22 Cdo 287/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. P. H., b) R. H., c) M. H., a d) V. V.,
zastoupených advokátem, proti žalované C. CZ, a. s., o povinnosti zdržet se
těžební činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C
48/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
července 2006, č. j. 55 Co 191/2006-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil zdržet se těžební
činnosti v dobývacím prostoru nacházejícím se na restituovaných pozemcích v
jejich vlastnictví. Na nich byl sice v roce 1960 zřízen dobývací prostor podle
zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství („horní zákon“), nedošlo
však k tomu, aby „ložisko nevyhrazeného nerostu“, tedy ložisko kamene, který se
na pozemcích těží, bylo prohlášeno za „ložisko výhradní“. Bylo-li správním
orgánem rozhodnuto pouze o stanovení dobývacího prostoru, jde o nicotný správní
akt.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. prosince 2005, č. j. 14 C 48/2003-166, zamítl „žalobu, aby žalovaný byl
povinen zdržet se těžební činnosti v dobývacím prostoru kamenolomu K. na
pozemcích zapsaných u Katastrálního úřadu v T.“ na listech vlastnictví č. 408 a
č. 361 pro obec a katastrální území P. v rozsudku podrobně specifikovaných,
„jakož i vstupu na tyto pozemky“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění,
že se v dané lokalitě kámen těžil celoročně průmyslovým způsobem již před
účinností horního zákona, to je před 1. 1. 1958, dovodil z jeho § 54 odst. 1,
že ložiska těch nerostů, která se stala nerosty vyhrazenými, jakož i ta ložiska
nevyhrazených nerostů, o kterých bylo před počátkem účinnosti tohoto zákona
rozhodnuto, že se hodí k průmyslovému dobývání nebo která byla před počátkem
účinnosti horního zákona již dobývána průmyslovým způsobem, byla od počátku
účinností tohoto zákona výhradním národním majetkem. Uzavřel, že ložisko
uvedeného nevyhrazeného nerostu se ze zákona stalo ložiskem výhradním ve smyslu
§ 5 odst. 1 horního zákona. Pokud se žalobci domáhali ochrany svého
vlastnického práva, nemohlo jim být vyhověno, neboť jim nesvědčila věcná
aktivní legitimace
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 11. července 2006, č. j. 55 Co 191/2006-196, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu
prvního stupně shledal pro učinění právních závěrů dostačujícími. Konstatoval,
že žalovaná těžbou kamene na pozemcích žalobců do jejich vlastnického práva
nezasahuje, když ji provádí na základě správního rozhodnutí, kterým byl podle
horního zákona stanoven dobývací prostor. Toto rozhodnutí nelze považovat za
nicotný správní akt, neboť jej nevydal „absolutně nepříslušný“ orgán. Otázka,
zda ložisko nevyhrazeného nerostu bylo prohlášeno za ložisko výhradní, případně
zda bylo či nebylo nutné takové prohlášení v důsledku průmyslového dobývání
kamene před účinností horního zákona učinit, je pro posouzení věci irelevantní.
Relevantní skutečností je správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
jehož věcnou správnost mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn
zkoumat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1091/96).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“).
Namítají, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobci nejsou k podání žaloby
na uložení povinnosti žalované zdržet se těžení kamene na jejich pozemcích
aktivně legitimováni, neboť správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru
není nicotným aktem a že o takový správní akt by šlo pouze v případě, že by jej
vydal absolutně nepříslušný orgán. Podle dovolatelů o nicotný správní akt jde;
tímto aktem je již první rozhodnutí Obvodního báňského úřadu z roku 1960 o
stanovení dobývacího prostoru. Tento úřad totiž nemohl vydat rozhodnutí na
ložisko, které nebylo ložiskem výhradním. Stanovisko, že správní rozhodnutí o
stanovení dobývacího prostoru je možné zkoumat jen ve správním řízení, je
nepřijatelné. V době vydání rozhodnutí správní soudnictví u nás neexistovalo.
Žalobci účastníky předmětného správního řízení nebyli, přičemž pozemky s
ložisky jim byly vráceny až na základě restitučního řízení. Teprve poté
zjistili, že správní rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru bylo vydáno,
aniž by byl splněn předpoklad, že ložisko musí mít statut ložiska výhradního.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Konstantní judikatura vychází ze zásady, že věc se podle restitučních
předpisů vydávala oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení
písemné výzvy k vydání věci povinné osobě (viz například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v Soudních
rozhledech, 2000, č. 11). Proto skutečnost, že správní rozhodnutí o později
restituovaném pozemku bylo vydáno v době, kdy oprávněné osoby nemohly v řízení
vystupovat jako jeho účastníci a bránit se opravnými prostředky, není pro
posouzení účinnosti nebo dokonce nicotnosti tohoto rozhodnutí významná.
Také posouzení správního aktu z hlediska jeho možné nicotnosti je v
souladu s judikaturou. Tvrzená vada zakládá možné pochybení při aplikaci
právních předpisů, nikoliv však tzv. nicotnost.
Problematikou nicotných správních aktů se zabývá rozhodnutí publikované
pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud již ve
svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 uvedl, že
obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní
akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní
neboli paakty) – tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje
presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od
počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Legislativní vymezení vad,
jež činí správní akt nicotným, tehdejší československé právo neobsahovalo a
neobsahuje je ostatně ani dnešní české právo. Právní teorií a soudní praxí je
pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem,
přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného
vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď
proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu
(soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu,
ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu
aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do
jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 969).
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí: „Nicotný je správní
akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani
považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci,
absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky
projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy,
neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně
nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu
vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání
rozhodnutí“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22.
července 2005, čj. 6 A 76/2001-96, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. 793/2006). Samotná skutečnost, že správní rozhodnutí je v rozporu s hmotným
právem (touto otázkou se ovšem dovolací soud nemohl zabývat, viz výše), však
jeho nicotnost nezakládá. Právní podklad pro vydání rozhodnutí Krajského
národního výboru v J. ze dne 21. 3. 1960, vyplývá z § 21 odst. 2 zákona č.
41/1957 Sb., na který toto rozhodnutí odkazuje; ani případná nesprávná aplikace
tohoto ustanovení by nemohla založit nicotnost rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud
je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované
společnosti v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla
požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu