22 Cdo 264/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci
žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované L. P., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 17/96, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. června
2000, č. j. 29 Co 68/98-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. V. S.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 31. října 1997, č. j. 6 C 17/96-98, vypořádal bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal
gramofon JVC L – A 21, kotoučový magnetofon zn. Unitra ZK 246, barevný
televizor Tesla color 445 s úhlopříčkou 53 cm a videorekordér Sharp HQ, vše v
ceně 9 000,- Kč. Žalobkyni přikázal pozemek parc. č. 1561 - zahrada o výměře
1592 m2, zapsaný na LV č. 527 pro kat. úz. V. I. díl, obec M. S., kolnu, ovocné
stromoví a ovocné keře na tomto pozemku, osobní automobil zn. Škoda 105 L a
blíže označené věci movité (vybavení bytu), vše v celkové ceně 103 456,- Kč a
uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání podílu částku 41 804,- Kč.
Pokud žalobce žádal, aby bylo provedeno vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví ohledně 13 ks videokazet, žalobu zamítl. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklo rozvodem k 10. 11. 1993, kdy nabyl právní moci rozsudek o
rozvodu jejich manželství, jež bylo uzavřeno 24. 9. 1976. K dohodě o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Označený pozemek
účastníci nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví kupní smlouvou z 22. 10.
1981, registrovanou 2. 11. 1981, uzavřenou se Z. H. jako prodávajícím za kupní
cenu 3 184,- Kč, kterou účastníci prodávajícímu zaplatili v hotovosti při
uzavírání smlouvy z jejich společných prostředků. Pokud ještě před podpisem
smlouvy matka žalobce D. K., která koupi se Z. H. projednávala, předala Z. H. 5
000,- DM, považoval soud prvního stupně tuto částku „za jakousi odměnu pro
prodávajícího za jeho ochotu pozemek účastníkům prodat“, nikoli za kupní cenu,
která byla účastníky smlouvy dohodnuta nižší částkou. Při vypořádání vycházel
soud z celkové ceny věcí patřících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví ke
dni jeho zániku ve výši 112 456,- Kč a z rovnosti podílů účastníků na společném
majetku. Označený pozemek s kolnou, stromovím a keři přikázal do výlučného
vlastnictví žalované s ohledem na využívání tohoto pozemku dětmi účastníků a
skutečnost, že žalobce je již vlastníkem domu a řady pozemků v atraktivní zóně
kat. úz. Ch., v obci K. Přihlédl k částce 10 846,20 Kč, vynaložené za trvání
manželství ze společných prostředků na úpravy domu žalobce v Ch. 2, kdy nešlo o
běžnou údržbu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2000, č. j. 29 Co 68/98-211,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobce
přikázal blíže označený pozemek, kolnu na tomto pozemku a ovocné stromoví na
tomto pozemku, a to 8 jabloní, 2 třešně, 4 hrušně a 15 keřů rybízu s tím, že
tyto věci se nepřikazují žalované, do výlučného vlastnictví žalované přikázal
televizor Tesla color 445 s úhlopříčkou 53 cm a videorekordér Scharp HQ s tím,
že tyto věci se nepřikazují žalobci, takže do výlučného vlastnictví žalobce se
přikazují věci v ceně 119 725,- Kč a žalované v ceně 68 370,- Kč. Žalobci
uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu 31 100,60 Kč. Jinak
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a
návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným
výslechem účastníků a svědkyně D. K. a znaleckými posudky o ceně pozemku včetně
kolny a porostů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zhodnotil
provedené důkazy a náležitě zjistil rozsah společného majetku účastníků, který
je třeba vypořádat. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že do společného
majetku účastníků je třeba zahrnout i předmětný pozemek. Za rozhodnou
skutečnost v této souvislosti považoval, že k poskytnutí 5 000,- DM D. K. došlo
před uzavřením kupní smlouvy a že účastníci po jejím uzavření zaplatili
prodávajícímu kupní cenu z prostředků získaných za trvání manželství. Vyslovil
názor, že vypořádání je třeba provést tak, aby finanční náhrada byla v co
nejmenší míře, a přihlížet k tomu, jak kterou věc po rozvodu manželství ten
který z manželů užívá. Protože televizor Tesla color a videorekordér jsou v
užívání žalované, přikázal tyto věci do jejího výlučného vlastnictví. Při úvaze
o tom, kterému z účastníků má být přikázán pozemek, zohlednil přičinění
žalobcovy matky na jeho získání s tím, že zájem dětí účastníků s ohledem na
jejich věk ustupuje poněkud do pozadí, kdy lze předpokládat, že jim bude k
dispozici i poté, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z účastníků.
Také příčiny rozvratu manželství nelze hodnotit tak, že by výrazně odůvodňovaly
přikázání pozemku do vlastnictví žalované. Odvolací soud shodně jako soud
prvního stupně při vypořádání zohlednil to, co ze společného majetku bylo
vynaloženo na oddělený majetek žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného zhodnocení provedených důkazů z hlediska § 150 ObčZ. Vyslovila
nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že předmětný pozemek byl přikázán do výlučného vlastnictví
žalobce, a s důvody, pro které tak odvolací soud rozhodl. Namítá, že tento
pozemek má zájem s rodinou užívat k rekreaci, případně na něm postavit dům. Za
tím účelem byl také pozemek kupován. Žalobce je vlastníkem atraktivních
nemovitostí v Ch., jeho bytová potřeba je uspokojena, žije sám, neboť se znovu
rozvedl a také jeho matka staví rodinný dům v obci M. S. Podle názoru žalované
odvolací soud při vypořádání pominul hledisko kvality věcí a hodnot v rámci
vypořádání účastníkům přikazovaných. Žalobce nemá zájem o využití pozemku k
účelu, k jakému byl koupen, a hledisko jeho dalšího udržení a využití odvolacím
soudem nebylo zkoumáno vůbec. Poukázala na to, že žalobce je notorickým
alkoholikem, což bylo důvodem rozpadu jejich manželství. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Podle odůvodnění rozvodového
rozsudku žalovaná udržovala známost s jiným mužem, což vedlo ke ztrátě citového
vztahu a rozpadu manželství. Možnost obstarání pozemku objevila matka žalobce,
která také kupní smlouvu předjednala a za tím účelem poskytla žalobci darem
částku 5 000,- DM, která měla přimět původního vlastníka k převodu nemovitosti,
neboť cena zjištěná znalcem a uvedená v kupní smlouvě nebyla reálnou cenou.
Není pravda, že by o tom žalovaná nevěděla. Odmítá také, že by šlo o jednání
nelegální. Úmyslem matky žalobce bylo postavit za prostředky, jimiž
disponovala, na předmětném pozemku dům, v němž by si v horním patře zřídila byt
pro sebe. Ke stavbě nedošlo, poněvadž žalovaná pomoc matky žalobce odmítla a
účastníci další prostředky na stavbu neměli. Žalovaná na pozemku nepracovala,
ani se o něj nestarala. Tvrzení, že jej chce užívat k rekreaci, proto považuje
za účelové. Nemovitosti v Ch. získal jako nezletilý za přispění své matky, jde
o chalupu starou cca 200 let, která má prakticky jednu místnost s kamny na tuhá
paliva, s pozemkem, který výměrou nepřesahuje výměru předmětného pozemku.
Bytové poměry žalované jsou rozhodně lepší než jeho. Připustil, že v době před
rozvodem alkohol více požíval, nyní není osobou závislou na alkoholu a téměř
abstinuje. Dále poukázal na to, že žalovaná uplatnila dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který neodpovídal znění občanského soudního řádu
platného v době podání dovolání, takže dovolací důvod zřejmě není vůbec dán.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 15. a 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé takové vadě došlo. Proto
dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b)
OSŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., které korespondují s
dovolacími důvody uvedenými v § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ ve znění před
touto novelou, tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Za jinou vadu, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
považuje dovolatelka nesprávné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem z
hlediska § 150 ObčZ (před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Nesprávné
hodnocení provedených důkazů však mezi vady řízení podle § 241 odst. 3 písm. b)
OSŘ nepatří, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se může projevit jen ve
správnosti skutkových zjištění a lze je proto napadat jen dovolacím důvodem
podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který dovolatelka neuplatnila. Dovolatelka
nezpochybňuje způsob provedení dokazování ani učiněná skutková zjištění a
netvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, pouze nesouhlasí s tím, jaké právní závěry
odvolací soud učinil ze skutkových zjištění při úvaze, kterému z účastníků
přikázat spornou nemovitost. V tomto směru jde o dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) OSŘ, čili nesprávné právní posouzení věci.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
OSŘ je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace § 150 ObčZ před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ) provedená odvolacím soudem v
této konkrétní věci je správná.
Podle tohoto ustanovení se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.
Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Ustanovení § 150 věty třetí a čtvrté ObčZ patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou
soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází.
Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§ 150 ObčZ) nebyla soudem
vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ , neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně
vymezené, resp. použité právní normy.
Soudní praxe při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se
dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou
je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla
pokud možno co nejnižší, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné
věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů. Odvolací soud s ohledem na
tuto zásadu při hodnocení hledisek pro rozhodnutí, kterému z účastníků přikázat
sporný pozemek do výlučného vlastnictví, použitelných v daném případě, vzal v
úvahu, že zájem dětí účastníků se zřetelem na jejich věk (M. Š., nar. 22. 5.
1978, a M. Š., nar. 8. 9. 1984) „ustupuje poněkud do pozadí“ a že lze
předpokládat využívání pozemku, dosud užívaného oběma účastníky, dětmi i v
budoucnu za stavu, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z rodičů.
Zohlednil také skutečnost, že na rozvratu manželství se účastníci podíleli
stejnou měrou, a zejména pak okolnosti, za nichž byl sporný pozemek získán, a
to přičinění žalobcovy matky. Potud se odvolací soud pochybení nedopustil.
Odvolacímu soudu v jeho úvahách při skutkových zjištěních, které učinil v rámci
svého uvážení, nelze pak nic významného vytknout. V dovolacím řízení jako
mimořádném opravném řízení již nemohou být otevírány nové skutečnosti, nelze
navrhnout ani provádět jiné důkazy, než které uvažuje ustanovení § 243a odst. 2
OSŘ, podle kterého dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů
dovolání.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů podle § 241 odst. 3
písm. b) a d) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalované v tomto řízení a z toho, že úspěšnému žalobci vznikly náklady (§§ 243b
odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté
hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo
notářem v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalobci v
dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření
zástupce žalobce k dovolání – podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1
a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 2
250,- Kč (z tarifní hodnoty 59 462,50, představující polovinu ceny věci, jež
byla předmětem dovolacího řízení) a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu