22 Cdo 286/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci
žalobce Krajského regionálního centra Karlovarského kraje, identifikační číslo
osoby 75084651, se sídlem v Karlových Varech, Rybáře, Sokolovská 875/167, proti
žalovaným: 1) Úřadovně inspekce České účetní rady, a 2) České účetní radě,
identifikační číslo osoby 26983567, oběma se sídlem v Praze 3, Olšanská
2643/1a, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C
133/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.
září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 11.
září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu
3 („soud prvního stupně“) ze dne 10. dubna 2013, č. j. 21 C 133/2012-25, kterým
soud prvního stupně žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl
žádost žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (správně jde o § 237 o. s.
ř.) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
(správně jde o § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval dovolání žalobce podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013
(dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v době do 31.
prosince 2013 (čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
V dané věci nejsou splněny podmínky dovolacího řízení.
Ve smyslu usnesení velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, dovolací soud
nejprve zkoumal, zda u dovolatele, který v dovolacím řízení není zastoupen
advokátem ani za něj nejedná osoba uvedená v § 21 o. s. ř., která má
odpovídající právnické vzdělání, jsou splněny ve smyslu § 30 o. s. ř.
předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Ty mohou být splněny teprve
tehdy, jsou-li u dovolatele dány předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků podle § 138 o. s. ř. Obdobně se k přednosti vyřešení otázky osvobození
od soudních poplatků vyjádřil dovolací soud v usnesení ze dne 26. února 2014,
sp. zn. 21 Cdo 987/2013. Osvobození od soudních poplatků je podle § 138 odst. 1
o. s. ř. na úvaze soudu, nicméně není možné ho přiznat, pokud to neodůvodňují
poměry účastníka a pokud se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatnění
práva.
Dovolatel napadá zjištění soudu prvního stupně, ze kterého vycházel i odvolací
soud, že žalobce podává množství účelových žalob, které souvisejí s trestnou
činností J. Š. (statutárního orgánu), která měla být kryta činností společností
propojených se žalobcem. A dále napadá závěr soudu, učiněný na základě těchto
zjištění, že žalobce nesplňuje jednu z podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. pro
poskytnutí osvobození od soudních poplatků, neboť svévolně a zřejmě bezúspěšně
uplatňuje tvrzené právo.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uvedl,
že: „o svévolné uplatnění práva půjde především tehdy, když „účastník
občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s.
ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých
subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a
ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu,
popřípadě alespoň procesní obtíže“.
Dovolací soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby
dovolateli byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (§ 30 o.
s. ř.), a byla tak splněna podmínka povinného zastoupení (§ 241a o. s. ř.);
dospěl však k negativnímu závěru.
Ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů by bylo možné jen za předpokladů
splnění podmínky uvedené v § 138 odst. 1 o. s. ř. Tyto podmínky splněny nebyly.
V daném případě žalobce kromě vlastního prohlášení nijak nedoložil, že by jeho
poměry odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, které byly vyměřeny ve
výši 2 000 Kč (č. l. 9). Ze spisu též vyplývá, že dovolatel v nalézacím řízení
uplatňuje právo zjevně bezúspěšně. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti
známo, že dovolatel, stejně jako dalších cca 160 pobočných spolků České účetní
rady, je účelový projekt jednoho muže (Josefa Šofra), který v minulosti
prokazatelně prostřednictvím organizační struktury žalovaného 2) páchal
trestnou činnost. Rovněž je soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti známo,
že jednotlivé pobočné spolky České účetní rady na sebe navzájem opakovaně
podávají žaloby k soudu, které se ve více případech týkají vydání totožných
věcí. Tento soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje jednání žalobce za
svévolné uplatňování práva (viz č. l. 26 a 27 spisu); obdobně podle odvolacího
soudu postupují i různé senáty tohoto soudu (č. l. 55v.). Byly podány desítky
podobných žalob, kterým nebylo vyhověno.
Dovolatel sice předkládá vlastní verzi, dovolací soud však nemá důvod o
skutkových závěrech soudů v nalézacím řízení, vycházejících z jejich úřední
činnosti, pochybovat; ostatně skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti
není třeba dokazovat (§ 121o. s. ř.).
Dovolacímu soudu je navíc známo rozhodnutí (zatím nepravomocné) Ministerstva
vnitra České republiky, odboru všeobecné správy, oddělení sdružování (dále jen
„ministerstvo“), ze dne 31. prosince 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008, kterým
ministerstvo rozhodlo tak, že žalovaný 2) a všechny jeho organizační jednotky
včetně žalobce, se rozpouští. Z odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí bylo vydáno
pro opakované porušování zákona, kdy spolek Česká účetní rada a jeho pobočné
spolky uváděli jako své sídlo nemovitosti, pro jejichž užívání neměli právní
důvod.
Ministerstvo proto zhodnotilo existenci žalovaného 2) a jednání jeho pobočných
spolků, včetně žalobce, jako zneužití práva na sdružování občanů. Vyslovilo
závěr, podle kterého tyto subjekty nesloužily k zákonem předpokládanému účelu
sdružování občanů, nýbrž šlo o fiktivní právnické osoby, které v podstatě
neměly osobní složku.
Dovolací soud proto vyšel ze shora uvedených zjištění soudů prvního a z
dřívějších rozhodnutí dovolacího soudu, že žalobce uplatňuje právo svévolně a
vzhledem k výsledku obdobných řízení i zřejmě bezúspěšně; protože ani v
dovolacím řízení nebylo uvedené zjištění vyvráceno, nejsou podmínky pro to, aby
žalobci byl ustanoven zástupce pro toto řízení.
Jestliže dovolatel nemůže být osvobozen od zaplacení soudního poplatku podle §
138 odst. 1 o. s. ř, nebude mu podle § 30 o. s. ř. ustanoven zástupce pro
řízení a nesplňuje tak podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne
11. září 2013, č. j. 54 Co 415/2013-55, podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.
s. ř. zastavil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,
předseda senátu