22 Cdo 2877/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců: a) J. K. a b) J. K., zastoupených JUDr. Milanem Zápotočným,
advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému F. S., zastoupenému
JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, o
odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.
zn. 4 C 257/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. září 2007, č. j. 6 Co 1957/2007–61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně
náklady dovolacího řízení ve výši 6.570,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení
k rukám zástupce žalobců JUDr. Milana Zápotočného.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
pro uznání ze dne 26. dubna 2007, č. j. 4 C 257/2006–26, žalovanému uložil
povinnost „odstranit stavbu chaty evidenční číslo 7, stojící na pozemku p. č.
st. 92 – zastavěná plocha v k. ú. V., obec V., okres P. a tento pozemek
vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 4 měsíců od právní moci tohoto
rozsudku“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 6 Co 1957/2007–61, rozsudek soudu prvního
stupně, s výjimkou výroku o lhůtě k vyklizení, potvrdil (výrok I.), ve výroku
o lhůtě k vyklizení změnil tak, že žalovaný je povinen pozemek vyklidit a
vyklizený předat žalobcům do devíti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je
účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobců k dovolání tvoří obsah spisu, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. září 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci rozsudkem
pro uznání dne 26. dubna 2007, posuzoval dovolací soud splnění podmínek pro
vydání rozsudku pro uznání podle občanského soudního řádu účinného do 30.
června 2008.
Podle § 114b odst. 1, 4, 5 o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2008,
vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s
výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí
uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a),
nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit,
aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě
zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí
lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení podle
odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní
doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o
tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
Dovolatel v rámci dovolání namítal, že nebyly splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání mimo jiné z toho důvodu, že jeho zástupci nebylo doručeno
usnesení s výzvou, aby se vyjádřil k žalobě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
Podle § 45c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince
2008, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu
doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.
Z obsahu spisu se podává, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. ledna
2007, č. j. 4 C 257/2006-16, jímž byl žalovaný vyzván k vyjádření se k žalobě
ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., bylo do vlastních rukou žalovaného doručeno
dne 17. ledna 2007. Zástupce žalovaného nahlédl do spisu dne 1. února 2007 a
založil plnou moc k zastupování žalovaného datovanou dne 18. ledna 2007. Z
uvedeného je zřejmé, že v době vydání a doručení usnesení soudu prvního stupně,
jímž byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě, nebyl žalovaný v řízení
zastoupen a soud prvního stupně postupoval v souladu s občanským soudním řádem,
jestliže předmětné usnesení doručoval přímo do vlastních rukou žalovaného. Z
žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne povinnost soudu, poté, kdy
takové usnesení bylo účastníku řádně doručeno, doručovat opětovně usnesení i
zástupci účastníka řízení, jestliže ke vzniku zastoupení a doložení zastupování
účastníka soudu došlo až poté, kdy účastníku samotnému bylo usnesení s výzvou
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou doručeno. Potud tedy dovolací
námitka není důvodná.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení
otázky „zda je či není nutné, aby soud v rozsudku pro uznání učinil právní
kvalifikaci právní fikcí zjištěného skutkového stavu, zda měl či neměl
posoudit, zda z něj uplatněný nárok skutečně vyplývá, a pokud dospěl k závěru
kladnému, v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo zmeškání svůj právní názor
vyložit“.
Podle § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro
zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které
rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 103).
Z ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností
vyplývá, že odůvodnění rozsudku pro uznání obsahuje toliko údaj o předmětu
řízení; uvedený údaj soud formuluje tak, aby bylo zřejmé, o jaké věci bylo
rozhodnuto, a aby bylo možné na základě těchto údajů kdykoliv později posoudit,
vůči jakým věcem rozsudek tvoří překážku věci rozsouzené (srov. § 159a odst. 5
a komentář k § 159a); a dále stručný výklad o důvodech, proč bylo rozhodnuto
rozsudkem pro uznání, přičemž v této části odůvodnění je třeba stručně uvést,
proč má soud za to, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Těmto zákonným požadavkům soud prvního stupně i odvolací soud, který závěry
soudu prvního stupně akceptoval jako správné (vyjma lhůty k uložené povinnosti
k vyklizení pozemku) vyhověly; soud prvního stupně podrobně uvedl předmět
řízení i důvody, na základě kterých rozhodl rozsudkem pro uznání s výslovným
závěrem, že neshledal žádné okolnosti, které by bránily rozhodnutí rozsudkem
pro uznání i z hlediska hmotněprávního potud, že v dané věci nešlo o případ,
kdy by rozsudku pro uznání bránila okolnost, že by ve věci nebylo možno uzavřít
a schválit smír. Dovolací soud pro úplnost v této části uvádí, že tato dovolací
námitka zjevně odhlíží od změn provedených v právní úpravě odvolacího řízení v
souvislosti s přijetím novely občanského soudního řádu provedené zákonem č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle § 202 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, odvolání není
přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je
podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b)
nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 205b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 u odvolání proti rozsudku
pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady
uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být
prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).
Z úpravy odvolání proti rozsudku pro uznání obsažené v občanském soudním řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2000 vyplývalo, že způsobilým odvolacím důvodem je
námitka nesprávného právního posouzení věci; její uplatnění pak z logiky věci
předpokládalo právní posouzení věci v odůvodnění napadeného rozsudku. Počínaje
1. 1. 2001 však způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání jsou
toliko vady řízení (§ 205b o. s. ř.) a tvrzené skutečnosti nebo důkazy, kterými
má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Uplatnění těchto způsobilých dovolacích důvodů není podmíněno právní
kvalifikací „fikcí zjištěného skutkového stavu“, jak se domnívá dovolatel,
která pak také není nezbytnou náležitostí odůvodnění rozsudku pro uznání.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že se „měl zabývat uplatněnou námitkou
promlčení odstranění stavby vznesenou v odvolacím řízení.“
Z vymezení odvolacích důvodů proti rozsudku pro uznání vyplývajících z § 205b
o. s. ř. a povahy věci vyplývá, že toto pravidlo platí přiměřeně i pro dovolací
řízení. V dovolacím řízení se tedy nelze zabývat otázkou, zda uznaný nárok ve
skutečnosti existoval, neboť podmínkou pro vydání rozsudku pro uznání není
existence nároku uplatněného v žalobě. Z textu zákona zcela jasně plyne, v
jakým případech není vydání rozsudku pro uznání přípustné; řízení o odstranění
stavby a vyklizení pozemku mezi takové případy nepatří. Odvolání proti rozsudku
pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními
tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být
úspěšné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Lze-li odvolání proti
rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny
předpoklady pro jeho vydání (vedle vad řízení uvedených v § 205 odst. 2 písm.
a) o. s. ř.), pak jsou bezvýznamné okolnosti, kterými žalovaný v odvolacím
řízení namítal, že nárok žalobce na odstranění stavby je promlčen. Soud se při
zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě
podmínek uvedených v § 153a odst. 1 o. s. ř.) i tím, zda vydání takového
rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentni
povahy (§ 99 o. s. ř.), nicméně až v odvolacím řízení uplatněná námitka
promlčení nároku žalobce logicky nemohla bránit soudu prvního stupně rozhodnout
rozsudkem pro uznání.
Dovolatel dále namítal, že „nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro
uznání, resp. pro vydání usnesení dle § 114b o. s. ř.“, neboť to neodůvodňovala
povaha věci, když „ke zjištění skutkového stavu věci nebylo možno předpokládat,
že řízení bude pro velké množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných
důkazů mimořádně obtížné, kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první
jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout“, ani
okolnosti případu, neboť „zde nebyly mimořádné skutečnosti, které by soud
prvního stupně mohly vést k závěru, že bez písemního vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto“.
Poukaz na okolnosti případu je v daných souvislostech bezpředmětný, neboť soud
prvního stupně nepřistoupil k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. z
důvodu, že by to vyžadovaly okolnosti případu, ale proto, že takový postup
odůvodňovala povaha věci. Povaha věci pak odůvodňuje vydání usnesení ve smyslu
uvedeného zákonného ustanovení tehdy, jestliže se jedná o věc typově, skutkově
či právní obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Podle
názoru dovolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v daném
případě realizoval přípravu jednání prostřednictvím usnesení vydaného v režimu
§ 114b odst. 1 o. s. ř. Spory týkající se ochrany vlastnického práva a v
konkrétní věcí řízení o odstranění stavby týkající stavby zřízení na pozemku na
základě práva, které je časově omezené, je třeba považovat obecně za věci
typově obtížné, přičemž jejich právní režim z hlediska ochrany práv vlastníka
byl v soudní praxi sjednocen až rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněným ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod pořadovým č. 72, podle kterého
zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku,
který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí
sjednané doby stavbu odstranit. V daném případě je tento závěr potvrzen
rozsahem námitek, které byly následně uplatněny žalovaným v průběhu řízení
poté, kdy mu uplynula lhůta k vyjádření se ve věci a nastala fikce uznání
závazku. Žalovaný namítal, že jednání žalobců je v rozporu s dobrými mravy,
neboť dlouhodobě od žalovaného nepřijímali nabízené plnění za užívání pozemků
žalobců; dále poukazoval na okolnost, že rekreační chata je stavbou trvalého,
nikoliv dočasného charakteru a došlo k promlčení práva žalobců domáhat se
odstranění stavby. Současně zdůraznil, že soudy se měly zabývat účelností
odstranění stavby, když jednání žalobců je v dané věci – z důvodů
specifikovaných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – třeba
považovat za šikanózní výkon práva, kterému má být odepřena ochrana s tím, že
případně mělo být rozhodnuto o zřízení věcného břemene, které by žalovanému
zajistilo výkon vlastnického práva ke stavbě.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že jestliže žalovaný nesplní v
soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud uložil v usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř., má se za to, že uznal nárok uplatněný žalobou. Jde o zákonnou
fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za
nečinnost žalovaného. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má
provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité,
zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na
spravedlivý proces postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní
opatření, jež zákon předjímá. Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném
rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř.,
nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3
o. s. ř.) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly
spravedlivého procesu. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou
uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve
skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Pak na jejích důsledcích ve smyslu
existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.)
nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku
oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“.
Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud
rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2007, č. 175).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v
částce 4.875,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006
Sb. vyčíslená podle § 7 písm. d), § 8, § 10 odst. 3, ve smyslu § 17 písm. b)
vyhlášky, snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky a o
dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky a zvýšená o 30 % podle § 19a
vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 2 x 300,- Kč, celkem 5.475,- Kč. Žalobcům
vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží
rovněž podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
20%, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle
zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.095,- Kč. Celkové náklady
dovolacího řízení na straně žalobců tak činí 6.570,- Kč. Žalovaný je povinen
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.. § 160 odst. 1, § 167 odst. 2
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se
žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu