22 Cdo 2773/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce JUDr. B. B., proti žalovaným: 1) I. M., a 2) P. M., o strpění
otevření hrobky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 130/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu
2002, č. j. 30 Co 365/2002-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se původně žalobou podanou 30. 1. 2001 domáhal, aby
žalovaným byla uložena povinnost „udělit souhlas s exhumací tělesných
pozůstatků J. a A. B., pohřbených do hrobky č. 32 na městském hřbitově v K.“
Žalobu odůvodnil tím, že žalovaným (otec žalobce J. B. a babička žalovaných F.
Š. byli sourozenci) náleží právo nájmu k hrobovému místu, kde se nachází
hrobka, v níž jsou pohřbeni jeho rodiče. Žalobce chce přemístit ostatky
rodičů do H. K., neboť tam bydlí on sám i všichni členové jeho rodiny a
cesta do K. je časově i finančně náročná. Správcem hřbitova bylo žalobci
sděleno, že bez souhlasu nájemců hrobového místa k exhumaci nemůže dojít.
Usnesením z 29. 4. 2004 soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, aby
žalovaným byla uložena povinnost „strpět otevření hrobky č. 32 v nové části
Městského hřbitova v K. na nezbytně nutnou dobu a umožnit tak vyzvednutí
tělesných ostatků rodičů žalobce J. a A. B. s tím, že žalobce ponese náklady
otevření hrobky a uvedení do původního stavu ze svého.“ Této žalobě Okresní
soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 4. 2002, č. j. 8 C
130/2001-27, vyhověl.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se již v řízení vedeném u
téhož soudu pod sp. zn. 5 C 376/83, proti žalované V. M., matce žalovaných,
domáhal určení, že „je výlučným vlastníkem kamenného pomníku rodiny B. na
hrobovém místě č. 32 v nové části Ústředního hřbitova v K. a dále, že podzemní
hrobka na témže hrobovém místě je v podílovém spoluvlastnictví žalobce ze 2/3 a
V. M. z 1/3.“ Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 29.
4. 1984, č. j. 5 C 376/83-30, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze z
10. 10. 1984, č. j. 14 Co 457/84-50, který nabyl právní moci 29. 12. 1984, s
odůvodněním, že vlastnické právo ke kamennému pomníku a k podzemní hrobce patří
V. M., která je také nájemkyní hrobového místa. Ta nabyla hrobku dědictvím po
matce F. Š., která jí zřídila v roce 1935. Z uvedeného spisu vyplývá, že v
hrobce jsou uloženy tělesné ostatky otce žalobce J. B. (1935), dědečka žalobce
A. B. (1936), babičky žalobce B. B. (1942), matky žalobce A. B. (1979) a na
hrobě jsou uloženy urny sestry žalobce a babičky žalovaných F. Š., jejího
manžela ing. R. Š. a otce žalovaných V. M. V. M., která zemřela v roce 2001,
převedla nájemní právo k hrobovému místu na žalované – své syny. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaným přísluší právo k hrobovému místu a jsou
spoluvlastníky hrobového příslušenství. Mezi účastníky vzniká občanskoprávní
vztah, neboť vyzvednutím ostatků bude proveden zásah do spoluvlastnického práva
žalovaných k hrobovému příslušenství. Podle soudu prvního stupně „z vyhlášky o
postupu při úmrtí a pohřebnictví č. 19/1988 Sb. ve znění novelizovaném vyhl. č.
256/2001 Sb., § 23, vzniká žalobci jako osobě blízké zemřelých manželů B.,
právo žádat o exhumaci.“ Žalovaní však mají právo na ochranu vlastnického práva
k hrobovému příslušenství podle § 123 ObčZ. Soud prvního stupně „na základě
uvedených ustanovení za použití § 3 ObčZ odňal žalovaným na nezbytně nutnou
dobu právo na ochranu jejich vlastnictví k hrobovému příslušenství, aby mohlo
být realizováno právo žalobce na vyzvednutí ostatků zemřelých rodičů.“
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 27. 11. 2002, č. j. 30 Co
365/2002-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se
žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost strpět otevření hrobky č.
32 v nové části Městského hřbitova v K. na nezbytně nutnou dobu a umožnit tak
vyzvednutí tělesných ostatků rodičů žalobce J. a A. B. s tím, že žalobce ponese
náklady otevření hrobky a uvedení do původního stavu ze svého, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Především
poukázal na rozhodnutí publikované pod R 22/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z něhož vyplývá, že otázky práva k hrobovému místu a nakládání s
ostatky zemřelých nenáleží rozhodovat soudům v občanském soudním řízení, neboť
jde o otázky, které řeší příslušné správní orgány. Pokud se však žalobce svou
žalobou domáhá omezení spoluvlastnického práva žalovaných k hrobce, jde o spor
který do pravomoci soudu patří, avšak žalobcem uplatněné právo na omezení
vlastnického práva žalovaných nemá oporu v zákoně. Právo vlastnické je možno
omezit jen na základě zákona, když takové omezení připouští např. § 127, § 128
ObčZ a další. Ustanovení § 23 vyhlášky č. 19/1988 Sb., které upravovalo právo
osob blízkých žádat o exhumaci, bylo zrušeno zákonem č. 256/2001 Sb., o
pohřebnictví a o změně některých zákonů. I kdyby tomu tak nebylo, z existence
práva blízké osoby žádat o exhumaci u příslušných správních orgánů, nelze
dovodit tomuto právu odpovídající zákonné omezení vlastnického práva každého
vlastníka hrobky, v níž jsou ostatky zemřelých uloženy. Omezení vlastnického
práva žalovaných pouze s poukazem na § 3 ObčZ by bylo v rozporu s čl. 4 odst. 4
a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v dané věci
nejde o omezení vlastnického práva konstituováním dosud neexistující
povinnosti podle § 3 ObčZ, což by bylo v rozporu s LZPS, nýbrž „o závazkový
vztah mezi žalobcem a žalovanými vzniklý po vybudování hrobky po roce 1935.“
Žalobce připomíná, že předmětná hrobka byla zbudována v roce 1935 po náhlém
úmrtí jeho otce „na radu jeho sestry F. Š., babičky žalovaných“. Dále popisuje
průběh vztahů mezi rodinou žalobce a rodinou F. Š. včetně její dcery V. M. a
žalovanými. Žalobce dovozuje, že jeho rodiče byli pohřbeni do hrobky, ke které
měli vlastnické právo „členové rodiny B.“. Tím, že prohrál soudní spor o určení
vlastnictví k hrobce, nastala podle žalobce taková situace, že „je třeba
pohlížet na dříve uskutečněná uložení těl jeho rodičů jako na pohřby již
nikoli do vlastního, ale cizího hrobu.“ Žalobce uvádí, že se domáhal
souhlasu žalovaných s exhumací ostatků jeho rodičů ještě za platnosti vyhl. č.
19/1988 Sb., která byla zrušena zákonem č. 241/2001 Sb., o pohřebnictví. Obě
tyto normy - § 23 vyhl. 19/1988 Sb. a § 22 zákona č. 256/2001 Sb. - upravují
případ, kdy o exhumaci žádají osoby blízké před uplynutím tlecí doby. Ta již v
případě pozůstatků jeho rodičů uplynula, a proto je třeba postupovat podle § 30
zákona č. 256/2001 Sb., který stanoví, že není-li uvedeným zákonem stanoveno
jinak, použijí se pro občanskoprávní vztahy ustanovení občanského zákoníku. To
podle žalobce znamená, že je třeba použít za pomoci analogie ustanovení
hlavy desáté ObčZ, upravující smlouvu o úschově - dovolatel se tak nalézá v
pozici složitele, žalovaní jsou v pozici schovatelů a ostatky jeho rodičů
jsou věci movité. Úschova je bezplatná a na požádání je schovatel povinen věc
složiteli vydat. Takový výklad bude podle žalobce i v souladu s § 3 ObčZ.
Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, která má
vysokoškolské právnické vzdělání, a že je přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu uplatněné dovolací námitky a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení vyjmenované v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolacím soudem zjištěny nebyly.
Soudy obou stupňů se správně zabývaly otázkou, zda je dán právní důvod k
tomu, aby žalovaní byli omezeni ve spoluvlastnickém právu k předmětné hrobce.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žádný zákon
neukládá žalovaným ve vztahu k žalobci omezení tohoto jejich práva a že takové
právo nemůže být založeno § 3 ObčZ. Přichází-li žalobce v dovolání s tvrzením,
že vůči žalovaným uplatňuje v této věci právo, které vyplývá ze závazkového
vztahu, vzniklého v roce 1935, pak jde o tvrzení nové, ke kterému dovolací soud
jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku nemůže přihlížet.
Dovolací soud je vázán zjištěním, že hrobku pořídila v roce 1935 babička
žalovaných F. Š., která také uzavřela smlouvu o užívání hrobového místa. Do
hrobky v jejím vlastnictví byly uloženy tělesné pozůstatky rodičů žalobce a
vlastnictví k hrobce přešlo dědictvím na V. M. a posléze na žalované, jimž
přísluší právo užívat hrobové místo. Dovolací soud také podotýká, že už podle
§ 285 obecného zákoníku občanského z roku 1811, který stanovil, že všechno, co
jest od osoby rozdílné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu,
nepovažovalo se mrtvé lidské tělo za věc. K tomu uvádí str. 7 Komentáře k
československému zákoníku občanskému, vydaného Právnickým knihkupectvím a
nakladatelstvím V. Linhart Praha 1935, že „lidské tělo ani jako mrtvola není
věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé osoby (potud je dáno i
dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (např.
mrtvoly z dávných dob jako mumie nebo preshistorické nálezy).“ Z toho vyplývá,
že nakládání s lidskými ostatky nemůže být předmětem závazkového vztahu. Od
tohoto výkladu pojmu věc není třeba se ani dnes odchylovat, když platný ObčZ
v § 118 pojem věci nedefinuje a výslovně upravuje jen ochranu osobnostních
práv fyzické osoby po její smrti tak, že v § 14 stanoví, že po smrti fyzické
osoby přísluší právo uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu a
dětem, a není-li jich, jejím rodičům.
Z uvedených důvodů bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ). Podle § 243b
odst. 5, § 2324 odst. l a § 142 odst. l OSŘ by úspěšným žalobcům příslušela
náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15.prosince 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu