22 Cdo 2892/2021-1290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivou Valovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Radlická 1C/3185, proti žalovaným 1) Z. H., narozenému XY, bytem v XY, a 2) V. G. K., narozené XY, bytem v XY, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 8/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 23 Co 135/2020-1133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení spoluvlastnického práva k budově č. ev. XY na pozemku parc. č. st. XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY v obci XY, katastrální území XY.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2014, č. j. 12 C 8/2012-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. 12. 2014, č. j. 27 Co 408/2014-392, byla žaloba zamítnuta, a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Žalobkyně se následně podanou žalobou domáhala povolení obnovy pravomocně skončeného řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 1. 2020, č. j. 12 C 8/2012-999, žalobu na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 8/2012 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 1. 9. 2020, č. j. 23 Co 135/2020-1133, tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V rámci dovolání ze dne 29. 10. 2020 žalobkyně rovněž požádala o ustanovení advokáta pro sepis dovolání. Ustanovená zástupkyně žalobkyně následně dovolání doplnila dne 6. 8. 2021. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně neuvádí. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není projednatelné Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Žalobkyně v dovolání neuvádí žádná rozhodnutí, od kterých se měl dle jejího přesvědčení odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Tvrzení, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“ pak nemůže podle současné úpravy založit přípustnost dovolání. Protože v dané věci nebyl předpoklad přípustnosti dovolání řádně uveden (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu