22 Cdo 2670/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Doc. Ing. J. V., CSc., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným: 1) M. F. a 2) M. F., zastoupeným advokátkou, o určení neexistence
práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně
pod sp. zn. 13 C 111/2004, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co 350/2005-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co
350/2005-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. ledna 2005, č. j. 13 C 111/2004-62, zamítl žalobu na určení, „že
smlouva o zřízení věcného břemene doživotního užívání celého podzemního podlaží
(sklepů), celého prvního nadzemního podlaží a celého druhého nadzemního podlaží
v domě č. p. 700 – bydlení (v obou stavbách tvořících tento dům), postaveném na
pozemku p. č. st. 857 – zastavěná plocha a nádvoří v obci a kat. území T.,
včetně tohoto pozemku,
a to se všemi součástmi a příslušenstvím k provozování podnikatelské činnosti
dle vlastního uvážení s právem umožnit smluvně užívání části domu č. p. 700 v
obci a kat. území T. jakékoliv třetí osobě úplatně či bezúplatně, uzavřená 15.
4. 2003 mezi M. F. a M. F., jako oprávněnými,
a V. H., jako povinným, u které byl vklad věcného břemene do katastru
nemovitostí povolen rozhodnutím V-1533/2003 ze dne 7. 5. 2003 s právními účinky
vkladu ke dni 16. 4. 2003, je neplatná“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 30. 10. 2002 nabyl
ideální polovinu výše označených nemovitostí V. H. od P. S. za kupní cenu
2.000.000,- Kč, čímž se stal jejich výlučným vlastníkem. Téhož dne byla mezi P.
S. jako věřitelem a V. H. jako zástavním dlužníkem a zástavcem uzavřená na tyto
nemovitosti zástavní smlouva. Smlouvou z 15. 4. 2003, uzavřenou mezi V. H. a
žalovanými, V. H. zřídil ve prospěch žalovaných předmětné věcné břemeno za
částku 12 000,- Kč ročně, splatnou ve dvou splátkách vždy po 6.000,- Kč.
Protože V. H. neplnil své závazky vůči P. S. z kupní smlouvy z 30. 10. 2002, P.
S. realizoval svá oprávnění ze zástavní smlouvy a v nedobrovolné dražbě 12. 9.
2003 nemovitosti nabyl žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
se nemůže „úspěšně domáhat určení neplatnosti předmětné smlouvy, když tím, že
nemovitosti koupil i se zatížením tímto věcným břemenem, dal tím najevo, že je
srozuměn s existencí tohoto práva, tedy, že toto právo bylo založeno platně, a
dle judikatury není zřízení věcného břemene zástavním dlužníkem k zastaveným
nemovitostem dle § 39 obč. zák. neplatné“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce po
připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co
350/2005-114, určil, že předmětné právo odpovídající věcnému břemeni podle
smlouvy o zřízení věcného břemene z 15. 8. 2003, uzavřené mezi žalovanými a V.
H., ve vztahu k níž bylo rozhodnuto rozhodnutím Katastrálního úřadu v N. J. 7.
5. 2003 pod č. j. V-1533/2003 s právními účinky vkladu k 16. 4. 2003,
neexistuje. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil
dokazování opakováním důkazu smlouvou o zřízení věcného břemene z 15. 8. 2003,
jinak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená smlouva z 15. 8. 2003 je absolutně
neplatná zejména proto, že obchází právní předpisy. Uvedl, že „vztah sjednaný
uzavřenou smlouvou se od institutu věcného břemene a jeho smyslu výrazně liší“.
Žalovaní k nemovitostem neměli žádný vlastnický vztah, nemovitost neužívají k
uspokojování své bytové potřeby, ale ze smlouvy jsou oprávněni je užívat k
podnikatelské činnosti, jejímž jediným smyslem je dosažení zisku. Institutu
věcného břemene odporuje také právo žalovaných umožnit užívání nemovitostí
jakékoliv třetí osobě. Předmětná smlouva je svým obsahem smlouvou o nájmu,
nikoli smlouvou o zřízení věcného břemene. Uzavřením smlouvy o zřízení věcného
břemene účastníci smlouvy obešli zákon. Označená smlouva je neplatná i pro
rozpor s dobrými mravy, který podle názoru odvolacího soudu spočívá v rozsahu,
v jakém byly předmětné nemovitosti zatíženy věcným břemenem, kdy žalobce jako
jejich vlastník nemůže žádným způsobem realizovat svá vlastnická práva; „celé
jeho vlastnické právo se realizuje v příjmu částky 12.000,- Kč ročně“.
Neplatnost označené smlouvy vede pak k závěru, že právo jí zřízené neexistuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z
důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že před vyhlášením
rozsudku soudu prvního stupně žalovaní nebyli soudem poučeni podle § 119a
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a byli tak zkráceni ve svých právech
vyjádřit se k provedenému dokazování a předložit důkazy. Odvolací soud vycházel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť se vůbec nezabýval stavebním
uspořádáním předmětných nemovitostí. Není pravda, že žalobci zůstalo „holé
vlastnictví“. Žalobce totiž není zásadně omezen v užívání nemovitosti, zůstalo
mu k dispozici celé první patro s příslušenstvím, taneční sál s přilehlou
jídelnou a sloužit mu mohou i společné prostory. Podle žalované se odvolací
soud s ohledem na § 41a ObčZ měl zabývat také otázkou, zda se jednalo o úkon
zastřený nebo nezastřený, a k tomuto zjištění mělo být provedeno dokazování.
Dále uvedla, že rozhodnutí spočívá na neprokázaných skutečnostech a že pokud by
žalovaní byli vyslechnuti a byly provedeny důkazy, které měli v úmyslu
předložit a kterými by svá tvrzení prokázali, mohlo být rozhodnutí soudu ve
věci jiné. Z právní praxe vyplývá, že se nemovitosti zatěžují také v
souvislosti s podnikatelskou činností, což občanský zákoník nevylučuje. Před
žalovanými nemovitosti užívali na základě smlouvy o zřízení věcného břemene
pánové M. a S., kterým v souvislosti s uzavřením smlouvy o zrušení věcného
břemene v jejich prospěch žalovaní zaplatili 400.000,- Kč, a ještě před
uzavřením smlouvy z 15. 8. 2003 investovali do oprav či údržby nemovitostí.
Zřízením věcného břemene tak měla být zajištěna jejich právní jistota užívání
předmětných nemovitostí. Nemovitosti převzali neudržované a jejich opravy a
údržbu žalovaní zajišťují dosud sami. Soudy se nezabývaly příčinami ani důvody
uzavření předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobce mohl neplatnost
smlouvy
o zřízení věcného břemene napadnout dříve a v dražbě koupit věcným břemenem
nezatížené nemovitosti. Pokud žalobce tvrdil, že zřízeným věcným břemenem byla
snížena cena nemovitostí, pak „právě cena učinila hotel pro žalobce natolik
atraktivní, že jej koupil“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. K dovolání žalované uvedl, že pokud
nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 119a OSŘ, pak si to způsobila sama
svým nedbalostním jednáním. Z důvodu této jí tvrzené vady řízení, jakož i z
důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, mohla
proti rozsudku soudu prvního stupně podat odvolání. Tvrzení žalované ohledně
existence vůle účastníků disimulovat smlouvou o zřízení věcného břemene jiný
právní úkon je zcela novým skutkovým tvrzením, nehledě na to, že tímto
tvrzením žalovaná de facto potvrdila, že zřízením věcného břemene měl být
zastřen jiný právní úkon, což je zřejmým obcházením zákona. Aby disimulovaný
úkon byl platný, musel by tento naplnit základní náležitosti jiného právního
úkonu, v daném případě zřejmě nájemní smlouvy. To však ze smlouvy o zřízení
věcného břemene nevyplývá. Smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná nikoli
pouze z důvodu, že byla uzavřena za účelem ztížení prodeje nemovitostí a
omezení budoucího vlastníka, ale také proto, že obcházela zákon a zřízení
věcného břemene v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů a vznesených námitek a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka namítla, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žalovaní
nebyli poučeni podle § 119a OSŘ, čímž je řízení postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že
rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen při jednání nařízeném k vyhlášení
rozsudku podle
§ 156 odst. 2 OSŘ na 19. 1. 2005. Tomuto jednání předcházelo jednání 13. 1.
2005, zahájené v 9.00 hodin a skončené v 9.20 hodin, ke kterému byla advokátka
žalovaných řádně předvolána, ale podle obsahu protokolu o tomto jednání, o
jehož správnosti není důvodu pochybovat, se přes opakované vyvolání věci před
jeho započetím bez omluvy nedostavila a jednání se zúčastnil jen advokát
žalobce. Advokátka žalovaných se do jednací síně dostavila po skončení jednání.
Z obsahu protokolu nevyplývá, že advokátka žalovaných vstoupila do jednací síně
v 9.01 hodin a že nebyla vyzvána k jednání, jak tvrdí v podání z 13. 1. 2005 na
č. l. 55 spisu. Při jednání 13. 1. 2005 byli účastníci poučeni podle § 119a
odst. 1 OSŘ. Účastník řízení, který nebyl poučen podle § 119a OSŘ, protože se k
jednání bez omluvy nedostavil, nemůže se v dovolacím řízení s úspěchem
dovolávat dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ pro nedostatek
poučení podle § 119a OSŘ, v důsledku čehož se nemohl vyjádřit k provedenému
dokazování a označit důkazy.
Podle názoru dovolacího soudu je však důvodná námitka dovolatelky, že skutkový
závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce s ohledem na užívání předmětných
nemovitostí žalovanými je nemůže již nijak užívat, resp. že může jen inkasovat
částky za výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, nemá oporu v provedeném
dokazování. Toto zjištění, na němž je postaven právní závěr o neplatnosti
smlouvy
o zřízení věcného břemene z 15. 4. 2003 z důvodu jejího rozporu s dobrými
mravy, totiž není podloženo, jak vyplývá z obsahu spisu, žádným z provedených
důkazů. Uvedená skutečnost, představující opodstatněný důvod dovolání podle §
241a odst. 3 OSŘ, pak brání tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být
označeno za správné. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je
postaveno i na hodnocení sporné smlouvy z 15. 4. 2003 jako neplatné i z důvodu
obcházení zákona, musel se dovolací soud zabývat i správností dovoláním
napadeného rozhodnutí i v tomto směru.
Podle názoru dovolacího soudu jednomu ze základních principů soukromého práva –
principu smluvní svobody subjektů práva – odpovídá i možnost vlastníka
nemovitosti smluvně ji zatížit věcným břemenem ad personam ve stejném rozsahu
užívání jako by ji bylo možno zatížit nájemní smlouvou, a to i za účelem
podnikání včetně jejího dalšího pronajímání formou podnájmu. Žádné ustanovení
zákona nebrání tomu, aby právo doživotního užívání nemovitosti bylo omezeno jen
na osoby vlastníku blízké či aby provázelo jen smlouvy o převodu vlastnictví k
daným nemovitostem. Pro osobu ze smlouvy oprávněnou je v uvedených případech
zřízení věcného břemene zpravidla výhodnější než uzavření smlouvy o nájmu,
který lze vypovědět. To však samo o sobě neznamená, že tam, kde ekonomický účel
užívání cizí věci může být naplněn jejím nájmem, nemělo by být zřizováno věcné
břemeno užívání. Jestliže to není pojmově ani zákonem vyloučeno, nelze pak
uvažovat o obcházení zákona ve smyslu § 39 ObčZ. V těchto souvislostech pak
lze odvolacímu soudu vytknout též to, že se nevypořádal i v daném řízení se
žalovanými citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn.
21 Cdo 296/2003, podle kterého „zástavní právo zásadně nebrání vlastníku
zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco
jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní
věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod.“.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádný ze dvou důvodů, pro které odvolací soud
žalobě vyhověl, nebyl opodstatněný. Dovolacímu soudu tak nezbylo než rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 3 OSŘ zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Pro úplnost lze poznamenat, že námitka dovolatelky, že se odvolací soud
nezabýval tím, zda sporná smlouva není zastřeným právním úkonem ve smyslu § 41a
ObčZ, je námitkou novou, v nalézacím řízení neuplatněnou, kterou se dovolací
soud nemohl zabývat. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se také neprovádí dokazování ve věci samé, a proto
v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti a důkazy, tj. skutečnosti a
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu