22 Cdo 2655/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. K.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 99/95, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1998, čj. 25
Co 84/98-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června l998, čj. 25 Co 84/98-l32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem
ze dne 29. září 1997, čj. 14 C 99/95-113, rozhodl o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že přikázal žalovanému do
výlučného vlastnictví specifikované věci movité vše v celkové ceně 6.900 Kč
(výrok I.), zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího
podílu částku 27.730 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 1. 6. 1973, zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně, čj. 14 C 363/92-18,
který nabyl právní moci 10. 6. 1993. Do bezpodílového spoluvlastnictví náležely
movité věci v ceně 6. 900 Kč (specifikované ve výroku I. rozsudku), v držení
žalovaného. Ten asi šest měsíců před uzavřením manželství nabyl do vlastnictví
dům č. 16 v O., okres P., který účastníci společně užívali do září 1992. Za
trvání manželství žalovaný tuto nemovitost adaptoval. Soud prvního dospěl k
závěru, že tyto stavební úpravy byly provedeny ze společných prostředků (s
výjimkami dále uvedenými). Žalovanému se nepodařila prokázat časová souvislost
mezi jím uváděnými oddělenými finančními zdroji a prováděnými úpravami domu,
když investoval také do nemovitosti jeho matky v Č. a většina dokladů o nákupu
stavebního materiálu, které předložil, byly z roku 1992, kdy již byla přestavba
téměř dokončena. Částku 19.500 Kč obdržel žalovaný od J. B., jak vyplývalo "z
dokladů z pozůstalosti", před uzavřením manželství se žalobkyní, a tato částka
byla určena na pořízení domu v O., nikoli na jeho rekonstrukci. Neprokázal
také, že na rekonstrukci vynaložil starý materiál, který dostal od
zaměstnavatele nebo našel u kontejneru. Ani jedno z potvrzení Elektrárny H. se
netýkalo předmětného stavebního materiálu a z výpovědí svědků B. a syna
účastníků M. K. bylo zjištěno, že k přestavbě byl používán materiál převážně
nový. Kromě toho šlo o zdroje, které žalovaný neoznačil ani ve vyjádření k
žalobě. Tvrdil-li, že nabyl oddělené finanční prostředky dědictvím po matce,
sám v podání ze 4. 4. 1996 uvedl, že matka zemřela jako nemajetná a od
projednání dědictví bylo upuštěno. Hodnota stavebních úprav podle cen ke dni
30. 9. 1992, snížená o opotřebení k tomuto datu, činila podle znaleckého
posudku Ing. J. V. částku 56.870 Kč, z toho cena provedených prací 14.460 Kč,
ze kterých soud prvního stupně dále odečetl částky 800 Kč za okna a 280 Kč za
dveře a 50% z nákladů na práci v částce 7230 Kč (volnou úvahou tak soud prvního
stupně stanovil podíl žalovaného na těchto pracech). K odůvodnění toho, že
vycházel z hodnoty investic ke dni 30. 9. 1992 s přihlédnutím k jejich
opotřebení za dobu užívání k tomuto datu soud prvního stupně uvedl, že "by bylo
proti dobrým mravům s ohledem na míru inflace a vzrůst tržních cen nemovitostí
vycházet při ocenění investic ze skutečně vynaložených částek, jak se domnívá
žalovaný. Jinak by tomu bylo v opačném případě, kdyby jeden z manželů
investoval ze svého majetku do majetku společného. Zde by rovněž bylo nutno
vnos redukovat, avšak již by nebylo možno přihlédnout k tomu, že se v mezidobí
hodnota věci zvýšila, a náhradu přiznat vyšší, než byl vynaložený náklad. Zvýšení hodnoty se totiž tomu z manželů, kdo investoval ze svého, promítne v
podílu, který získá po vypořádání BSM". Dále vycházel z toho, že podíly obou
účastníků jsou ve smyslu § 150 obč. zák. stejné a když přikázal movité věci v
ceně 6.
900 Kč žalovanému a přihlédl k tomu, že polovina hodnoty investic do
domu žalovaného po odpočtu darů 1.080 Kč a 50% hodnoty práce -7.320 Kč činila
24.280 Kč, zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu
27.730 Kč.
K odvolání žalovaného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že přikázal žalobkyni do výlučného vlastnictví televizor Rubín v
hodnotě 3. 000 Kč (přikázaný původně žalovanému) a že stanovil hodnotu věcí
přikázaných žalovanému částkou 3. 900 Kč. Dále změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na
vyrovnání podílu 6.140 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně také ve výrocích o nákladech řízení,
zčásti změnil a zčásti potvrdil výrok o soudním poplatku a rozhodl o nákladech
řízení odvolacího. Uvedl, že v případě investic společných finančních
prostředků účastníků do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného nelze
vycházet ze znaleckého ocenění o zhodnocení nemovitosti, ale pouze z
prokázaných skutečně vložených prostředků. "Žalobkyně k tomuto důkazy nenavrhla
a pouze prokázala, že pouze výlučné prostředky žalovaného pro tyto investice
použity nebyly. Nesporné mezi účastníky naopak bylo, že ze společných
prostředků byly do nemovitosti žalovaného zakoupeny WC mísa za 1. 800 Kč,
umyvadlo za 440 Kč, žlaby za 6.160 Kč, střešní okno za 440 Kč a 2 kusy zárubní
za 365 Kč a 395 Kč, celkem věci v ceně 11.380 Kč. Další stavební materiál
získali darem jako tvárnice, xylolit, okna a dveře. Tyto věci nelze vypořádat v
rámci bezpodílového spoluvlastnictví, neboť tvoří případně spoluvlastnictví
podílové". Za nevěrohodnou nelze podle odvolacího soudu považovat výpověď
žalovaného, že získal starý materiál se souhlasem svého zaměstnavatele, což
prokazoval písemnými potvrzeními. Na žalobkyni bylo důkazní břemeno, aby
prokázala další společné investice, které byly mezi účastníky sporné, a to jak
náklady za vynaložený materiál, případně provedenou práci. To se jí však
nepodařilo. Majetkem účastníků, který ke dni zániku jejich manželství tvořil
bezpodílové spoluvlastnictví, jsou věci movité v ceně 6.900 Kč a 11. 380 Kč
jako prokázané investice do nemovitosti žalovaného. Z celkové hodnoty 18.820 Kč
náleží každému z účastníků polovina, tj. 9.140 Kč, a protože žalobkyně má v
držení televizor v ceně 3.000 Kč, bylo žalovanému uloženo zaplatit jí na
vyrovnání podílu 6.140 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z § 238 odst. l o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč při
ocenění hodnoty investic do nemovitostí žalovaného nelze vycházet ze znaleckého
posudku, který byl v řízení vypracován. Nesouhlasí s tím, že neunesla důkazní
břemeno, když navrhla provedení znaleckého posudku, neboť "nelze očekávat, že
manželé budou schovávat účtenky za nákup stavebního materiálu do domu 20 let
nebo si ceny zakoupeného materiálu pamatovat". Přitom její tvrzení "o samotných
věcech bylo v souladu s výpověďmi svědků B. a M. K.". Sporná zůstala jen
hodnota investic, a tu měl po dohodě s protistranou, specifikovat právě
znalecký posudek. Odvolací soud dále pominul § 154 o. s. ř., který stanoví, že
pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. "Stavem investic v době
jeho vyhlášení je nepochybně hodnota investic v době jejich vyhlášení". Není
proto možné vycházet z cen pořizovacích, jak požaduje žalovaný. Správný způsob
zvolil soud prvního stupně při ocenění věcí movitých, jejichž hodnota byla
určena v souladu s popsaným způsobem. Podle žalobkyně "Neexistuje žádné právní
zdůvodnění, proč by mělo být provedeno ocenění zhodnocení nemovitostí
žalovaného pořizovacími cenami, když nebyly pořizovacími cenami hodnoceny
movité věci. Ustanovení § 150 obč. zák. před poslední novelou uvádí, že každý z
manželů je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho
ostatní majetek. Při respektování již zmíněného § 154 o. s. ř. jedná se o
hodnotu majetku, který musí být oceněn ke dni vypořádání. Shodně se také
vyjadřuje judikát R 21/70 tak, že ceny staveb se pro účely vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví určují podle cenového předpisu platného v době
rozhodování, jímž se provádí vypořádání". Kromě toho je správný i závěr soudu
prvního stupně, že "vycházet z cen pořizovacích by bylo nemorální". Žalobkyně
proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupeným účastníkem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242
odst. 1 a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, vyjmenované v § 237 odst. l o. s. ř. žalobkyně nenamítala
a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolací soud proto dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle
žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle § 150 obč. zák. je při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví každý z
manželů nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Používá-li zákon slov, že je třeba nahradit, co bylo vynaloženo, pak už z
jazykového výkladu vyplývá, že jde o náklad, který byl vynaložen v době minulé
a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví není nijak modifikována. Je tedy správný závěr odvolacího
soudu, že tím, co je povinen nahradit jeden z manželů v případě investic do
jeho domu ze společného majetku jsou finanční prostředky na tyto investice
skutečně vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu
jednoho z manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující
ceny těchto věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy. Zákonodárce vychází z
toho, že manželé - společně - vynaložili společné prostředky na ostatní majetek
jednoho z nich, a byli s tímto jeho použitím srozuměni u vědomí toho, že jejich
"vrácení do bezpodílového spoluvlastnictví" bude připadat v úvahu jen při jeho
vypořádání. Pak ovšem ve výši skutečně vynaložené, tedy nikoli v ceně
zabudovaných věcí a vynaložené práce, které by měly ke dni zániku manželství,
resp. ke dni rozhodování soudu, to znamená, že ani v případné ceně vyšší, ale
ani nižší. Právě princip vypořádání spočívající v tom, že se tak vypořádává to,
co bylo manžely ve shodě na ostatní majetek jednoho z manželů vynaloženo, také
vylučuje, aby takové vypořádání bylo nemorální. Neopodstatněná je také námitka
žalobkyně, že odvolací soude nepřihlédl k ustanovení § 154 o. s. ř., který
stanoví, že soud vychází ze stavu ke dni rozhodování. Žalobkyně totiž pomíjí,
že jde o ustanovení procesněprávní a vyplývá z něj jen to, že při aplikaci
hmotného práva - v daném případě § 150 obč. zák. - vychází soud ze skutkového
stavu, jak byl zjištěn důkazy, ke dni jeho rozhodování. Nepřiléhavý je také
odkaz žalobkyně na vypořádání věcí náležejících do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, ceny těchto věcí, resp. R 21/70 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Jde totiž o vypořádání věcí do bezpodílového
spoluvlastnictví náležejících, tedy věcí společných a vypořádání v cenách věcí
ke dni rozhodování tak zajišťuje, že jeden z manželů nebude v souvislosti se
změnou ceny věci po zániku bezpodílového spoluvlastnictví zvýhodněn.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který
tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. V
případě, že jeden z manželů tvrdí, že ve smyslu § 150 obč. zák. byly vynaloženy
společné prostředky na ostatní majetek druhého manžela, je na něm, aby
prokázal, že k investicím do ostatního manžela během manželství došlo. Vzhledem
k obsahu bezpodílového spoluvlastnictví, vymezeného v § 143 obč. zák., z něhož
vyplývá, že je tvoří vše, co bylo nabyto některým z manželů za trvání
manželství mimo vymezené výjimky, lze vycházet z toho, že by tak šlo o
investice ze společných prostředků. Je pak na druhém manželovi, aby prokázal,
že tyto investice učinil ze svého majetku odděleného.
smyslu o nesprávné právní posouzení věci. Kromě toho došlo v řízení k vadě,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud totiž, aniž opakoval důkazy, dospěl k odlišnému skutkovému
zjištění oproti soudu prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně neuvěřil
žalovanému po jeho výslechu a po provedení důkazu potvrzeními zaměstnavatele,
že některý stavební materiál získal od zaměstnavatele zdarma, dospěl odvolací
soud bez opakování důkazů ke zjištění opačnému.
Vzhledem k opodstatněnosti dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm.
b) a d) o. s. ř. byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu
vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. l, 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková