22 Cdo 2810/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce E. G., zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem se
sídlem v Jeseníku, Masarykovo náměstí 159, proti žalované M. J., zastoupené
JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C
36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 12 Co 666/2007-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. ledna 2008,
č. j. 12 Co 666/2007-123, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2.
2007, č. j. 3 C 36/2006-96, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem
rozestavěného rodinného domu postaveného na pozemku st. parc. č. 267 a
rozestavěné garáže postavené na pozemku st. parc. č. 268, jež jsou zapsány u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník, na LV
č. 176 pro obec K. n. V. a kat. území K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 20. 3. 1995 žalovaná
nabyla od prodávajícího M. R. vlastnictví pozemků parc. č. 671/8 – ostatní
plocha, jiná plocha a parc. č. 753/6 – louka v kat. území K. za sjednanou kupní
cenu 77.290,- Kč, kterou prodávajícímu zaplatil před podpisem smlouvy žalobce.
Městský úřad v Javorníku rozhodnutím ze dne 17. 8. 1995, č. j. 1879/95-236/Za,
povolil žalované jako stavebnici stavbu rodinného domu a garáže na pozemku
parc. č. 753/6. V katastru nemovitostí na LV č. 176 pro obec K. n. V. a kat.
území K. je jako vlastník sporných nemovitostí vedena žalovaná. Úmysl postavit
rodinný dům pojal žalobce, který také dojednal koupi označených pozemků a tyto
zaplatil. Protože v té době byl cizím státním příslušníkem (státní občanství
České republiky opětovně získal 23. 8. 2000) a nemohl zde podle tehdy platných
právních předpisů nabývat vlastnictví k nemovitostem, kupní smlouvu ohledně
pozemků uzavřela žalovaná, s níž žalobce žil ve družském vztahu, který podle
žalobce skončil v roce 2005, a ta také požádala o vydání uvedeného stavebního
povolení. Stavbu prováděl žalobce sám za bezplatné pomoci svých rodinných
příslušníků. Žalobce vozil některý stavební materiál ze SRN, kde pracoval,
jinak při svých odjezdech do SRN ponechával žalované finanční prostředky v
německých markách, z nichž žalovaná platila stavební materiál a stavební práce.
Žalovaná se vlastní prací na stavbě podílela jen výjimečně, podílela se však na
ní finančně částkou 600.000,- Kč, kterou získala od své matky. Soud neuvěřil
svědkyni V. B., která potvrzovala tvrzení žalované, že jejím úmyslem bylo
vlastnit předmětné nemovitosti, s tím, že výpověď této svědkyně byla v
protikladu s ostatními provedenými důkazy. Soud prvního stupně žalobě vyhověl z
důvodu, že v daném případě bez ohledu na to, komu bylo adresováno rozhodnutí o
stavebním povolení, je stavebníkem v občanskoprávním smyslu žalobce, který se
na stavbě rodinného domu a garáže podílel vlastní prací a stavbu financoval z
vlastních prostředků s úmyslem být jejich vlastníkem, neboť „v době vzniku
stavby dle devizového zákona č. 528/1990 Sb. účinného do 1. 10. 1995 a dle
devizového zákona č. 219/1995 Sb. s ohledem na skutečnost, že až do roku 2000
nebyl státním občanem České republiky, nemohl koupit pozemek v České republice
a nemohl se stát stavebníkem domu a garáže na cizím pozemku v České republice“.
Soud prvního stupně uvedl, že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá
originárně ten, kdo věc vytvořil, jde-li o stavbu, nabývá k ní takto
vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil
s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu
bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení.“ Žalovaná se podílela finančně
na stavbě až poté, kdy stavba již vznikla jako věc v právním slova smyslu, což
muselo být nejpozději 29. 4. 1996, kdy byla prováděna montáž oken, a musela tak
být dokončena hrubá stavba domu.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací k odvolání
žalované rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 12 Co 666/2007-123, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Pokud
jde o právní posouzení věci, podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně
vycházel z příslušných ustanovení devizového zákona č. 219/1995 Sb. ve znění
platném do 31. 7. 2000, který však na zjištěný skutkový stav nepřiléhavě
interpretoval. Odvolací soud s poukazem na § 1 a § 17 citovaného zákona
dovodil, že bylo-li najisto postaveno, že stavba jako věc v právním slova
smyslu vznikla postavením hrubé stavby nejpozději 29. 4. 1996 a žalobce nabyl
státní občanství České republiky 23. 8. 2000, přičemž v roce 1996 neměl na
území České republiky trvalý pobyt, žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k
předmětným nemovitostem, a to z důvodu omezení zakotveného v devizovém zákoně.
Dále uvedl, že i když žalobce stavěl s úmyslem být vlastníkem stavby, šlo jen o
jeho subjektivní pocit, „navenek stavěl pro žalovanou, která byla jeho družkou,
pozemek byl v jejím vlastnictví a evidentně dala souhlas s provedením stavby,
na které se posléze podílela a byla stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu“. Bylo
by obcházením devizového zákona, pokud by žalobce byl určen vlastníkem
předmětných nemovitostí, neboť ten nestanoví, že nabytím státního občanství lze
zpětně nabýt i vlastnického práva. Je nerozhodné, že dosud nebylo vydáno
kolaudační rozhodnutí, protože vznik stavby není totožný s její stavební
dokončeností.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že určovací výrok rozsudku se musí
vztahovat k určitému časovému okamžiku, v daném případě ke dni vyhlášení
rozsudku, a že tedy k tomuto dni je třeba zkoumat, zda žalobci svědčí titul
nabytí vlastnického práva a zda jeho nabytí a existenci nebrání jakákoli
překážka. Odvolací soud učinil správný závěr, že žalobce byl faktickým
stavebníkem, jeho úmysl být vlastníkem stavby však nesprávně hodnotil jen jako
jeho „subjektivní pocit“. Tento závěr nemá oporu v žádném z provedených důkazů.
Žalobce naopak svůj „subjektivní pocit“ postavit si dům pro sebe odpovídajícím
způsobem navenek projevoval. Je logicky vyloučeno, aby odvolací soud na jedné
straně dospěl k závěru, že nebýt toho, že žalobce byl cizozemcem bez trvalého
pobytu na území České republiky, stal by se vlastníkem stavby a na druhé straně
tím učinil závěr, že vlastníkem stavby se stala žalovaná. Dále poukázal na to,
že devizový zákon ani jiný právní předpis cizozemcům v rozhodné době
nezakazoval stavět nemovitosti „(myšleno jako skutečným stavebníkům)“ a
situaci, kdy cizozemec bez trvalého pobytu stavbu skutečně zhotoví, nijak
neupravuje. Podle názoru žalobce § 17 devizového zákona se nedotýká skutečného
vzniku vlastnického vztahu k nově vybudovaným stavbám. Pokud překážka stanovená
devizovým zákonem odpadla, musí být existující vlastnické právo žalobce uznáno.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem. Podle žalované je pro
rozhodnutí „rozhodný stav v době, kdy k předmětné právní skutečnosti
zakládající případné nabytí vlastnického práva došlo, nikoli zda byly tyto
podmínky splněny později, či dokonce až ke dni rozhodování soudu“. Žalobce si
byl dobře vědom existence omezení vyplývajících z devizových předpisů, proto
jeho případný úmysl stát se vlastníkem označených pozemků a staveb by byl z
hlediska § 39 ObčZ právně irelevantní.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb.(dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že není-li ve výroku rozhodnutí soudu,
jímž se určuje vlastnické právo určité osoby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.,
stanoveno jinak, jde o určení k době, kdy soud rozhoduje. To ostatně odpovídá §
154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení. V dané věci je tedy rozhodující, zda byl žalobce vlastníkem
předmětných nemovitostí v době rozhodnutí odvolacího soudu. S řešením uvedené
otázky však nutno začít od okamžiku vzniku předmětných rozestavěných staveb
(dále jen „staveb“) jako věcí způsobilých být předmětem občanskoprávních
vztahů, t.j. nejpozději k 29. 4. 1996. Aby mohl být žalobce považován za
vlastníka staveb v době rozhodování nalézacího soudu, musel by to být on, kdo
vlastnictví ke stavbám v uvedené době nabyl a pak si je uchoval, anebo by je
musel nabýt posléze převodem od osoby, která se nejpozději k uvedenému datu
stala jejich vlastníkem (popř. od jejího právního nástupce), nebo by na něj
vlastnictví muselo přejít na základě jiné právní skutečnosti. Odvolací soud
dovodil, že výlučným vlastníkem (vlastnicí) staveb se k uvedenému datu stala a
zůstala žalovaná. K tomu ovšem neuvedl konkrétní právní důvod nabytí
vlastnictví, nicméně lze usuzovat na to, že za něj považoval originární
vytvoření stavby. Skutkový závěr odvolacího soudu, že „žalobce navenek stavěl
pro žalovanou“, však není podpořen odkazem na učiněná konkrétní skutková
zjištění či konkrétní důkazy, z nichž by to mělo vyplývat (srov. § 157 odst. 2
o. s. ř.). Žalovaná se také nemohla stát výlučnou vlastnicí staveb, neboť podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal, to byl
žalobce, kdo do doby vzniku předmětných staveb jako stavebník stavby
financoval, budoval je z vlastního materiálu a podílel se na nich vlastní prací
s úmyslem být jejich vlastníkem. Z hlediska určení vlastníka stavby pak podle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu nejsou relevantní argumenty použité
odvolacím soudem ve prospěch žalované, a to že zastavěný pozemek byl její, že
dala souhlas s provedením staveb, na nichž se posléze podílela a že byla
stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu, neboť podle dlouhodobě ustálené praxe
soudů je rozhodné, kdo staví fakticky s úmyslem stavět pro sebe.
Podle názoru dovolacího soudu tak na základě uvedené argumentace nelze dospět k
závěru, že se žalovaná stala výlučnou vlastnicí staveb. K takovému závěru
nevede ani argumentace ustanovením § 17 odst. 1 devizového zákona ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 482/2001 Sb., neboť sama nemožnost, aby žalobce
jako cizozemec legalizoval své vlastnictví ke stavbám, jež vybudoval na
pozemku, který mu nepatřil, neodůvodňuje bez dalšího nabytí staveb žalovanou.
Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí v podstatě jen na tom, že
žalobce nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí, protože jejich vlastnicí
je žalovaná, je takovéto rozhodnutí po právní stránce nesprávné. Proto
dovolacímu soudu nezbývá, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž odvolací
soud bude řešit otázku, jíž se dosud nezabýval, kdo jiný než žalovaná se stal
vlastníkem předmětných staveb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu