Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců: a) J. W., b) A. W., zastoupených JUDr. Františkem Steidlem,
advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti žalovaným: 1) J. H., 2) V.
H., zastoupeným JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Domažlicích, nám.
Míru 143, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 5 C 37/2004 o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. března 2010, č. j. 11 Co 665/2005-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna
2005, č. j. 5 C 37/2004-61, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na uložení
povinnosti žalovaným zdržet se užívání pozemkové parcely č. 1488/3, ostatní
plocha, ostatní komunikace, v katastrálním území R. M. zapsaných u
Katastrálního úřadu pro P. k., pracoviště D., v katastru nemovitostí pro obec
M. na LV č. 17“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j.
11 Co 665/2005-156, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích
pod body II. a III. potvrzuje“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelé považují za stěžejní otázku, zda při posouzení věci bylo třeba
zohlednit skutečnost, že se stavbou místní komunikace přes jejich pozemek
nesouhlasili. Tato otázka však není pro posouzení věci (práva užívat místní
komunikaci) rozhodující.
Vede-li místní komunikace, která je stavbou ve smyslu občanského práva a tudíž
i věcí v právním smyslu, přes pozemek, který je ve vlastnictví jiné osoby než
vlastníka místní komunikace, pak je třeba rozlišovat otázku práva mít na cizím
pozemku stavbu komunikace a příp. nároku vzešlého z neoprávněného umístění
stavby komunikace na cizím pozemku na straně jedné, a právo užívat tuto místní
komunikaci na straně druhé. V rozsudku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo
691/2005, publikovaném jako R 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vyslovil, že „místní komunikace může být samostatnou věcí v
občanskoprávním smyslu“. Je-li tedy v daném případě místní komunikace
samostatnou stavbou (jak dovodil soud prvního stupně na č. l. 65, a toto
zjištění převzal i odvolací soud) na cizím pozemku, pak je třeba odlišit právo
vlastníka této komunikace zatížit cizí pozemek stavbou, od práva obecného
užívání místní komunikace; toto právo nemůže vyloučit jen to, že vlastníku
komunikace nesvědčí právní titul opravňující jej mít stavbu na cizím pozemku.
Proto také soud prvního stupně správně uvedl (č. l. 65 dole), že „tvrzení o
tom, jestli žalobci jako tehdejší vlastníci souhlasili s prováděním
rekonstrukce polní cesty přes jejich pozemky či nikoliv a jakým způsobem se
bránili... jsou bez významu ke vznesenému nároku“. Dovolací soud připomíná, že
oprávnění třetí osoby (obce) mít na pozemku žalobců pozemní komunikaci nebylo
předmětem tohoto řízení, a soudy se jím tak nemohly zabývat.
Za stavu, kdy bylo zjištěno, že jde o místní komunikaci, pak nezbylo, než v
tomto řízení zohlednit skutečnost, že v mezích zvláštních předpisů upravujících
provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí
každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke
kterým jsou určeny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května
2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, Soudní rozhledy č. 10/2000). Otázka, která podle
názoru dovolatelů zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy
jejich nesouhlas se stavbou místní komunikace, je tak pro vyvrácení obrany
spočívající v tom, že žalovaní užívají místní komunikaci na základě práva
obecného užívání, bezvýznamná, a nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; tuto věc soudy rozhodly v souladu s citovanými
rozhodnutími Nejvyššího soudu. Ostatní námitky jsou skutkového charakteru a
jako takové nemohou vést k závěru o přípustnosti tzv. nenárokového dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl
požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu