22 Cdo 2667/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
J. M., zastoupené advokátkou, proti žalované M. J., zastoupené advokátkou, o
zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské
Meziříčí pod sp. zn. 15 C 5/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. května 2004, č. j. 8 Co 241/2004-114, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se domáhala zřízení věcného břemene cesty k jejímu domu a
pozemku za domem přes k nim přilehlý pozemek žalované s odůvodněním, že ke svým
nemovitostem nelze přístup zajistit jinak.
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 12.
2003, č. j. 15 C 5/2003-74, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „se zřizuje ve
prospěch žalobkyně a jejích právních nástupců jako vlastníků nemovitosti -
rodinného domu č. p. 2060, postaveného na parcele č. 257/1 - zastavěná plocha a
nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 341 u Katastrálního úřad úřadu V.,
pracoviště V. M. pro obec R. p. R., k. ú. H., věcné břemeno za účelem
zajištění příchodu a příjezdu ke stavbě rodinného domu čp. 2060, spočívajícího
v právu chůze a jízdy motorovými vozidly přes parcelu č. 252 - zastavěná plocha
a nádvoří, zapsanou na listu vlastnictví č. 474 pro obec R. p. R. a k. ú. H. u
Katastrálního úřadu V., pracoviště V. M., a to v rozsahu dle geometrického
plánu ing. M. B., R. p. R., číslo plánu 170-261/2001, odsouhlaseného
Katastrálním úřadem V. dne 30.10. pod č. 1032/2001.“ Výrokem pod bodem II.
rozhodl, že „za zřízení věcného břemene je žalobkyně povinna zaplatit žalované
částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.“ Výrokem pod bodem III.
zamítl návrh na zřízení téhož věcného břemene pro zajištění přístupu a příjezdu
k parcele č. 258 zahradě v obci a k. ú. H. a výrokem pod bodem IV. rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 2060 na
pozemku parc. č. 257/1 v k. ú. H. a k tomuto domu není jiný přístup než přes
přilehlý pozemek žalované parc. č. 252. Proto ve smyslu § 151o odst. 3 ObčZ
vyhověl žalobě na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu příchodu a
příjezdu vlastníka domu čp. 2060 přes pozemek parc. č. 252 v rozsahu vymezeném
shora specifikovaným uvedeným geometrickým plánem, t. j. v šířce 4 m a délce
16,29 m. Takový rozsah (podél celé boční zdi domu) považoval za přiměřený,
který není „nad rámec potřeb žalobkyně.“ Neakceptoval námitku žalované, aby
věcné břemeno bylo zřízeno jen pro pěší příchod, „neboť kolem rodinného domu
žalobkyně běžně projíždějí motorová vozidla“. Nepovažoval také za nutné
přerušit řízení do skončení sporu vedeného mezi účastnicemi jako duplicitními
vlastnicemi o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 257/3, navazujícím na parc.
č. 252. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene vycházel z návrhu
žalobkyně, který žalovaná nezpochybnila a kterou považoval za odpovídající
zatížení pozemku žalované. Zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene průchodu
a průjezdu přes pozemek žalované parc. č. 252 ve prospěch pozemku žalobkyně
parc. č. 258 odůvodnil soud prvního stupně tím, že podle § 151o odst. 3 ObčZ
lze věcně břemeno zřídit jen pro zajištění přístupu ke stavbě.
K odvolání žalované (výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby nebyl napaden) Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z
24. 5. 2004, č. j. 8 Co 241/2004-114, změnil rozsudek soudu prvního v
napadené části v odstavci I. výroku tak, že zamítl „návrh, aby bylo zřízeno
věcné břemeno ve prospěch žalobkyně a jejích právních nástupců jako vlastníků
nemovitosti – rodinného domu č. p. 2060, postaveného na parcele č. 275/1-
zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 341 u Katastrálního
úřadu V., pracoviště V. M., pro obec R. p. R., k. ú. H., spočívající v právu
jízdy motorovými vozidly přes parc. č. 252 - zastavěná plocha a nádvoří,
zapsané na listu vlastnictví č. 474 pro obec V. M., a to v rozsahu dle
geometrického plánu Ing. B., č. plánu 170/216-2001 ze dne 25. 10. 2001,
odsouhlaseného Katastrálním úřadem ve V. dne 30. 10. 2001 pod č. 1032/20,“
jinak rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. a dále v odstavcích II. a
IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že věcné břemeno spočívající v právu cesty
vlastníka stavby po přilehlém pozemku zahrnuje v sobě, jak právo chůze tak
právo jízdy a není vyloučeno posuzovat oprávněnost zřízení každého z těchto
břemen samostatně. Dále odvolací soud vzal v úvahu vymezení rozsahu věcného
břemene cesty v předmětném geometrickém plánu a přihlédl k tomu, že trvá
duplicita vlastnického práva účastnic k pozemku parc. č. 257/3, takže lze
vycházet z toho, že žalobkyně je jeho vlastnicí. Přitom jde o pozemek, po
kterém je možný příjezd k domu žalobkyně až k části pozemku žalované parc. č.
252, která má být zatížena věcným břemenem. Pozemek žalobkyně parc. č. 257/1
probíhá v části nezastavěné domem (dřevěnicí) souběžně s pozemkem parc. č.
257/3. K dřevěnici žalobkyně přiléhá stavba přístřešku pro auto, který je tak
dostupný stejně jako další části parc. č. 257/1 z parc. č. 257/3. Žalobkyně má
tak možnost zajistit si příjezd ke stavbě svého domu z pozemku parc. č. 257/3,
přičemž již má zajištěn vjezd do přístřešku zjevně určeného k parkování
automobilu. Z geometrického plánu dále vyplývá, že vzdálenost od hranice
pozemku parc. č. 257/3, který slouží jako příjezdová cesta, ke vstupním dveřím
do stavby tzv. dřevěnice není větší než 6 –7 m. S ohledem na tuto vzdálenost
odvolací soud dospěl k závěru, že k této stavbě má žalobkyně zajištěn příjezd
motorovým vozidlem, když zmíněnou vzdálenost lze překonat pěšky, tak jak to
zhusta odpovídá situaci i u jiných staveb. Odvolací soud zdůraznil, že zřízení
věcného břemene je výjimečný zásah do vlastnického práva, chráněného Listinou
základních práv a svobod, a je proto vždy je třeba pečlivě vážit poměr mezi
výhodou oprávněného a povinného vlastníka. Proto zřízení věcného břemene
spočívajícího v právu jízdy motorovými vozidly přes pozemek žalované v rozsahu
vymezeném geometrickým plánem (postihuje i část pozemku za vchodem do domu a
navíc v šíři 4 m) není namístě. V této části byl proto rozsudek soudu prvního
stupně odvolacím soudem změněn tak, že se žaloba zamítá. Pokud jde o právo
chůze, považoval odvolací soud požadavek žalobkyně za oprávněný, a to k
přístupu jen ke vchodu do jejího domu a nikoli po části pozemku žalované v šíři
4 m, když poukázal i na to, že k přístupu ke stavbě z důvodu údržby slouží
jiné právní instituty než věcné břemeno. Za účelem doplnění dokazování novým
geometrickým plánem, kterým bude vymezeno právo chůze po pozemku žalované v
naznačeném menším rozsahu, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu chůze po pozemku,
náhradě za zřízení věcného břemene a nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud také uvedl, že
provedení důkazu korespondencí účastnic, jak navrhovala žalobkyně, nepovažoval
za potřebné.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání. Nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že právo cesty ve
smyslu § 151o odst. 3 ObčZ lze štěpit na právo chůze a právo průjezdu.
Pochybení proto spatřuje i v tom, že odvolací soud nezrušil, pokud považoval za
nutné dokazování doplnit, rozsudek soudu prvního stupně v celé napadené části.
Kromě toho odvolací soud přehlédl, že část pozemku žalované vymezená
geometrickým plánem slouží k příjezdu i k další její nemovitosti, a už z
tohoto důvodu nemůže jít o věcné břemeno nepřiměřené. Nesprávné právní
posouzení spočívá i v tom, že se soud nezabýval otázkou, zda věcné břemeno
nevzniklo podle § 151o odst. 1 ObčZ vydržením, k němuž musí soud přihlížet, i
když se ho účastník nedovolá. V tomto směru nebylo vedeno žádné dokazování a
žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle § 118a OSŘ, aby doplnila žalobní
tvrzení o držbě práva. Část pozemku žalované byla totiž považována za tzv.
společný dvorek a sloužila k příjezdu k dřevěnici a pozemkům nad ní se
nacházejícím. Žalovaná původně také dala předběžný souhlas k zaměření cesty a
pokud dohodu nedodržela, jde o jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně
navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc
vrácena v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty (rozsudek byl žalobkyni doručen 23. 6. 2004 a lhůta
skončila dnem 23. 8. 2004) žalobkyně podáním z 6. 5. 2005 sdělila, že v řízení
o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 257/3 bylo pravomocně rozhodnuto
(rozsudek soudu prvního stupně ze 14. 5. 2004, č. j. 12 C 266/2004-102, byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2005, č. j. 57 Co
403/2004-145) tak, že spoluvlastnicemi tohoto pozemku jsou žalovaná a D. F.
každá z ideální poloviny. Za situace, kdy probíhal spor o pozemek parc. č.
257/3, který je také jediným příjezdem k její stavbě, nebyl správný postup
odvolacího soudu, který nevyčkal jeho skončení, ačkoliv založil své rozhodnutí
právě na vlastnictví žalobkyně k tomuto spornému pozemku. Žalobkyně uvedla, že
„v tomto směru doplňuje podané dovolání, aniž mění vlastní dovolací důvody či
rozsah napadení rozhodnutí odvolacího soudu.“
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Za
neopodstatněnou považuje námitku žalobkyně o nesplnění poučovací povinnosti,
neboť soud vycházel z její žaloby. Námitka ohledně zajištění přístupu k jejímu
pozemku parc. č. 258 neobstojí, neboť podle § 151o odst. 3 ObčZ lze zřídit
věcné břemeno pro přístup ke stavbě.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené
části. Nezabýval se námitkou žalobkyně, týkající se závěru odvolacího soudu, že
jako vlastnice (duplicitní) pozemku parc. č. 257/3 užívá uvedený pozemek k
příjezdu k pozemku žalované parc. č. 252, neboť byla uplatněna až po uplynutí
dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 OSŘ).
Podle § 151o odst. 3 ObčZ není-li vlastník stavby současně vlastníkem
přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může
soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka
stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Odvolací soud správně vyložil obsah věcného břemene spočívajícího v
právu cesty vlastníka stavby přes přilehlý pozemek, tak, že toto právo z
logiky věci sestává jak z práva přes pozemek procházet, tak přes něj
projíždět. Ostatně i žalobkyně tak ve své žalobě právo cesty specifikovala.
Takové dělení lze nalézt i v § 492 obecného zákoníku občanského z roku 1811,
který upravoval služebnost (nyní věcné břemeno) práva stezky, spočívající v
právu po této stezce choditi, lidmi se dávati nositi nebo jiné lidi nechati k
sobě přicházeti a právo cesty vozové, spočívající v právu jeti jedním nebo
několika potahy. Věcné břemeno je omezením práv vlastníka zatížené nemovitosti
a je-li zřizováno rozhodnutím soudu podle § 151o odst. 3 ObčZ, je třeba dbát
toho, aby při dosažení účelu, k němuž je zřizováno, omezovalo vlastníka
zatížené nemovitosti jen v nezbytné míře. To znamená, že soud (slovy zákona,
uvedenými v § 151o odst. 3 ObčZ) zřídí věcné břemeno spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (tj. právo chůze a průjezdu) v případech, kdy přístup
(včetně příjezdu) ke stavbě nelze zajistit jinak než po tomto přilehlém
pozemku. Avšak podle zásady od většího k menšímu není s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícím jen v
právu chůze po přilehlém pozemku. Půjde zpravidla o případ výjimečný. Za
takový lze považovat i danou věc, když ze zjištění odvolacího soudu vyplývá,
že příjezd motorovými vozidly měla vlastnice stavby zajištěn k hranici
zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice
ke vchodu jejího domu nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu
k nim. Bez významu pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu je námitka
žalobkyně, že jí navrhované věcné břemeno mělo sloužit k příjezdu i na její
pozemek parc. č. 258. Žaloba na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu
cesty přes pozemek žalované k tomuto pozemku byla již pravomocně zamítnuta
soudem prvního stupně. Konečně neobstojí ani výtka žalobkyně, že soudy se
měly zabývat otázkou, zda nabyla věcné břemeno vydržením. Pokud by totiž
žalobkyni mělo toto právo náležet z titulu vydržení, nemohlo by být její
žalobě na jeho zřízení vyhověno. Musela by žalovat na určení existence práva -
věcného břemene. Nelze uvažovat ani o pochybení soudu, že žalobkyně nebyla
poučena podle § 118a odst. l OSŘ, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti o
držbě práva věcného břemene. Soud totiž nerozhodoval o žalobě na určení
existence věcného břemene, ale o jeho zřízení a vylíčení rozhodných
skutečností žalobkyní bylo pro posouzení této její žaloby postačující. Na
správnost právního posouzení odvolacím soudem nemá vliv ani to, že žalovaná
původně souhlasila se zaměřením svého pozemku pro zřízení věcného břemene
spočívajícího v právu cesty k domu žalobkyně. Věcné břemeno může podle § 151o
odst. 3 ObčZ vzniknout až rozhodnutím soudu.
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené
části správný. Protože dovolací soud ani nezjistil, že by v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí (§
242 odst. 3 OSŘ), bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně až s
rozhodnutím ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu