť v době
uzavírání manželství se jeho stavba nacházela ve stavu, kdy nebyly provedeny
prvky dlouhodobé životnosti a takto rozestavěný objekt nebylo možno považovat
za stavbu. Soud proto rozhodl, že rodinný dům je předmětem SJM.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání obou účastníků
řízení, rozsudkem ze dne 24. března 2004, č. j. 11 Co 489/2003-146, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem
I. Změnil jej v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II. tak, „že se určuje,
že žalobkyně a žalovaný jsou vlastníky zastavěné plochy – parc. č. 1541/2 o
výměře 290 m² a zahrady – parc. č. 1541/1 o výměře 550 m², které jsou
zapsány u Katastrálního úřadu P. na LV č. 560 pro k. ú. Krč z titulu jejich
společného jmění manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostačující. S
jeho právními závěry ohledně předmětné pozemkové parcely, kdy zánik předchozího
práva osobního užívání pozemku, které náleželo žalovanému a jeho sestře,
posoudil analogicky jako dar mezi sourozenci, se ale neztotožnil. Dohoda o
zrušení práva osobního užívání z 30. 8. 1971 měla za následek absolutní zánik
tohoto práva; nebylo rozhodné, z jakého důvodu byla dohoda uzavřena. K uzavření
dohody o zřízení práva osobního užívání k danému pozemku mezi ONV a žalovaným
došlo již po uzavření manželství (30. 8. 1971) a v souladu s § 214 Občanského
zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) vzniklo právo
společného užívání pozemku manželů. Pokud jde o rodinný dům, konstatoval, že
žalovaný má sice pravdu v tom, že pro posouzení vzniku domu jako věci je
rozhodující, zda bylo již jednoznačně a nezaměnitelně patrno dispoziční řešení
prvního nadzemního podlaží, nesprávně však činí závěr, že bylo prokázáno, že v
den uzavření stavby byla již věc (dům) hotova. V řízení bylo podáno několik
znaleckých posudků, „avšak žádný z nich požadovanou nezaměnitelnost a
jednoznačnost nepotvrdil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost ve
vztahu k prvnímu, potvrzujícímu výroku o věci samé opírá o § 237 odst. l písm.
c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a ve vztahu k druhému, měnícímu výroku
o věci samé o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Odvolává se na svoje vyjádření z 16.
3. 2004 s požadavkem, aby bylo považováno za součást dovolání. K měnícímu
výroku odvolacího soudu tvrdí, že sporné pozemky přidělil ONV do osobního
užívání sourozencům S., tedy žalovanému a jeho sestře J. a o zřízení tohoto
práva byla uzavřena 15. 1. 1969 dohoda. J. S. se dohodou z 30. 8. 1971 svého
užívacího práva zmíněných pozemků vzdala, když prohlásila, že nebude společně
se svým bratrem na pozemcích stavět dům a ONV přidělil celý pozemek do osobního
užívání žalovanému. V dohodě z posléze uvedeného data bylo uvedeno, že osobní
užívání pozemku i porosty nacházející se na něm byly zaplaceny 15. 1. 1969.
Vzhledem k tomu, že k úhradě došlo uvedeného data a manželství účastníků řízení
bylo uzavřeno 15. 7. 1970, nemohly být k úhradě za zřízení práva osobního
užívání pozemku použity peníze patřící do tehdejšího bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (BSM). K potvrzující části rozsudku odvolacího soudu
dovolatel namítá, že posouzení otázky, zda rozestavěná stavba rodinného domu
byla ke dni uzavření manželství samostatnou věcí, má po právní stránce zásadní
význam. Odvolací soud považoval závěry znaleckých posudků v tomto směru za
nejednoznačné, nedokazující stavebně – technický stav nemovitosti ke dni
uzavření manželství. Měla to být ale žalobkyně, která měla unést důkazní
břemeno ve vztahu k jím tvrzeným skutečnostem. Toto břemeno neunesla a svoji
důkazní povinnost nesplnila. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání v části vztahující se k
potvrzujícímu výroku odvolacího soudu je nepřípustné, neboť nejde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu. Odkazuje na závěry tří znaleckých posudků
a uzavírá, že sporná stavba nebyla k datu uzavření manželství
individualizována, když postrádala prvky, které by ji charakterizovaly jako
celek. Sporná stavba vznikla po uzavření manželství způsobem předpokládaným v §
143 ObčZ a účastníci ji nabyli do BSM. Dovolání vztahující se k měnícímu výroku
odvolacího soudu pokládá žalobkyně za přípustné, leč nedůvodné. Soud prvního
stupně pochybil a odvolací soud jeho vadu napravil. S odkazem na právní úpravu
institutu osobního užívání pozemků žalobkyně namítá, že sestra žalovaného
nemohla svoje právo na bratra převést a nemohla rozhodovat, komu stát toto
právo zřídí. Svého práva se nevzdala, ale bylo jí zrušeno, a z její strany
nemohlo jít o dar. Dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena 30. 8.
1971, byla registrována 11. 10. 1971 a šlo o právní úkon podle § 205 odst. 2
tehdy platného ObčZ, který vedl ke vzniku nového práva osobního užívání
pozemků. K němu došlo již za trvání manželství, které bylo uzavřeno 25. 7.
1970; účastníkům vzniklo v souladu s § 214 ObčZ v tehdejším znění právo
společného užívání pozemků manželů, a to bylo transformováno podle § 872 odst.
4 ObčZ s účinností od 1. 1. 1992, na BSM. Uzavírá, že dovolání žalovaného je
pouhou polemikou bez věcných a logických argumentů. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ v části, týkající se sporného pozemku, a podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, pokud jde o sporný dům, že je uplatněn dovolací důvod upravený v
§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud, vázán
dovolacími důvody, se nemohl zabývat otázkou, zda v době rozhodování soudu
nebylo společné jmění manželů ke sporným nemovitostem již vypořádáno ze zákona.
Dovolací soud dosud neřešil výslovně otázku, koho z účastníků tíží ve sporu
ohledně určení rozsahu SJM důkazní břemeno ohledně toho, zda věc byla nabyta za
trvání manželství. Pro řešení této otázky je dovolání v části, týkající se
sporného domu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ve zbývající části
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Vznik práva osobního užívání pozemku je třeba posoudit podle občanského
zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Podle § 214 ObčZ ve znění před
novelou č. 509/1991 Sb. platilo: „Jestliže uzavřeli dohodu o osobním užívání
pozemku za trvání manželství oba manželé anebo jeden z nich, vznikne jim právo
společného užívání pozemku. Toto právo však nevznikne, uzavře-li dohodu jeden z
manželů, kteří spolu trvale nežijí“. V dané věci není pochybnosti o tom, že
žalovaný uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku až po uzavření
manželství; skutečnosti, které uzavření dohody předcházely, nemohly mít na
vznik práva společného užívání vliv. Ustanovení § 214 ObčZ bylo ustanovením
kogentním, od něhož se účastníci nemohli odchýlit, a vznik společného práva
osobního užívání pozemku vylučovalo jen to, že manželé spolu trvale nežili.
Navíc právo osobního užívání bylo smluvně nepřevoditelné a tak úmysly
žalovaného ani jeho sestry, která se (spolu s žalovaným) nejprve tohoto práva
vzdala, nemohly vznik práva společného užívání vyloučit. Rozhodnutí odvolacího
soudu je tak v této části nepochybně správné a dovolatelem uplatněný dovolací
důvod není dán; je tu však vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (viz níže).
Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené
věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V rozhodnutí publikovaném pod č.
44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Vznik stavby nelze
klást do roviny jen s její stavební dokončeností. Jestliže byly v době, kdy
došlo k uzavření manželství, již provedeny na stavbě prvky dlouhodobé
životnosti (zejména svislé i vodorovné nové konstrukce, konstrukce střechy a
schodiště) a případně většina prvků ostatních, lze z toho zpravidla dovodit, že
už pak za trvání manželství, je dokončována již existující věc; v takovém
případě stavba do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří. Je tu
nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí“. Tato právní věta je
správná, nelze ji však vykládat tak, že by stavba jako předmět vlastnického
práva existovala až od okamžiku, kdy byly „provedeny na stavbě prvky dlouhodobé
životnosti (zejména svislé i vodorovné nové konstrukce, konstrukce střechy a
schodiště) s případně většina prvků ostatních“. Pro vznik stavby jako věci
totiž postačí, je-li jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.
Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za
trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění).
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci
těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528).
Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží
důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí
prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze
společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto
skutečností. To platí i v případě, že stavbu započal jeden z manželů před
uzavřením manželství, stavebně však byla dokončena až za trvání manželství.
V dané věci soud prvního stupně konstatoval, že znalecké posudky „shodně
potvrdily, že ke dni uzavření manželství účastníků nebyly na stavbě rodinného
domku dokončeny všechny prvky dlouhodobé životnosti a ostatní prvky stavby“;
znalec Ing. Černý pak před soudem uvedl, že ke dni 25. 7. 1970 bylo patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, to však soud prvního stupně
nepovažoval za rozhodující (odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v této
části není zcela srozumitelné). Odvolací soud pak konstatoval, že v řízení bylo
podáno několik znaleckých posudků, „avšak žádný z nich požadovanou
nezaměnitelnost a jednoznačnost nepotvrdil“. Závěr o tom, že stavba nebyla ke
dni uzavření sňatku účastníků v takovém stadiu, aby ji bylo možno pokládat za
předmět vlastnictví, však soudy neučinily. Vzhledem k tomu, že to byla
žalobkyně, kterou tížilo důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že stavba,
prokazatelně započatá již před uzavřením manželství účastníků, byla jako věc v
právním smyslu vytvořena až v době trvání manželství, nebyly tu v případě, že
toto důkazní břemeno neunesla, podmínky pro vyhovění žalobě. Proto skutečnost,
že žádný ze znaleckých posudků „požadovanou nezaměnitelnost a jednoznačnost
nepotvrdil“, nemohla být přičtena k tíži žalovaného, nebylo-li současně
konstatováno, že vytvoření stavu, kdy bylo již jednoznačně a nezaměnitelným
způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, bylo
provedeným dokazováním ke dni uzavření sňatku účastníků vyloučeno. Protože
soudy v nalézacím řízení zaujaly na otázku důkazního břemene jiný názor,
spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) OSŘ].
Žalobkyně se domáhala určení, že „vlastníky“ sporných nemovitostí jsou
„žalobkyně a žalovaný z titulu jejich společného jmění manželů“. Takto
formulovaný žalobní petit je nepřesný, lze jej totiž vyložit tak, že může jít o
to, že tu existuje ke dni vydání rozsudku společné jmění manželů, nebo že toto
jmění zaniklo, nebylo však nijak vypořádáno a sporné nemovitosti mají být
předmětem vypořádání, anebo že účastníci jsou (vzhledem k uplynutí tříleté
lhůty pro podání žaloby na vypořádání SJM) podílovými spoluvlastníky
nemovitosti, přičemž jejich spoluvlastnický vztah byl původně založen jako
bezpodílový (posouzení naléhavého právního zájmu na určení je pak závislé na
tom, o který z těchto případů mělo jít). Tuto vadu měl již soud prvního stupně
odstranit postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ; pokud tak neučinil, zatížil tak
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ], ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242
odst. 3 OSŘ) .
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu