22 Cdo 2757/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D., Ú., zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových varech, U Brodu 74, proti žalované obci Útvina, se sídlem v Útvině 42, identifikační číslo osoby 00255106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 353/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2011, č. j. 12 Co 523/2010 – 193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) : Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 10 C 353/2007-161, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je výlučným vlastníkem části pozemku 2402/1, k. ú. Ú. o výměře 205 m2 označené v geometrickém plánu zhotoveném Ing. Václavem Kellnerem 14. 5. 2010, č. 33-59/2010, jako část 2402/1- oddíl B“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“)“ a uvedl, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012
Dovolání není přípustné. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak uvedl dovolatel, neboť nejde o rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že se nezabýval doplněním dovolání ze dne 6. června 2012 a ze dne 3. prosince 2013, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty. Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezil; již tato skutečnost je dostačující k odmítnutí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jeho námitky směřují proti postupu soudu prvního stupně (neprovedení důkazu) a hodnocení důkazů, jde tedy uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., že skutkové zjištění vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový dovolací důvod však přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu založit nemůže. Nad rámec dovolacího přezkumu se poznamenává, že to platí i o tvrzené vadě spočívající v tom, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (viz doplněk k dovolání); taková vada není důvodem pro připuštění dovolání, ale podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. je k nápravě určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu