22 Cdo 2701/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci
žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 218/96, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. března 2004,
č. j. 40 Co 541/2003-230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2.
března 2004, č. j. 40 Co 541/2003-230, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. ledna 2003, č. j. 10 C 218/96-206, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků (dále „BSM“) tak, že výrokem pod bodem I. z věcí,
které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně ideální polovinu nemovitostí, zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 12 pro obec a k. ú. V.
K., tj. objekt bydlení čp. 162 se vším příslušenstvím a součástmi, zejména
hospodářskou budovou, chlévy, trvalými porosty, oplocením a pozemky p. č. 258
zastavěná plocha, p. č. 1187/3 díl zahrada, díl ostatní plocha a p. č. 1187/15
zahrada a ve výroku vyjmenované movité věci, tedy věci v celkové zůstatkové
hodnotě 499 355,- Kč, a žalovanému do výlučného vlastnictví přikázal movitý
majetek v celkové zůstatkové hodnotě 64 300,- Kč. Výrokem pod bodem II.
přikázal žalovanému doplatit zůstatek půjčky č. 75-144470-4 u Č. s., a. s.,
okresní pobočka O., pobočka Š., ve výši 14 155 Kč a zůstatek půjčky od S. k.
J., a. s. ve výši 12 700 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobkyni zaplatit
žalovanému na vyrovnání podílu částku 230 955 Kč do tří dnů od právní moci
rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
K odvolání obou účastníků (žalobkyně jen do výroku o nákladech řízení)
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením z 25.
1. 2002, č. j. 40 Co 1120/2000-148, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 28. 1. 2003, č. j. 10 C
218/96-206, tak, že výrokem pod bodem I. z věcí, jež měli účastníci v BSM,
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně ideální polovinu nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 12 pro
obec a k. ú. V. K., a to objekt bydlení čp. 162 na st. p. č. 258, pozemky st.
p. č. 258 zast. plocha, p. č. 1187/3 zahrada a p. č. 1187/15 zahrada s podílem
½ na všech součástech a příslušenství, tj. 2 hospodářských stavení ve
dvoře, studně, septiku, dlažbě z lomeného kamene, opěrných zdech, oplocení a
trvalých porostech, a dále ve výroku vyjmenované movité věci, tedy věci v
celkové hodnotě 328 500,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
movité věci vyjmenované ve výroku tohoto rozsudku v hodnotě 64 300,- Kč.
Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému doplatit zůstatek půjčky č.
75-144470-4 u Č. s., a. s., Okresní pobočka O., pobočka Š. ve výši 14 155 Kč a
zůstatek půjčky a. s. S. k. J. ve výši 12 700,- Kč. Výrokem pod bodem III.
uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 177 612,75 Kč
do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním
poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,
uzavřené 7. 4. 1979, zaniklo rozvodem ke dni 27. 10. 1993. Tím došlo také k
zániku jejich BSM. K jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo a návrh na jeho
vypořádání soudem podala žalobkyně 1. 10. 1996. Soud prvního stupně vypořádal
BSM podle § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Za trvání manželství účastníci pořídili movité věci, které jsou v držení toho
z nich, kterému byly přikázány. Po rozvodu žalovaný zaplatil na společné dluhy
celkem 26 855 Kč. Za trvání manželství účastníci nabyli kupní smlouvou,
uzavřenou 9. 12. 1985 s rodiči žalobkyně, ideální ½ nemovitostí, a to domu
čp. 163 na pozemku parc. č. 258 a pozemky parc. č. 258, č. 1187 díl 1 a 2 a
č. 1187/15 v k. ú. V. K. Vlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí se
stala na základě darovací smlouvy uzavřené téhož dne žalobkyně. Při vypořádání
spoluvlastnického podílu k nemovitostem vycházel soud prvního stupně nikoli z
administrativní ceny nemovitostí, jako ve svém prvním rozsudku, ale z obecné
ceny nemovitostí podle jejich stavu ke dni zániku manželství, jak byl zavázán
právním názorem odvolacího soudu v usnesení z 25. 1. 2002, č. j. 40 Co
1120/2000-148, Podle doplňujícího znaleckého posudku znalce J. Š. činila
obecná cena nemovitostí částku 648 000 Kč. Dále soud prvního stupně přihlédl k
tomu, že v roce 1989 bylo ze společných prostředků účastníků vynaloženo na
rekonstrukci celého domu 100 000,- Kč, tedy na spoluvlastnický podíl ve
výlučném vlastnictví žalobkyně 50 000,- Kč. Také ohledně způsobu vypořádání
těchto investic byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího
soudu. Prostředky, které účastníci vynaložili na rekonstrukci domu v roce 1985,
soud prvního stupně nezohledňoval, neboť byly vynaloženy ještě před tím, než se
žalobkyně stala výlučnou spoluvlastnicí druhé ideální ½ domu. Žalovaný
sice tvrdil, že po rozvodu manželství vynaložil na dům částku 80 000 Kč,
prokázal však investice jen do výše 28 343,- Kč a z toho polovinu 14 171,50 Kč
vynaložil na společný spoluvlastnický podíl. Investice z výlučného majetku
žalovaného na výlučný majetek žalobkyně nelze podle soudu prvního stupně při
vypořádání BSM zohledňovat. Soud prvního stupně vypořádal spoluvlastnický podíl
účastníků k nemovitostem tak, že ho přikázal žalobkyni, která se tak stane
vlastnicí celých nemovitostí. S přihlédnutím ještě k ceně movitých věcí,
přikázaným každému z účastníků, dluhu 26 855 Kč zaplacenému žalovaným po
rozvodu manželství, investicím 50 000 Kč vynaloženým ze společného na
spoluvlastnický podíl žalobkyně k nemovitostem za trvání manželství a vnosu
žalovaného na společný spoluvlastnický podíl k nemovitostem po rozvodu
manželství ve výši 14 155 Kč a rovných podílech účastníků, bylo žalobkyni
uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 177 612,75 Kč. Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 40 Co 541/2003-230, změnil
rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích pod body V. až VII. o soudním
poplatku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ a uplatňuje
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. Odkazuje na
svou argumentaci a návrhy uvedené v podání z 11. 8. 2000 (podle žalovaného měl
být poměr vypořádacích podílů na nemovitostech nikoli ¾ k ¼ ale
½ k ½ a vypořádána částka 80 000 Kč, vynaložená na dům z jeho
oddělených prostředků po rozvodu manželství) a v podání z 19. 4. 2003
(náklady vynaložené žalovaným po rozvodu byly nesprávně přiznány v cenách z
roku 1996, a to jen z poloviny, nesprávná je i obecná cena nemovitostí,
spoluvlastnický podíl měl být přikázán žalovanému, neboť nemovitosti užívá a
nebyla prokázána solventnost žalobkyně, nesprávně byly vypořádány jím splacené
půjčky). Žalovaný dále namítá, že odvolací soud dne 2. 3. 2004 ve věci jednal
a rozhodl, přestože omluvil svoji neúčast u tohoto jednání a požádal o
odročení z důvodu nemoci, o čemž zaslal soudu potvrzení o pracovní
neschopnosti. Žalovanému tak bylo odepřeno jeho právo zúčastnit se odvolacího
jednání a tím byla porušena rovnost stran v řízení. Rozhodnutí soudů obou
stupňů hodnotí žalovaný jako jsou vůči němu „viditelně nespravedlivá, když k
výpočtu jednotlivých částí movitého a zejména nemovitého majetku používají
klíče, který majetkově zvýhodňuje žalobkyni.“ Soudy nepřihlédly také k tomu,
jak se který z účastníků manželů zasloužil o nabytí, zvelebení a udržení
společného majetku, když žalobkyně nejeví zájem o rodinu, o dům nepečuje a více
jak deset let v něm nežije. Žalovaný bydlí společně s dětmi účastníků v domě,
který se má stát vlastnictvím žalobkyně, ačkoliv již několik let neplatí dětem
výživné. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalovaného jako zjevně nedůvodné
odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem
dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky. Tímto právním předpisem je rovněž § 150 ObčZ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Tak je tomu v daném případě ohledně vypořádání vnosů a investic do
výlučného majetku žalobkyně a společného majetku účastníků a obecné ceně
nemovitostí, když v posouzení těchto otázek byl soud prvního stupně, jak již
shora uvedeno, vázán právním názorem odvolacího soudu, který zrušil jeho první
rozsudek, v němž rozhodl jinak. Již z tohoto důvodu jsou předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 OSŘ přihlédne dovolací soud – je-li dovolání
přípustné – též k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 OSŘ. Podle ustanovení § 229
odst. 3 OSŘ je vadou řízení, jestliže byla účastníku nesprávným postupem soudu
v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ se
rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv,
která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229
odst. 3 OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoliv při rozhodování. Důvod zmatečnosti podle ustanovení 229 odst. 3 OSŘ je
dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo
být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §
101 odst. 3 OSŘ v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce).
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný svým podáním,
podaným na poště 25. 2. 2004, omluvil pro nemoc svoji neúčast u jednání
odvolacího soudu 2. 3. 2004, požádal o odročení tohoto jednání a současně
předložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Protože neuvedl správnou adresu
soudu, pošta mu písemnost vrátila. Žalovaný ji prostřednictvím pošty odeslal
znovu 1. 3. 2004 a odvolacímu soudu byla doručena 2. 3. 2004. Téhož dne
odvolací soud ve věci jednal a rozhodl při neúčasti žalovaného, když podle
záznamu ve spise byla předsedkyni senátu odvolacího senátu žádost žalovaného o
odročení jednání předložena až po jednání.
Nejvyšší soud dospěl už v usnesení ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2056/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 124/2001,
k závěru, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, a to, že nemoc
účastníka řízení je zpravidla důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání
(§ 101 odst. 2, § 153b odst. 1 OSŘ). Také Ústavní soud zaujal v nálezu sp.
zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) a znovu v nálezu sp. zn. I. ÚS 18/04
ze dne (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, nález č. 148,
str. 77) stanovisko, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo
se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez
ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.
Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v
souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva
účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný požádal
z důvodu nemoci o odročení jednání před odvolacím soudem včas, dospěl dovolací
soud k závěru, že žádost žalovaného o odročení jednání před odvolacím soudem
nařízeného na den 2. 3. 2004 byla včasná a důvodná, a že tedy odvolací soud
projednal odvolání žalovaného a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením § 101
odst. 3 OSŘ. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že písemnost byla
předsedkyni senátu předložena až po vyhlášení rozsudku.
Z uvedeného je proto nepochybné, že odvolací soud (tím, že projednal odvolání
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v nepřítomnosti
žalovaného v rozporu se zákonem) odňal dovolateli možnost jednat před soudem.
Dovolací soud k uvedené zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ přihlédl a rozsudek odvolacího
soudu ve vztahu k dovolateli zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první OSŘ), aniž se mohl
zabývat posouzením, zda jsou naplněny další uplatněné dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu