22 Cdo 2727/2018-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Městské části Praha 11, IČO: 00231126, se sídlem v Praze 11, Ocelíkova 672/1, proti žalované BigBoard Praha a. s., IČO: 24226491, se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, na Florenci 2116/15, o vyklizení částí pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 11/2018-84,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 11/2018-84, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 21 C 130/2017-59, ve výroku I. uložil žalované povinnost „vyklidit užívané části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, vedené na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, které žalovaná užívala pro umístění reklamního zařízení na základě nájemní smlouvy o nájmu nemovitostí – pozemků č. XY ze dne 29. 1. 2016 a vyklizené protokolárně předat žalobci a předávací protokol vyhotovit žalovanou s tím, že předávací protokol bude mít stejné náležitosti jako protokol o převzetí předmětu nájmu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“.
Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 11/2018-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil pouze tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Učinil tak proto, že soud prvního stupně stanovil konkrétní výši náhrady nákladů řízení (6 500 Kč) pouze v odůvodnění rozsudku, aniž by její výši uvedl i ve výroku II.
písemného vyhotovení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Současně požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelka především namítá, že odvolací soud měl posoudit reklamní zařízení (billboardy) jako stavbu nemovitou a žalobu na vyklizení pozemků zamítnout, neboť domáhá-li se žalobkyně odstranění nemovitých staveb zřízených na jejích pozemcích žalovanou, musí žalovat na odstranění stavby, nikoliv na vyklizení pozemků. Z tohoto důvodu se rozsudek odvolacího soudu rozchází s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku, zda je soud posuzující žalobu o vyklizení pozemku povinen zkoumat, směřuje-li žaloba proti movitým nebo nemovitým věcem. Dovolání není přípustné, neboť tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nezávisí, a proto jsou bezpředmětné. Jelikož v posuzované věci uplatnila dovolatelka námitku o povaze reklamního zařízení (billboardů) coby nemovitých věcí až v odvolacím řízení, odvolací soud uzavřel, že šlo o skutečnost novou, v odvolacím řízení nepřípustnou (§ 205a o. s. ř.). Zohlednil přitom, že posouzení charakteru stavby a zodpovězení otázky, zda jde o věc movitou či nemovitou, je posouzením právním. Takové právní posouzení však vychází z toho, jaké skutečnosti byly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny a prokázány. Před soudem prvního stupně nebyly žádným účastníkem tvrzeny takové skutečnosti, na jejichž základě by mohlo být uzavřeno, že billboardy jsou věcí nemovitou, ani takové skutečnosti nevyšly v řízení jinak najevo. Naopak podle nájemní smlouvy se uvažovalo (předpokládalo) o přemístění billboardu pro případ, že by nějaký strom či jiná dřevina dorostly tak, že by billboard zakrývaly. Uvedl, že účastníkům se dostalo řádného poučení o koncentraci řízení, jakož i poučení ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř., a že soud prvního stupně správně rozhodoval na základě skutečností, které byly účastníky v řízení uplatněny a které byly pro rozhodnutí významné. Podle ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. smí odvolací soud přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům (§ 205a odst. 1 a § 211a), s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, jen když byly uplatněny. Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 211a o. s. ř. jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a. Dovolatelce, která byla poučena podle § 119a odst. 1 o. s. ř., nic nebránilo, aby námitky pro možný závěr, že jsou reklamní billboardy věcí nemovitou, uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Pokud tak neučinila, nemohl se jimi odvolací soud již zabývat. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy nezáviselo na posouzení právní otázky, zda reklamní zařízení umístěné na vyklizovaném pozemku je stavbou movitou či nemovitou. Ani postup odvolacího soudu, který nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným o charakteru reklamního zařízení (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.), nelze považovat za vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neboť tyto skutečnosti žalovaná v řízení poprvé uvedla až v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by současně byly splněny podmínky podle § 211a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř., za kterých lze v odvolacím řízení uplatnit nové skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. David Havlík předseda senátu