U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) E. Š., zastoupené JUDr. Antonínem
Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami 1, náměstí T.G.M. 142, a 2) J. Š., o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C
126/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
28. listopadu 2007, č. j. 25 Co 410/2007-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení
ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
JUDr. Antonína Janáka.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května
2007, č. j. 8 C 126/2006-111, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně Z. Š. a
její manžel J. Š. starší byli ke dni smrti manžela dne 2. 11. 1986
spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 134 pro obec R.,
katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Příbram a to pozemků parc. č. 462, 466, 467, 469/1, 469/2, 470, 486,
547, 552, 574, 575, 576, 584, 586, 587, 588, 589, 590, 598, 599, 600 a 579“.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 25 Co 410/2007-153, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení.
Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Vychází přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadený
rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podle konstantní judikatury platí, že neshledal-li odvolací soud nárok
žalobců po právu ze dvou důvodů, pak při výsledném úsudku dovolacího soudu o
správnosti jednoho z nich není třeba řešit otázku správnosti druhého důvodu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 106/97, Soudní
rozhledy č. 2/1997).
V dané věci soudy zamítly žalobu jednak proto, že darovací smlouvu považovaly
za platnou, jednak proto, že i v případě neplatnosti by žalovaná 1) vlastnictví
pozemků vydržela [toto vydržení by se nutně muselo vztahovat i na žalovaného
2), neboť mělo jít o nabytí do BSM – k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne
12. června 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95].
Dovolatelka popírá, že došlo k vydržení, neboť z dohody mezi JZD Strýčkovy a J.
Š. ze dne 26. 4. 1996 vyplývá, že se strany dohodly, že pozemky budou vydány až
po sklizni k 1. 10. 1996. V návaznosti na dohodu byla dne 11. 6. 1996 vytyčena
hranice pozemků, která se stala v mezidobí nejasnou. Protože teprve po vydání
pozemků na nich začal žalovaný 2) hospodařit, nemohla uplynout desetiletá
vydržecí doba.
Dovolatelka zaměňuje detenci pozemku s jeho držbou. V rozsudku Nejvyššího soudu
ze 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. C 949, se uvádí: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické
ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných
názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten,
kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci
nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo
závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama
nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví.
Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické
ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem
věci“. V rozsudku ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, Soudní rozhledy
č. 10/2000, Nejvyšší soud vyslovil: „Sdružením pozemků k hospodaření v
jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků,
jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do
družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými právními názory v souladu.
Držitelem pozemků v užívání zemědělského družstva byl i v době před rokem 1990
ten, kdo byl jejich vlastníkem, příp. ten, kdo vykonával tzv. vlastnickou
držbu; zemědělské družstvo, které opíralo užívání pozemku o právo družstevního
užívání, nemohlo být držitelem vlastnického práva.
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr o vydržení pozemku, bylo by
již nadbytečné zabývat se druhým tvrzením, o které uplatněný nárok opírá.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalovaná 1) má právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Tato odměna činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst.
1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů 5.000,- Kč a dále 300,- Kč jako náhrada hotových výdajů za jeden úkon
právní služby, tj. vypracování vyjádření k dovolání, podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění pozdějších předpisů.
Žalované 1) vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů
náleží podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada za daň z přidané hodnoty
1.060,- Kč, kterou je povinen advokát z odměny za zastupování a z náhrady podle
zvláštních předpisů odvést. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí částku
6.360,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který
žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167
odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobkyně k žalovanému 2)
je odůvodněn skutečností, že žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému 2) náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto
rozhodnutím, může se žalovaná 1) jejího splnění domáhat návrhem na výkon
rozhodnutí.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu