22 Cdo 2731/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. R.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 4 C 92/99-55, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co 105/2000-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co
105/2000-85, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. listopadu 1999,
č. j. 4 C 92/99-55, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. listopadu 1999, č. j. 4 C 92/99-55, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo
uloženo, aby vyklidil dům č. p. 22 v D. se stavební parc. č. 104, rybník parc.
č. 1301, dům č. p. 28 tamtéž se stavební parc. č. 145 a pozemkové parcely č.
1387 a 1298/2, zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 54 pro obec N., kat.
úz. H., a tyto vyklizené nemovitosti předal žalobci. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že označené nemovitosti
nabyl žalovaný darovací smlouvou z 8. 11. 1988, uzavřenou mezi žalobcem a E.
R., bývalou manželkou žalobce a matkou žalovaného, jako dárci a žalovaným jako
obdarovaným, registrovanou Státním notářstvím v Benešově 28. 11. 1988.
Manželství žalobce a E. R. zaniklo rozvodem 30. 4. 1998. Dopisem ze 6. 3. 1997
vyzval žalobce žalovaného ke vrácení daru s poukazem na hrubé chování
žalovaného vůči žalobci a neposkytnutí potřebné pomoci žalobci v nemoci a v
rekonvalescenci v roce 1996 a počátkem roku 1997. Výzva ke vrácení daru byla
žalovanému doručena nejpozději 12. 3. 1997. Dárkyně E. R. výzvu ke vrácení daru
neučinila. Dovodil, že jestliže darovaná věc byla v bezpodílovém
spoluvlastnictví dárců a právo na vrácení daru uplatnil jen jeden z dárců,
nemohlo dojít k obnově původního spoluvlastnictví dárců k darovaným
nemovitostem a proto u žalobce jde o nedostatek aktivní legitimace. Z toho
důvodu se soud prvního stupně již nezabýval druhým předpokladem zániku
darovacího vztahu, t. j. „zda jednání žalovaného vůči žalobci má povahu hrubého
porušení dobrých mravů“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 25. dubna 2000, č. j. 25 Co 105/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a připustil dovolání. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu byl-li
majetek, který byl předmětem daru, v bezpodílovém spoluvlastnictví dárců, pak k
tomu, aby nastaly právní účinky podle § 630 ObčZ, bylo třeba stejného
hmotněprávního úkonu – výzvy ke vrácení daru i bývalou manželkou žalobce.
Žalobu na vyklizení nemovitostí by mohl podat už kterýkoli z bývalých manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že právní úkon – výzva k vrácení
daru je účinným i v případě, že jej učiní jen jeden z dárců - manželů. V
opačném případě „odepřením udělit souhlas k výzvě ke vrácení daru jedním z
manželů, případně nesouhlasem z výzvou, by tak jeden z manželů způsoboval
druhému újmu na právu pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Výkon
práva jednoho z manželů neudělit souhlas k výzvě k vrácení daru by zřejmě byl v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ“. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že není správný.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z
uvedených vad došlo.
Dovolací soud, s ohledem na dobu, kdy žalobce vyzval žalovaného, aby
dar vrátil, posuzoval věc podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ).
Podle § 145 odst. 1 ObčZ běžné záležitosti týkající se společných věcí
může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu
obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 40a odst. 1 věty prvé ObčZ jde-li o důvod neplatnosti právního
úkonu podle ustanovení (mimo jiných) § 145 odst. 1, považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti
právního úkonu nedovolá.
Dovolací soud nepochybuje o tom, že stejně jako darování nemovitosti
patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není (nebylo) běžnou
záležitostí ve smyslu § 145 odst. 1 občZ, není jí ani výzva k vrácení
nemovitosti darované manžely, jejímž náležitým uplatněním se s účinky ex nunc
obnovuje spoluvlastnictví manželů k nemovitosti. Tato výzva není právním
úkonem, kterým má být věc teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví,
jako je tomu v případě koupě věci. Naopak ji lze spíše přirovnat k jinému
jednostrannému právnímu úkonu - odstoupení od smlouvy, kdy obdobně vzniká
povinnost vrátit plnění ze zrušeného právního úkonu. K výzvě obdarovanému, aby
vrátil nemovitosti darované mu z bezpodílového spoluvlastnictví oběma manžely,
potřebuje tedy vyzývající manžel souhlas druhého z manželů. Potud lze právní
posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné.
Pokud však takový úkon učinil jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, šlo o
relativně neplatný právní úkon podle § 40a odst. 1 ObčZ. Podstata relativní
neplatnosti právního úkonu spočívá v tom, že se považuje za platný, pokud se
ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, neplatnosti právního
úkonu nedovolal. V případě relativní neplatnosti právního úkonu podle § 145
odst. 1 ObčZ se této neplatnosti může dovolat vždy manžel, který k právnímu
úkonu druhého manžela v neběžné záležitosti nedal souhlas, a jde-li o výzvu k
vrácení daru také adresát tohoto právního úkonu, tj. obdarovaný. Podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 363, „aby nastaly účinky
relativní neplatnosti právního úkonu, je postačující i mimosoudní oznámení
osoby úkonem dotčené, že se dovolává této neplatnosti (srov. R 50/85); vždy se
však musí jednat o výslovný projev účastníka, z něhož vyplývá jeho vůle se
neplatnosti smlouvy dovolat“. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v
časopise Právní rozhledy č. 10/1999. Totéž platí i pro jednostranný právní
úkon.
Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně, že žalobce vyzval žalovaného ke vrácení daru dopisem ze 6. 3.
1997, který byl žalovanému doručen nejpozději 12. 3. 1997, aniž s touto výzvou
souhlasila manželka žalobce E. R., popřípadě aniž ona sama výzvu ke vrácení
daru učinila. Za tohoto stavu s ohledem na výše uvedené šlo ze strany žalobce o
právní úkon relativně neplatný, na který je třeba pohlížet jako na platný
právní úkon, pokud se žalovaný nebo E. R. relativní neplatnosti tohoto právního
úkonu nedovolali. Otázkou, zda žalovaný nebo E. R. se platně dovolali relativní
neplatnosti právního úkonu žalobce, se soudy obou stupňů nezabývaly. Přitom
vyřešení této právní otázky je zásadním předpokladem posouzení opodstatněnosti
žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo
správné. Proto byl rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 OSŘ zrušen.
Jelikož důvod zrušení se vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl
zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu