22 Cdo 2876/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně V. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Š. Č., 2) J.
B., zastoupené advokátem, 3) V. M. a 4) L. M., zastoupeným advokátem, 5) A.
K. a 6) D. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 188/2000, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2005, č. j.
15 Co 479/2004-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozsahu id. 5/9, Š. Č. id. 2/9 a J. B. id. 2/9. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu
žalobkyně na požadovaném určení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
11. března 2005, č. j. 15 Co 479/2004-92, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s
tím, že v dané věci je dána překážka věci rozsouzené. Uvedl, že po rozhodnutí
soudu prvního stupně byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 8. 3. 2000,
č. j. 4 C 412/98-75, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3.
2001, č. j. 18 Co 474/2000-113, zamítnuta žaloba Š. Č. a J. B., kterou se
domáhaly, aby V. Ch. byla povinna s nimi uzavřít dohodu o vydání předmětných
nemovitostí, a to každé žalobkyni v rozsahu id. 1/9. Dovolání Š. Č. a J. B.
proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2001 bylo usnesením Nejvyššího
soudu ČR z 5. 9. 2001, č. j. 28 Cdo 1422/2001-131, odmítnuto a usnesením
Ústavního soudu z 19. 8. 2002, č. j. II. ÚS 623/01-136, byla také odmítnuta
ústavní stížnost J. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2001 a
usnesení Nejvyššího soudu ČR z 5. 9. 2001. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
3 ze 6. 3. 2003, sp. zn. 16 C 314/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze z 19. 6. 2003, č. j. 15 Co 141/2003-56, byla zamítnuta žaloba V. Ch.,
kterou se domáhala vydání předmětných nemovitostí proti žalovaným Ing. V. M. a
L. M. v rozsahu id. 1/9 a v tomtéž rozsahu proti A. K. a D. K. V dané věci jde
o určovací žalobu, kdy otázka, zda je dán vlastnický vztah žalobkyně k id. 2/9
předmětných nemovitostí, byla řešena v řízení o žalobě, kterou se domáhala
vydání nemovitostí. Řízení se týká téhož předmětu řízení, vyplývajícího ze
stejných skutkových tvrzení. Je nerozhodné, že v daném sporu na straně
žalovaných vystupují i právní předchůdkyně Ing. V. a L. M. a A. a D. K. Ve
vztahu k žalované 1) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení
zastaveno proto, že žalovaná 1) v průběhu odvolacího řízení 19. 6. 2001 zemřela
a protože zanechala majetek nepatrné hodnoty, bylo dědické řízení usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 z 21. 1. 2003, č. j. 34 D 1873/2001-55, zastaveno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze 14. 11. 1992, č. j. 4 C 119/92-29, ve spojení s doplňujícím
rozsudkem z 3. 5. 1993, č. j. 4 C 119/92-55, a opravným usnesením z 12. 10.
1993, č. j. 4 C 119/92-65, bylo žalobkyni uloženo, aby se žalovanými 1) a 2)
uzavřela dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to každé z nich id. 1/9.
Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 1. 1994,
který nabyl právní moci 5. 4. 1994. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR
usnesením z 22. 10. 1998, č. j. 22 Cdo 593/98-104, zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. V dalším
řízení byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 8. 3. 2000, sp. zn. 4 C
412/98, žaloba žalovaných 1) a 2) o uzavření dohody o vydání věci zamítnuta.
Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. V mezidobí převedla žalovaná 1) id.
1/3 předmětných nemovitostí kupní smlouvou z 11. 10. 1994 na žalované 3) a 4) a
žalovaná 2) převedla id. 1/3 nemovitostí kupní smlouvou z 26. 10. 1994 na
žalované 5) a 6) (účinky vkladu do katastru nemovitostí v obou případech
nastaly 25. 10. 1994). S ohledem na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
3 ze 14. 11. 1992 žalované 1) a 2) nemohly nabýt každá id. 1/9 předmětných
nemovitostí, takže pokud žalovaná 1) převedla na žalované 3) a 4) a žalovaná 2)
na žalované 5) a 6) id. 1/9 nemovitostí, pak převáděly větší podíl na
nemovitostech, než který vlastnily, a proto jsou uvedené kupní smlouvy
neplatné. Zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému
stavu a proto žalobkyně podala žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí
předmětných nemovitostí v rozsahu id. 5/9, žalovaná 1) id. 2/9 a žalovaná 2)
id. 2/9. Žaloba ve věci sp. zn. 18 C 188/2000 byla podána 8. 6. 2000, zatímco
ve věci sp. zn. 16 C 314/2002 až 18. 12. 2002. Pokud by šlo o totožná řízení,
byla by dána v řízení ve věci sp. zn. 16 C 314/2002 neodstranitelná překážka
řízení, a to překážka věci zahájené. Proto nemělo být zastaveno řízení vedené
pod sp. zn. 18 C 188/2000, ale naopak mělo být zastaveno řízení ve věci sp. zn.
16 C 314/2002. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 2), 5) a 6) navrhli odmítnutí dovolání pro opožděnost s poukazem na
body 15. a 17. části dvanácté hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb. s tím, že dovolání
bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty k podání dovolání.
Žalovaní 3) a 4) se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), neboť odvolací soud odvolání žalobkyně
proti rozsudku soudu prvního stupně z 21. 12. 2000 zjevně neprojednal a
nerozhodl o něm podle bodu 15. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.
podle dosavadních předpisů, ale podle občanského soudního řádu ve znění po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
S ohledem na § 240 odst. 1 OSŘ bylo dovolání podáno včas a bylo by tomu tak, i
kdyby dovolací soud aplikoval občanský soudní řád ve znění před novelou č.
30/2000 Sb. a poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí odvolacího soudu bylo chybné, neboť pokud tak žalobkyně
učinila, nebylo by možné jí přičítat k tíži, že dovolání podala (v souladu s
chybným poučením) opožděně. K tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
89/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 60,
svazek 26.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 2 OSŘ pouze v rozsahu
uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny
(§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Podle § 159a odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny
orgány.
Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být
v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení
projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení a týchž osob. Totožnost předmětu řízení je dána,
jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním návrhem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
ČR z 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 219, svazek 2.
Dovolatelka nenamítá, že daný spor se týká stejného předmětu řízení a týchž
osob jako tomu bylo v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 16 C 314/2002
ani že nároky uplatněné žalobkyní v obou sporech nevycházejí ze stejných
skutkových tvrzení. Dovolací soud je tak v této věci povolán jen k posouzení
opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek, spočívajících v
tom, že ve věci sp. zn. 16 C 314/2002 nemělo být meritorní rozhodnutí vydáno,
ale řízení mělo být zastaveno pro překážku zahájeného řízení, resp. že překážku
věci rozsouzené by nemělo zakládat rozhodnutí vydané v řízení zahájeném později
než řízení, jež bylo právě pro existenci takového rozhodnutí zastaveno.
Podle názoru dovolacího soudu nelze odvolacímu soudu vytknout, že ve věci sp.
zn. 16 C 314/2002 pominul překážku řízení zahájeného u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 18 C 188/2000, neboť jako soud povolaný k přezkumu určitého rozhodnutí
soudu prvního stupně neměl oprávnění přezkoumávat správnost postupu či
rozhodování nalézacího soudu v jiném řízení, jež daným odvoláním ani napadeno
či dotčeno být nemohlo. Odvolací soud tak neměl žádnou právní možnost změnit či
zrušit konečné rozhodnutí, jež bylo v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 16 C
314/2002 vydáno, a byl takovým rozhodnutím ve smyslu § 159a odst. 4 OSŘ vázán.
Stejně jako odvolací soud ani dovolací soud v této věci nemá žádnou právní
možnost přezkoumávat, měnit či rušit pravomocný rozsudek vydaný ve věci soudu
prvního stupně sp. zn. 16 C 314/2002 či jeho účinky.
Lze jen dodat, že rozhodnutí soudu ve věci vytváří překážku věci rozsouzené pro
shodnou věc, ohledně níž probíhá jiné soudní řízení, okamžikem, kdy nabude
právní moci. Okamžik, kdy bylo řízení takovému rozhodnutí předcházející
zahájeno, není nijak právně významný. Na tom nemůže nic změnit ani eventuální
skutečnost, že soud, který rozhodl ve věci, překážku zahájeného řízení pominul.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst.
2 zamítl.
Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího soudu, neboť
žalobkyně nebyla úspěšná, žalovaným 3) a 4) náklady nevznikly a náklady vzniklé
žalovaným 2), 5) a 6) dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady,
jestliže jejich vyjádření k dovolání obsahovalo pouze jejich (nesprávné)
stanovisko ke včasnosti podání dovolání, aniž se blíže vyjádřili k obsahu
dovolání (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu