22 Cdo 2915/2006

22 Cdo 2915/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve

věci žalobců: a) Ing. K. Č., b) RNDr. V. Č., CSc., c) Mgr. M. P., d) Ing. L.

K., e) J. H., f) MUDr. J. O., dříve K., g) D. K., a h) MUDr. Z. O.,

zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., zastoupenému advokátem, a 2)

MUDr. P. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,

vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 243/2002, o

dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co

115/2006-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

19. října 2005, č. j. 12 C 243/2002-92, určil, „že kupní smlouva ze dne 2. 11.

2001 uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným jako

kupujícím, jejímž předmětem byl převod ideálního spoluvlastnického podílu ve

výši 1/3 na nemovitostech, zapsaných na LV č. v katastru nemovitostí pro obec a

k. ú. J. n. O. jako dům č. p. 203 na stavební parcele č. 279, stavební parcela

č. 279 a pozemková parcela č. 113/6, je neplatná“, a že „podílovým

spoluvlastníkem těchto nemovitostí je nadále první žalovaný“. Dále rozhodl o

nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako

spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni žalobci a žalovaný 2), který

svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné třetiny nabyl kupní smlouvou

z 2. 11. 2001 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí 14. 1.

2002, uzavřenou se žalovaným 1) jako prodávajícím. Dopisem z 2. 11. 2001

žalovaný 1) sdělil žalobcům, že obdržel nabídku na odkoupení jeho

spoluvlastnického podílu, kterou s ohledem na nabídnutou cenu nelze nepřijmout,

a proto „sepsal kupní smlouvu“. Kupní smlouvu uzavřenou se žalovaným 2) 2. 11.

2002 zaslal spolu s tímto dopisem žalobcům s tím, aby „případně uplatnili své

předkupní právo k předmětu prodeje“, a že „očekává, že do 30ti dnů po obdržení

této zásilky spoluvlastníci sdělí, zda k předmětu prodeje uplatňují předkupní

právo“. Žalobce upozornil na to, že „v případě záporné odpovědi či po marném

uplynutí této lhůty bude podán návrh na vklad vlastnického práva na základě

připojené smlouvy do katastru nemovitostí“. Dopisem z 19. 11. 2001 advokát

žalobců sdělil žalovanému 1) a na vědomí dal advokátu žalovaného 2), že žalobci

akceptují nabídku učiněnou dopisem z 2. 11. 2001 a jsou ochotni odkoupit

spoluvlastnický podíl žalovaného 1) za částku 1 800 000,- Kč. Poté zástupce

žalobců dopisy z 28. 11. 2001 a 6. 12. 2001, adresovanými žalovanému 1), činil

dotazy na termín uzavření kupní smlouvy. Žalovaný na dopisy žalobců nereagoval,

proto žalobci 15. 1. 2002 u soudu prvního stupně složili ve prospěch žalovaného

1) do úschovy částku 1 800 000,- Kč. S ohledem na to, že do katastru

nemovitostí byl proveden vklad podle kupní smlouvy z 2. 11. 2001, uzavřené mezi

žalovanými, vzali žalobci návrh na úschovu zpět a 1. 3. 2002 jim byla částka 1

800 000,- vrácena. Dopisy z 5. 2. 2002, zaslanými žalovaným, žalobci namítli

neplatnost kupní smlouvy z 2. 11. 2001 podle § 40a ve spojení s § 140

občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Na podkladě těchto zjištění soud prvního

stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 2. 11. 2001

je relativně neplatná (žalobci se relativní neplatnosti této smlouvy dovolali),

neboť žalovaný 1) nerespektoval předkupní právo žalobců a nabídnutý

spoluvlastnický podíl platně převedl na jinou než blízkou osobu, aniž by jej

nabídl ostatním spoluvlastníkům. Podle názoru soudu prvního stupně za nabídku

podle § 140 ObčZ nelze považovat již uzavřenou smlouvu s třetí osobou, v tomto

případě se žalovaným 2), poněvadž nesměřovala individuálně a adresně výhradně k

jednotlivým spoluvlastníkům. Kupní smlouva „neobsahovala žádnou rozvazovací

podmínku o tom, že by v případě akceptace ostatních spoluvlastníků, tato

smlouva zanikla“.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvoláním žalovaným

rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, připustil změnu

„žaloby na určení, že podílovým spoluvlastníkem jedné třetiny nemovitostí

zapsaných na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí pro obec a katastrální

území J. n.O. jako dům č. p. 203 na sta. p. 279, stavební parcely 279 a

pozemkové parcely č. 113/6, je první žalovaný, a rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku o určení, že podílovým spoluvlastníkem jedné třetiny těchto

nemovitostí je prvý žalovaný, potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle

odvolacího soudu nelze za porušení předkupního práva žalovaným 1) považovat, že

k dopisu z 2. 11. 2001 připojil kupní smlouvu uzavřenou s žalovaným 2). Ze

znění § 603 odst. 1 ObčZ vyplývá, že k porušení předkupního práva dojde tehdy,

není-li předkupníkovi věc ke koupi nabídnuta, tj. není-li mu umožněno, aby věc

za podmínek, stanovených prodávajícím, koupil. Pokud se žalovaný 1) dopisem z

2. 11. 2001 obrátil na žalobce s nabídkou, aby případně uplatnili své předkupní

právo a tím, že teprve v případě záporné odpovědi či po marném uplynutí určené

lhůty bude podán návrh na vklad vlastnického práva na základě připojené kupní

smlouvy do katastru nemovitostí, nelze v tom spatřovat porušení předkupního

práva. Žalobci své předkupní právo uplatnili, což také žalovanému 1) jasně

sdělili a cenu za spoluvlastnický podíl nabídnutou někým jiným složili do

soudní úschovy. O doživotním bezplatném užívání prostor otcem žalovaného 1),

které dosud užívá, žalobci jednat nemohli, neboť žalovaný 1) na akceptaci

nabídky nereagoval. Pokud došlo k převodu vlastnického práva z žalovaného 1) na

žalovaného 2), bylo předkupní právo porušeno, kupní smlouva z 2. 11. 2001 je

relativně neplatná a žalovaný 1) je tak nadále spoluvlastníkem předmětných

nemovitostí v rozsahu jedné třetiny.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodů, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud

připustil změnu žaloby ve znění uvedeném v napadeném rozsudku. Namítl, že soud

prvního stupně rozhodl mj. tak, že „Podílovým spoluvlastníkem těchto

nemovitostí je nadále žalovaný 1).“. Rozsah podílového spoluvlastnictví

žalovaného 1) nebyl v žalobním petitu uveden a jeho rozsah nevyjádřil ani soud

prvního stupně ve svém rozsudku. Pokud žalobci v odvolacím řízení navrhli, aby

soud určil, že žalovaný 1) je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální třetiny

předmětných nemovitostí, pak jde o nový návrh, který nelze podle § 216 odst. 2

občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) uplatnit, a v tomto případě odvolací soud

neměl změnu žaloby připustit. Pro případ, že by se dovolací soud zabýval

přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je žalovaný 2)

toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam, a to pro řešení otázky týkající se správného postupu spoluvlastníků při

realizaci předkupního práva, otázky, „do jaké míry je oprávněný z předkupního

práva povinen respektovat podmínky, které převodci nabídla třetí osoba“, a

otázky, „zda je splněním povinnosti oprávněného z předkupního práva k zaplacení

kupní ceny namísto jejího zaplacení převodci složení do soudní úschovy, když

před nabytím právní moci usnesení o přijetí do úschovy je návrh vzat zpět“. Podle žalovaného 2) je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. K zániku předkupního práva žalobců došlo uplynutím prekluzivní dvouměsíční

lhůty stanovené v § 605 ObčZ, během níž žalobci nezaplatili kupní cenu. Protože

mezi účastníky nebylo o způsobu zaplacení kupní ceny nic ujednáno, žalobci byli

povinni zaplatit kupní cenu žalovanému 1) v místě jeho bydliště. Ke složení

kupní ceny do soudní úschovy nebyly žádné důvody. Kupní cena jimi složená do

soudní úschovy jim byla vrácena poté, co návrh na složení kupní ceny do úschovy

vzali zpět, aniž rozhodnutí o úschově nabylo právní moci. Pokud žalobci dopisem

ze 6. 12. 2001 požádali žalovaného 1) o sdělení čísla účtu, na který mají

poukázat kupní cenu, a žalovaný 1) na tuto výzvu nereagoval, žalovaný 2) má za

to, že tím nevyčerpali všechny možnosti, jak dostát svým povinnostem. K zániku

předkupního práva žalobců došlo i tím, že tito do svého návrhu kupní smlouvy

nepřevzali ujednání pod bodem VI. smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Toto

ujednání mělo pro žalovaného 1) zásadní význam, neboť chtěl i po převodu svého

spoluvlastnického podílu zajistit otci V. V. st. dožití v předmětné

nemovitosti. Žalovaný 2) souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobcům

dostalo řádné nabídky na využití jejich zákonného předkupního práva. Součástí

nabídky bylo i znění smlouvy uzavřené mezi žalovanými, která by nabyla

platnosti v případě zániku předkupního práva žalobců.

Za nepřípadné považuje

odůvodnění napadeného rozsudku, kde se uvádí, že „pokud jejich návrh kupní

smlouvy neobsahoval ujednání, obsažené v bodě VI. smlouvy, uzavřené mezi

žalovanými, nelze to vyložit jako odmítnutí návrhu smlouvy, resp. ustanovení,

které mělo umožnit užívání bytu v domě otce prvého žalovaného“. Odvolacímu

soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval obsahem právního jednání žalobců,

vyplývajícího z dopisu z 19. 11. 2001, kdy na jedné straně verbálně akceptovali

nabídku, ale na druhé straně předložili svůj návrh kupní smlouvy, který

neobsahoval všechny podmínky, vyhrazené žalovaným 1) pro převod. Podle názoru

žalovaného 2) vadným postupem žalobců došlo k zániku jejich předkupního práva. Pokud soud učinil skutkové zjištění, že „žalobci zaplatili prvnímu žalovanému v

rámci realizace svého předkupního práva kupní cenu a že žalobci přistoupili na

všechny podmínky, které stanovil první žalovaný při nabídce předkupního práva“,

jsou tato skutková zjištění nesprávná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Namítli, že na změnu žaloby v odvolacím

řízení nelze nahlížet jako na uplatnění nového návrhu, neboť šlo jen o změnu

formulace petitu žaloby. Tato změna se nijak nedotkla skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně a nezaložila potřebu dalšího dokazování. Soud

prvního stupně se sice zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi

žalovanými, ale také současně rozhodl, že v důsledku její neplatnosti je

žalovaný 1) nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud neposoudil

práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně, takže dovolání by

mohlo přicházet v úvahu jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalobci jsou

názoru, že dovolání v daném případě není přípustné. Zásadní otázkou je, „zda

lze provést nabídku k využití předkupního práva již uzavřenou platnou kupní

smlouvou“. Pokud by žalovaní žalobcům řádnou nabídku nepředložili, nebylo by

pak již důvodu zabývat se tím, jakým způsobem na ni žalobci reagovali. Žalobci

se zcela ztotožňují s právními závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ČR v

rozhodnutí z 18. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 310/96, v němž se mj. uvádí, že

„jestliže však před uplynutím této doby byl nabídnutý spoluvlastnický podíl

převeden na jiného, došlo k porušení zákonného předkupního práva

spoluvlastníka, a nikoliv k zániku tohoto práva marným uplynutím stanovené

doby“, kterou je myšlena doba stanovená v § 605 ObčZ. Žalovaní nabídkou

předkupního práva z 2. 11. 2001 porušili své závazky z kupní smlouvy, kterou

byly obě strany vázány. Podle názoru žalobců „jedno jednání nemůže být zároveň

jednáním po právu i jednáním protiprávním“. Řádná nabídka žalobcům k uplatnění

jejich předkupního práva nebyla řádně učiněna a za tohoto stavu není důvodu

zabývat se dalšími argumenty žalovaného 2) uvedenými v jeho dovolání.

Žalovaný 1) se ztotožnil s obsahem dovolání žalovaného 2) a připojil se k jeho

návrhu, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas,

nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění

předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,

přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší

dovolatelem nastolenou právní otázku, „zda je splněním povinnosti oprávněného z

předkupního práva k zaplacení kupní ceny namísto jejího zaplacení převodci

složení do soudní úschovy, když před nabytím právní moci usnesení o přijetí do

úschovy je návrh vzat zpět,“ v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ

a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 140 věta prvá ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají

spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117).

Nejvyšší soud již v rozsudku z 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Cdo 178/2003,

publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2223,

vyslovil právní názor, že „právní úprava předkupního práva (§ 602 a násl. ObčZ)

se použije v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam,

kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu“. Protože

občanský zákoník v § 140 neobsahuje další úpravu věcného předkupního práva, je

třeba v daném případě aplikovat právní úpravu o předkupním právu, obsaženou v §

602 a násl. ObčZ.

Podle § 605 ObčZ není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí

oprávněna osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po

nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná

ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.

Podle § 568 věta prvá ObčZ nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli,

protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné

pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění

závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy.

Podle § 185a OSŘ u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné

movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (odst. 1). Návrh na

přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry

nebo jiné věci do úschovy skládá (dále jen „složitel“), že závazek, jehož

předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je

nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo

je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná (odst. 2). Soud rozhoduje bez

jednání usnesením, které doručí účastníkům do vlastních rukou (odst. 3).

Předpokladem rozhodnutí soudu o úschově je, že předmět úschovy byl již u soudu

složen. Pokud soud o přijetí do úschovy rozhodne kladně, právní účinky složení

do úschovy nastanou k okamžiku, kdy bylo plnění do úschovy uloženo, a tímto

okamžikem závazek zaniká bez ohledu na to, kdy věřitel plnění skutečně převzal.

Zde dovolací soud také odkazuje na zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11.

2. 1977, sp. zn. Cpj 43/76, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod č. 34, ročník 1977, v níž tento soud dovodil, že „aby účinky

složení do úschovy zamýšlené odpovídajícím ustanovením hmotného práva mohly

nastat, musí dojít k uložení plnění takovým způsobem, aby byly splněny podmínky

nejen hmotného, ale i procesního práva. Ukládané plnění musí být tedy přijato

do úschovy rozhodnutím a toto rozhodnutí musí nabýt právní moci“.

Jestliže žalobci vzali zpět návrh na složení do úschovy částky 1 800 000,- Kč,

představující kupní cenu za spoluvlastnický podíl žalovaného 1) k předmětným

nemovitostem, a řízení o úschově této částky bylo zastaveno a tudíž neskončilo

pravomocným rozhodnutím o přijetí uvedené částky do úschovy, nelze mít za to,

že žalobci ve smyslu § 605 ObčZ nemovitost – spoluvlastnický podíl k

nemovitosti žalovanému 1) ve stanovené lhůtě dvou měsíců po nabídce vyplatili.

Nebyl tak splněn jeden z předpokladů naplnění předkupního práva žalobci.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné,

a dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc

vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

S ohledem na právní posouzení věci dovolacím soudem, vázanost odvolacího

soudu vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1, § 243d odst.

1 věta prvá OSŘ) a jeho důsledky, dovolací soud již nepovažoval za účelné

zabývat se dalšími nastolenými právními otázkami či dovolacím důvodem podle §

241a odst. 3 OSŘ.

K další dovolací argumentaci žalovaného 2) a k vyjádření žalobců dovolací soud

poznamenává:

Žalobci v souladu se svými dispozičními oprávněními upravili v průběhu

odvolacího řízení žalobní návrh a odvolací soud o takto upraveném žalobním

návrhu formálně správně rozhodl. Pokud snad odvolací soud nadbytečně rozhodl o

připuštění změny žaloby podle § 95 OSŘ, nejde o vadu řízení, která by měla z

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ).

Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím

odvolacího soudu plně vyhověno, příp. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena

určitá újma na jeho právech. Protože žalobcům bylo rozhodnutím odvolacího soudu

plně vyhověno, nemohli podat úspěšné dovolání proti tomuto rozhodnutí a také je

nepodali. Žalobci tak nejsou osobami oprávněnými vymezit právní otázku

zásadního významu. Dovolací soud se proto nemohl zabývat jejich výhradami k

určité části právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně nabídky

žalovaného 1) žalobcům na realizaci jejich předkupního práva.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2007

JUDr. František Balák,

v. r.

předseda senátu