22 Cdo 2650/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2650/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče

a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně J. K.,

zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o

zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C

131/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –

pobočky v Olomouci ze dne 24. června 2003, č. j. 40 Co 369/2003-233, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.

prosince 2002, č. j. 10 C 131/98-215, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30.

prosince 2002, č. j. 10 C 131/98-216, zrušil „věcné břemeno odpovídající právu

doživotního bezplatného užívání žalovaného společně s žalobkyní domu č. p. 121,

st. par. č. 174 a par. č. 62/5 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního

úřadu v Š. na LV č. 313 pro obec K., k. ú. K., zřízené dohodou ze dne 24. 7.

1996, jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního

úřadu v Š. ze dne 9. 9. 1996, čj. V3 2703/96 s právními účinky vkladu ke dni

19. 8. 1996“, žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému náhradu za zrušení

věcného břemene ve výši 455.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a

rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že shora uvedené nemovitosti patřily

původně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“), kteří

jsou bývalými manžely. BSM bylo ještě za trvání manželství účastníků

rozhodnutím soudu zrušeno a následně dohodou z 24. 7. 1996 vypořádáno (mimo

jiné) tak, že nemovitosti připadly žalobkyni a žalovanému bylo zřízeno věcné

břemeno jejich doživotního bezplatného užívání společně se žalobkyní. V té době

již probíhalo řízení o rozvod manželství účastníků, k němuž též zanedlouho po

uzavření dohody o vypořádání BSM došlo. Asi půl roku po rozvodu žalovaný

žalobkyni fyzicky napadl a způsobil jí zranění, za což byl pravomocně odsouzen

pro trestný čin ublížení na zdraví. Po tomto napadení žalobkyně z domu odešla,

žalovaný bydlí v domě sám a žalobkyni brání v tom, aby se vrátila. O dům se

však vůbec nestará, takže ten stavebně chátrá; v důsledku neplacení úhrady za

odběr byl navíc odpojen přívod plynu, a tak není ani používáno ústřední

vytápění. Vztahy mezi účastníky jsou velmi špatné, vzájemně na sebe podávají

trestní oznámení. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že

i když v době zřízení věcného břemene probíhalo rozvodové řízení účastníků,

nebyly mezi nimi vážnější neshody a společné užívání domu bylo možné. Nyní se

ale žalobkyně důvodně obává dalšího násilného chování ze strany žalovaného, a

tak nemůže spolu s ním v domě bydlet. Dům nelze rozdělit tak, aby v něm

účastníci mohli žít samostatně. To vše spolu se skutečností, že žalovaný

znemožňuje žalobkyni přístup do domu a o dům se nestará, znamená takovou změnu

poměrů, jejímž důsledkem je hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou

oprávněného, a tak soud prvního stupně žalobě na zrušení věcného břemene podle

§ 151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vyhověl. Při stanovení

výše náhrady za zrušené věcné břemeno vycházel ze znaleckého posudku, v němž

znalec při vyčíslení hodnoty věcného břemene vzal za základ stáří a velikost

domu a srovnatelné nájemné, které je v místě obvyklé, a hodnotu věcného břemene

stanovenou ve vztahu k užívání celé nemovitosti rozdělil dvěma s přihlédnutím k

tomu, že nejde o právo výlučného užívání, nýbrž o spoluužívání nemovitostí

spolu s žalobkyní.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze

dne 24. června 2003, č. j. 40 Co 369/2003-233, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových

závěrů jako soud prvního stupně, když v tomto směru žalovaný ani žádné výhrady

neuplatnil, a zcela se ztotožnil se závěrem, že jsou dány důvody pro zrušení

věcného břemene podle § 151p odst. 3 ObčZ. V souvislosti s námitkou

žalovaného, že náhrada za zrušené věcné břemeno neměla být stanovena v

penězích, ale v podobě věcného plnění, odvolací soud připustil, že tato náhrada

nemusí pozůstávat v penězích, ale ve vytvoření stavu, který zabezpečí

plnohodnotné uspokojení potřeb žalovaného jiným způsobem, než je dosavadní

výkon oprávnění z věcného břemene. Současně však poznamenal, že žalovaný se

ničeho takového v průběhu řízení nedomáhal ani v tomto směru neoznačil žádné

důkazy a jelikož v řízení nevyšlo najevo, že by zde byla možnost zabezpečit pro

něho adekvátní věcné plnění, je závěr, že je namístě poskytnout náhradu

peněžitou, správný. Soud prvního stupně pak nepochybil ani při stanovení výše

této peněžité náhrady, když postup znalce byl v souladu se zákonem č. 151/1997

Sb., o oceňování majetku, a krácení výsledné částky na polovinu odpovídá tomu,

že věcné břemeno spočívá jen ve spoluužívání, nikoli ve výlučném užívání

nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že jde o

rozhodnutí po právní stránce zásadního významu s ohledem na skutečnost, že řeší

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského

soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], a

zpochybnil správnost jeho závěru, že v daném případě nastal hrubý nepoměr mezi

věcným břemenem a výhodou oprávněného. V tomto směru poukázal na to, že

žalobkyně uzavírala dohodu o zřízení věcného břemene v době, kdy již probíhalo

rozvodové řízení a kdy byla rozhodnuta z manželství odejít. Kdyby žalovaný o

tomto jejím úmyslu věděl, zřejmě by s převodem nemovitostí na ni nesouhlasil.

Jednání žalobkyně bylo od samého počátku účelově zaměřené, neboť další „děj“

měla již v době podání návrhu na rozvod vymyšlený, a jde tedy o počínání v

rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dále poukázal na to, že po právní moci

rozsudku v této věci žalobkyně vyřešila zaplacení náhrady za zrušené věcné

břemeno formou smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s jeho věřiteli, v

důsledku čehož se vlastně ocitl „na dlažbě“. Znovu namítl, že žalobkyni měla

být uložena povinnost poskytnout mu jako náhradu nikoli peněžité, ale věcné

plnění, a že ani výše peněžitého plnění nebyla správně určena, neboť nebylo

důvodu plnění krátit z důvodu spoluužívání. Žalovaný navrhl zrušení obou

rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda

jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena

v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je

dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího

soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem

prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen

vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento

právní názor byl výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor

odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud

prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Uložil-li

ovšem odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně, aby

provedl ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal

stanovisko k právnímu posouzení věci, není jeho právní názor určující pro

pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně, neboť obsahuje pouze pokyny,

jak dále ve věci postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci

soud prvního stupně nijak neomezuje. V této věci soud prvního stupně poprvé

rozhodl rozsudkem ze dne 7. prosince 1999, č. j. 10 C 131/98-59, jímž zrušil

sporné věcné břemeno a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu ve výši

340.000,- Kč. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 24. října

2000, č. j. 40 Co 352/2000-86, tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního

stupně k dalšímu řízení, když shledal vady v procesu hodnocení důkazů. Poté

soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. září 2001, č. j. 10 C

131/98-148, a to – pokud jde o meritum věci – zcela stejně jako v předchozím

rozhodnutí. I tento rozsudek byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 Co 1091/2001-176, zrušen a věc

byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se sice

ztotožnil se závěrem, že je na místě postup podle § 151p odst. 3 ObčZ, ale

rozhodnutí o náhradě za zrušené věcné břemeno shledal nepřezkoumatelným, když

soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých úvah dospěl právě k částce

340.000,- Kč. V této souvislosti současně odvolací soud uložil soudu prvního

stupně, aby zvažoval především to, zda by náhrada za zrušené věcné břemeno

neměla spočívat ve věcném plnění, a aby se zabýval výší přiměřené peněžité

náhrady pouze v případě, že by pro změnu poměrů nebylo možno spravedlivě trvat

na věcném plnění. K jejímu stanovení ovšem bude nezbytné věcné břemeno

ohodnotit, třeba i na základě znaleckého posudku. Z uvedeného je tedy zřejmé,

že důvody zrušení prvého rozsudku soudu prvního stupně v této věci byly

výlučně procesního charakteru a že ani pokyn k doplnění dokazování ohledně výše

případné peněžité náhrady nikterak nezavázal soud prvního stupně při právním

posouzení věci. Závazným ve smyslu § 237 odst. 1 písm.

b) OSŘ by mohl být

toliko právní názor odvolacího soudu, že náhrada za zrušené věcné břemeno by

měla spočívat v prvé řadě ve věcném plnění, ovšem v tomto směru nerozhodl soud

prvního stupně jinak než ve svých dřívějších rozhodnutích, jelikož ve všech

třech případech přiznal žalovanému právo na náhradu ve formě finančního plnění. Kromě toho z porovnání rozsudků soudu prvního stupně ze dne 27. září 2001 a ze

dne 17. prosince 2002 je patrno, že rozdílnost těchto rozhodnutí spočívá pouze

v tom, že pozdějším rozsudkem byla žalovanému přiznána peněžitá náhrada v

částce o 115.000,- Kč vyšší než v rozsudku předchozím, což znamená, že druhé

rozhodnutí vyznělo pro něho příznivěji. Už v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2

Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, dovolací soud

vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání

platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož

poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude

opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný

názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,

uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154. Tento závěr platí nejen v případě dovolání

objektivně přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ale též při zkoumání

odlišnosti nového rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním

názorem soudu odvolacího, tedy i u dovolání, jehož objektivní přípustnost by

byla dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Ani v případě, že by

odlišnost pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti

tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího, by tedy žalovaný nebyl

subjektivně oprávněn dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ podat,

a tak podle tohoto ustanovení jeho dovolání nemůže být přípustné.

Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je

dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího

soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání

není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.

3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný

namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší v dovolání uvedené otázky v rozporu

s hmotným právem, což by za předpokladu důvodnosti této námitky samozřejmě

představovalo nejen přípustnost dovolání, ale současně i naplnění dovolacího

důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy nesprávné právní posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,

než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale

nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní

závěry. Je ovšem nutno mít na zřeteli, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)

OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro

řešení právních otázek, neboli že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat

skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je

povinen z těchto skutkových závěrů vycházet. V daném případě odvolací soud ve

shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle § 151p odst. 3 ObčZ, tedy

podle ustanovení, které na tento případ dopadá, a tak nejde o použití

nesprávného právního předpisu. Jestliže pak byl zjištěný skutkový stav posouzen

jako změna poměrů mající za následek tak hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a

výhodou žalovaného, že je namístě zrušení věcného břemene, jde o výklad

právního předpisu přijatý na základě zcela konkrétních a jedinečných skutkových

zjištění, který není se zněním zmíněného ustanovení nikterak v rozporu. Rovněž

s výkladem pojmu „přiměřená náhrada“, pokud byla stanovena ve formě peněžitého

plnění, lze plně souhlasit, neboť bylo-li věcné břemeno, které by spočívalo ve

výlučném užívání nemovitostí, ohodnoceno částkou přibližně 910.000,- Kč (proti

čemuž žalovaný nevznesl žádné námitky), nemůže být hodnota věcného břemene,

které je omezeno stejným právem užívání žalobkyně, stejně vysoká a její krácení

na polovinu je zcela logickým a tedy správným použitím tohoto obecně

formulovaného zákonného termínu. K námitce žalovaného, jakým způsobem se

žalobkyně po rozhodnutí odvolacího soudu zhostila své povinnosti zaplatit mu

peněžitou náhradu, pak nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť jde o novou

skutečnost, jejíž uplatnění v dovolání zakazuje § 241 odst. 4 OSŘ. Způsob,

jakým odvolací soud vyřešil zmíněné otázky, tedy neodporuje hmotnému právu a

nemůže proto založit přípustnost dovolání. Naproti tomu přesto, že žalovaný

netvrdí, že by napadený rozsudek měl zásadní právní význam proto, že je založen

na neřešené nebo nevyřešené právní otázce, zůstává skutečností, že dovolací

soud se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval výkladem § 151p odst. 3 věty

druhé ObčZ z toho hlediska, zda se výraz „věcné plnění“ vztahuje též na formu

náhrady za zrušené věcné břemeno. Proto lze přezkoumávanému rozsudku přiznat po

právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného je – ovšem pouze pro řešení

této právní otázky – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3

OSŘ. Vady vyjmenované v odst. 3 nebyly v dovolání uplatněny a ani z obsahu

spisu nevyplývá, že by jimi bylo řízení zatíženo, a tak se dovolací soud

zabýval pouze správností rozhodnutí o formě náhrady, kterou je žalobkyně

povinna žalovanému poskytnout za zrušené věcné břemeno. Dospěl pak k závěru, že

ani v tomto ohledu odvolací soud nepochybil.

Podle § 151p odst. 3 ObčZ vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným

břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za

přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě

trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění

poskytovalo peněžité plnění. Odvolací soud zjevně vycházel z toho, že toto

ustanovení ukládá soudu, aby stanovil náhradu za zrušené věcné břemeno

především v podobě věcného plnění (to je zřetelné zejména z odůvodnění jeho

zrušovacího usnesení z 30. 4. 2002). S tím však není možno souhlasit. Druhá

věta citovaného ustanovení totiž dopadá na případy, kdy se poměry změní

natolik, že již nelze trvat na dosavadním věcném plnění, které bylo na základě

věcného břemene poskytováno, a soud proto dospěje k závěru, že je namístě

nahradit je plněním peněžitým. Toto peněžité plnění ovšem oprávněný neobdrží z

důvodu náhrady ve smyslu § 151p odst. 1 věty prvé ObčZ; jeho právním základem

zůstává původní věcné břemeno. Názor, že peněžitá náhrada přichází v úvahu až

tehdy, není-li možno poskytnout plnění věcné, tedy rozhodně není správný. Jinak

ovšem lze odvolacímu soudu přisvědčit, pokud dovozuje, že „přiměřená náhrada“

nemusí vždy spočívat jen v peněžitém plnění, ale může jí být i vytvoření

takového stavu, který zabezpečení plnohodnotné uspokojení potřeb oprávněného

jiným způsobem než je dosavadní výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni

(srov. např. rozbory uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

č. R 65/1972 a R 37/1985). V daném případě však ze zjištěných skutečností, z

nichž, jak bylo uvedeno, musí dovolací soud vycházet, nevyplývá, že by bylo

možno pro žalovaného takovýto stav vytvořit, a tak je rozsudek, který stanovil

náhradu ve formě finanční částky, věcně správným rozhodnutím přesto, že není

založen na zcela správném výkladu příslušného zákonného ustanovení. Proto

nezbylo, než dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ

zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že

žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142

odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady

nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2004

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu