22 Cdo 2826/2021-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalovanému TJ Lokomotiva Žatec, z. s., IČO 49120247, se sídlem v Žatci, U Hřiště 554, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 54/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 84 Co 17/2021-278, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 84 Co 17/2021-278, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovaným v této věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 84 Co 17/2021-278, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 11. 2020, č. j. 23 C 54/2018-188, kterým byla žalovanému uložena povinnost odstranit část lyžařského vleku zbudovaného v letech 1974 a 1975, jehož správa byla převedena předchůdci žalovaného hospodářskou smlouvou č. XY ze dne 17. 6. 1974 (východněji umístěný vlek ze dvou lyžařských vleků), a to tu část lyžařského vleku, která se nachází na pozemku parcelní číslo v katastrálním území XY zapsaném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a tento pozemek vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Odstranění části vleku spočívá v odstranění ocelových podpěrných sloupů, elektrického kabelu zakopaného pod povrchem pozemku rovnoběžně v trase vleku a následném zasypání takto vzniklých děr zeminou (výrok I.). Dále okresní soud uložil žalovanému povinnost odstranit část lyžařského vleku typu EPV 300, zbudovaného v letech 1987 a 1988, k jehož výstavbě bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby č. j. XY ze dne 6. 7. 1987, stavební povolení č. j. XY ze dne 6. 10. 1987, jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím č. j.
VÚP XY ze dne 21. 9. 1988 a jehož správa byla převedena předchůdci žalovaného hospodářskou smlouvou č. XY ze dne 25. 10. 1989 (západněji umístěný vlek ze dvou lyžařských vleků), a to tu část lyžařského vleku, která se nachází na pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY zapsaném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a tento pozemek vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Okresní soud v souladu s žalobním návrhem specifikoval, že odstranění části vleku spočívá v odstranění tažného ocelového lana, ocelových podpěrných sloupů, elektrického kabelu zakopaného pod povrchem pozemku rovnoběžně v trase vleku a následném zasypání takto vzniklých děr zeminou (výrok II.).
Zároveň okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28 213,78 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). Krajský soud též
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním a současně navrhl odklad vykonatelnosti. Tvrdí, že výkonem rozhodnutí mu hrozí závažná újma, spočívající v odstranění staveb. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Výkonem napadeného rozsudku krajského soudu hrozí žalovanému závažná újma, neboť odstranění staveb podle dovoláním napadeného rozsudku by bylo – alespoň pokud jde o stávající stavby – nevratné. Nejvyšší soud proto (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání) odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v označené věci žalovaným [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve věci jde o toto: Na pozemku ve vlastnictví státu a ve správě Státních statků Chomutov, oborový podnik, byly v letech 1974-1975 vybudovány dva lyžařské vleky, provozované předchůdcem žalovaného v zimním období; jinak byl tento pozemek stále užíván nejprve státním statkem, později nájemci a nyní žalobcem, k zemědělským účelům.
Nebylo prokázáno, že by byl vyňat ze zemědělského půdního fondu. Nyní žalobce jako vlastník pozemku uspěl s žalobou na odstranění staveb vleků na něm umístěných; žalovaný pak tvrdí, že je vlastníkem pozemku, který nabyl podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a to k 1.
1. 2003 (dále jen zákon č. 290/2002 Sb.) Dále namítá, že žalobce vlastníkem není, neboť kupní smlouva, kterou na něj Pozemkový fond České republiky pozemek převedl, je neplatná, a to jak pro rozpor se zákonem, tak i s dobrými mravy, a konečně že žaloba na odstranění staveb je uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dovolání není přípustné. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolatel vymezil přípustnost dovolání na pod bodem IV jen obecně a zčásti neurčitě, nicméně některé možné důvody přípustnosti jsou obsaženy v textu dovolání, byť jen s výhradou, že dovolatel zaměňuje předpoklad (důvod) přípustnosti dovolání s dovolacím důvodem.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o.
s. ř.“)]. – zkratku už máme zavedenu výše. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013.
Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání).
K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř.
Proto se dovolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, zabýval otázkou přípustnosti dovolání; tvrzené dovolací důvody („důvody dovolání“) nejsou relevantní, pokud v souvislosti s nimi není řádně vymezen důvod přípustnosti dovolání, resp. i v případě, že tento předpoklad vymezen je, avšak není dán, nebo na něm rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
1. Ke tvrzení, že žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku, na kterém jsou vleky umístěny:
Dovolací tvrzení vychází v první řadě z toho, že žalovaný se stal vlastníkem pozemku, na kterém jsou vleky umístěny, neboť jde o sportovní zařízení, které přešlo do jeho vlastnictví na základě § 14 zákona č. 290/2002 Sb. K otázce, zda právní předchůdce (Tělovýchovná jednota Žatec o. s.) se stal vlastníkem obou lyžařských vleků na základě § 14 zákona č. 290/2002 Sb., a to k 1. 1. 2003:
Podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1. 1. 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění účinném do 2. 6. 2005, sportovní zařízení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu. K tomu odvolací soud uvedl: „Ohledně předmětného pozemku však nelze učinit závěr, že by se jednalo o pozemek sloužící výhradně či převážně provozování sportu a že by tedy vlastnické právo k němu mohlo na základě ust.
§ 14 zák. č. 290/2002 Sb. přejít na předchůdce žalovaného. Předmětný pozemek byl totiž užíván rovněž k zemědělským účelům, jak vyplývá ze souhlasu s umístěním a výstavbou vleku ze dne 5. 8. 1987, vydaného Státními statky Chomutov, oborový podnik. Skutečnost, že část předmětného pozemku sloužila, v zimním období, jako sjezdovka neumožňuje uzavřít, že taková část pozemku sloužila výhradně či převážně provozování sportu, když mimo zimní období, které je v místních podmínkách běžně možno vymezit maximálně dobou od 15.
11. do 15. 4. běžného roku, i tato část pozemku sloužila zemědělské činnosti. Tato skutečnost plyne i z kupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2002 mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalobce … Z čl. VI., bodu 2) kupní smlouvy vyplývá, že v době prodeje byl předmětný pozemek pronajat společnosti Ekochov CMN, s. r. o., jejímž předmětem podnikání byla zemědělská prvovýroba.“ Na dalším místě (bod 21.18) pak odvolací soud uvedl: „Ze spisu nevyplývá, že by předmětný pozemek či jeho část byl před jeho převodem na žalobce vyňat ze zemědělského půdního fondu (zejména se tato skutečnost nepodává z kupní smlouvy ze dne 7.
10. 2002 ani ze znaleckého posudku č. 753-01/17, ze dne 5. 1. 2017). Naopak, v katastru nemovitostí je předmětný pozemek dosud veden jako zemědělský půdní fond. Trvalé vyjmutí ze zemědělského půdního fondu ke dni 9. 11. 1977, o němž je zmínka v rozhodnutí o vydání stavebního povolení ze dne 6. 10. 1987, se předmětného pozemku netýká.“ V souvislosti s posouzením otázky, zda pozemek sloužil „výhradně či převážně provozování sportu“ dovolatel nevymezuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedený v § 237 o.
s. ř. Již samotná skutečnost, že pozemek nebyl „sportovním zařízením“, pak vylučuje možnost nabytí vlastnictví podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb.
Protože však dovolatel na jiných místech dovolání vychází z toho, že o sportovní zařízení jde, dovolací soud – již nad rámec uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání – poznamenává: Norma stanovící, že sportovním zařízením je pozemek sloužící převážně pro provozování sportu, je právní normou neurčitou, ponechávající na úvaze soudu, aby posoudil, zda jde o pozemek sloužící sportu „převážně“ či nikoliv. Úvahy soudů, vyslovené v nalézacím řízení, by v takovém případě dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
I kdyby tak uvedená úvaha byla předmětem řízení, nebylo by možné dospět k závěru, že je zjevně nepřiměřená; podle skutkových zjištění nebyl pozemek vyňat ze zemědělského půdního fondu, mimo zimní období slouží k provozování zemědělské výroby, kterou provoz vleku v zásadě (snad v této věci s výjimkou nevhodného nátěru) nijak neomezuje. Přitom je třeba přihlížet ke zvláštnímu významu a ochraně zemědělského využití pozemků v zemědělském půdním fondu (§ 1 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb.). Není-li tedy sporný pozemek „sportovním zařízením“, nemohou další dovolací námitky, vycházející z předpokladu, že je tomu naopak, založit přípustnost dovolání.
Protože v dovolacím řízení nebyly dány předpoklady pro zpochybnění závěru, že sporný pozemek není „sportovním zařízením“, je z hlediska podmínek pro jeho nabytí do vlastnictví podle § 14 zák. č. 290/2002 Sb. již nerozhodné, zda k němu bylo zřízeno ve prospěch žalovaného (jeho předchůdce) právo trvalého užívání. To, co je tedy dále uvedeno k otázce nabytí vlastnického práva k pozemku žalovaným, je již jen „nad rámec“, neboť samotná okolnost, že základní důvod, pro který nemohl žalovaný vlastnické právo nabýt, nelze podrobit dovolacímu přezkumu, postačí k odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (další). K tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017. V řízení vyšlo najevo, že na pozemku provozovaly zemědělskou činnost jiné subjekty než žalovaný nebo jeho předchůdce, a přitom žalovaný ani netvrdil, že by od něj potřebovaly k takové činnosti povolení nebo že by jim je poskytl.
Dokonce účastníci v minulosti uzavřeli několik dohod o užívání části předmětného pozemku za účelem provozu druhého lyžařského vleku, poslední nájemní smlouva trvala do 15. 4. 2015. Sám žalovaný tedy nepředpokládal, že by měl k pozemku právo trvalého užívání, jinak by si pozemek nepronajímal od žalobce. Za této situace není třeba se zabývat otázkou, zda i v podmínkách před rokem 1990 mohla socialistická organizace zřídit jiné právo trvalého užívání „jednostranným aktem“, tedy jednostranným projevem vůle.
Tato otázka, stejně jako její řešení odvolacím soudem, je však bez ohledu na judikaturu zmíněnou dovolatelem pro tuto věc nevýznamná.
Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, pak samotný souhlas ke zřízení stavby vleku nelze považovat za zřízení práva trvalého užívání pozemku ve prospěch žalovaného, resp. jeho předchůdce, což v poměrech této věci podtrhuje i to, že údajný „zřizovatel“ i jeho nástupce nadále užívali pozemek k zemědělským účelům, aniž by k tomu vyžadovali svolení žalovaného (nic takového žalovaný netvrdil, ani to nevyšlo najevo). Dovolatel dále uvádí, že „pokud jde o ustanovení § 2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve spojení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., nezná žalovaný konkrétní judikaturu dovolacího soudu, jež by se zabývala přechodem staveb, jakož i souvisejícího pozemku na občanská sdružení, tudíž jako dovolací důvod se uplatňuje posouzení otázky, dosud neřešené v judikatuře dovolacího soudu.
Tato otázka zní, zda pro případ, kdy na základě hospodářských smluv stavby lyžařských vleků přešly do správy právního předchůdce žalovaného, přešla na právního předchůdce i daná část předmětného pozemku, využívaná jako sportoviště?“
Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání pro svoji obecnost; vždy totiž záleží na posouzení konkrétní věci, na individuálních skutkových okolnostech a též na právní úpravě k rozhodné době. V dané věci je též nevýznamná proto, že dovolacímu přezkumu nelze podrobit samotnou úvahu odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek není sportovním zařízením ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o podpoře sportu (viz výše). K funkčnímu spojení vleku a pozemku: Dovolatel tvrdí, že vleky tvoří s pozemkem „funkční celek“, a z toho dovozuje, že současně s vlekem je vlastníkem pozemku.
V této souvislosti jednak odkazuje na judikaturu, podle které má vlek tvořit funkční celek s pozemkem, od které se odvolací soud odchýlil. Na tuto otázku odpověděl odvolací soud tak, že první vlek, vybudovaný v letech 1974 a 1975, nebyl provozován ještě po 25. 7. 2001, a tvořil tak funkční celek s předmětným pozemkem ve smyslu ust. § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb., ve znění účinném od 25. 7. 2001. Druhý vlek pak byl povolen jako stavba movitá a podle názoru odvolacího soudu tím, že byl později v rozporu se stavebními předpisy spojen se zemí pevnými základy, nemůže žalovaný pro sebe vyvozovat příznivé právní závěry ve smyslu § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 5.
8. 2003. Tato úvaha vychází z konkrétních skutkových okolností této věci a není zjevně nepřiměřená; tvrzený rozpor s judikaturou, vycházející z jiných skutečností, tak není dán.
2. Ke tvrzení, že žalobce není vlastníkem pozemku, neboť kupní smlouva, kterou se měl stát vlastníkem, je neplatná podle § 11 odst. 1 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě):
Podle tohoto ustanovení nebylo možno vydat pozemky v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. 10. 1976. Odvolací soud uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by sporný pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu; proto uvedené ustanovení nelze aplikovat. K tomu dovolatel namítá, že tato skutečnost nebyla předmětem dokazování a žalovaný nebyl soudy obou stupňů poučen o tom, že by měl tuto skutečnost tvrdit a prokazovat.
Touto otázkou se však odvolací soud zabýval; uvedl, že tuto námitku uplatnil žalovaný až v odvolání. „Nebylo proto namístě žalovaného podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučovat o povinnosti tvrdit a prokázat, zda byl předmětný pozemek (eventuálně jeho část, na níž se nacházelo sportovní zařízení) vyňat ze zemědělského půdního fondu, neboť takové poučení by mohlo vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.).“ Ostatně nesplnění poučovací povinnosti zakládá v zásadě vadu řízení, jež sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit; dovolací soud k ní přihlédne jen, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Žalovaný výslovně netvrdí žádný důvod přípustnosti dovolání; ten je však skryt v tvrzení, že „uplatňuje dovolací důvod ten, že se dovolací soud ve své praxi nezabýval skutečností, zda brání převodu pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb. zastavěnost stavbou ve vlastnictví jiné osoby, a to bez ohledu na to, zda zastavěná část pozemku je / byla vyňata ze zemědělského půdního fondu“. Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nadto s touto argumentací (tedy v podstatě s tím, že zastavěnost brání převodu i v případě, že zastavěná část pozemku nebyla vyňata ze zemědělského půdního fondu) přichází žalovaný až v dovolání.
Dovolací soud konstantně judikuje, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008); tím méně může taková otázka založit přípustnost dovolání.
Tedy jen na okraj se uvádí, že tato skutečnost jasně vyplývá ze znění § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (viz slova „na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu“).
Pokud jde o tvrzení (dovolacího důvodu, podle obsahu však předpokladu přípustnosti dovolání) vycházející z toho, že vlek tvoří s pozemkem jeden funkční celek, odkazuje se na to, že v této individuální situaci soud zjistil, že o takový celek nejde, a tudíž na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá.
3. K rozporu smlouvy, kterou nabyl žalobce vlastnické právo, a jeho žaloby na odstranění staveb s dobrými mravy: V této části žalovaný sice cituje obecnou judikaturu ohledně dobrých mravů, avšak nijak nekonkretizuje tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s touto judikaturou. Předpoklad přípustnosti dovolání zde není dostatečně vymezen, a již proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně dovolací soud tu ostatně žádný rozpor se svou judikaturou neshledává. V první řadě je věcí vlastníka, jak bude své věci užívat, zda bude pokračovat v jejich přenechání k užívání jiné osobě či nikoliv. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými je dovolací soud vázán, pak žalobce měl důvody ke svému postupu (viz bod 24 a násl. rozsudku); ostatně, i kdyby žalobu podal jen ve snaze dosáhnout vyššího nájemného za užívání pozemku, jak tvrdí dovolatel, nešlo by o zneužití vlastnického práva ve smyslu § 8 o. z. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem; právo je vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na výsledku jeho výkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018). V této věci soud odůvodnil, v čem spočíval legitimní žalobcův zájem na vyklizení věci. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu