22 Cdo 2928/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyň: a) L. K., zastoupené obecným zmocněncem, a b) J. Š.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) D. V., a 2) J. V., zastoupenými
obecným zmocněncem, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 3 C 586/2000, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2004, č. j. 6 Co
1002/2004-596, (správně 600), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2004, č. j. 6 Co
1002/2004-596 (správně 600), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) ze dne
13. 2. 2004, č. j. 3 C 586/2000-569, bylo určeno, že „na nemovitosti zapsané u
Katastrálního úřadu v P. pro obec Z., katastrální území M. L., na listu
vlastnictví 160 a tam označené jako stavební parcela č. 29/2 ve vlastnictví
žalovaných, vázne věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníků
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v P. pro obec Z., katastrálního
území M. L., na listu vlastnictví č. 536 a tam označených jako stavební parcela
č. 29/3 a parcela č. 26/1,“ a rozhodnuto o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na
žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, neboť věcné břemeno je v katastru
nemovitostí pro k. ú. M. L. sice zapsáno na listu vlastnictví č. 536 ve
prospěch jejich pozemku parc. č. 29/2, ale nikoli na listu vlastnictví č. 160
jako břemeno váznoucí na pozemcích žalovaných parc. č. 29/3 a 26/1. Předmětné
právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo, ať už smlouvou z roku 1887
vloženou do pozemkové knihy, případně vydržením podle obecného občanského
zákoníku z roku 1811. V důsledku nesprávného rozhodnutí notáře v řízení o
dědictví po právním předchůdci žalovaných v roce 1970 nebylo v evidenci
nemovitostí na listu vlastnictví č. 160 vyznačeno, když dědicové prohlásili že
věcné břemeno zaniklo. Nápravy nedosáhly žalobkyně ani v řízení o opravě chyby
v katastrálním operátu podle § 8 zák. č. 344/1992 Sb., katastrální zákon.
Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Č. B. rozhodl 2. 8. 2000 tak, že věcné
břemeno nebude zapsáno na LV č. 160 a zůstane jen na LV č. 536 (jak bylo
přeneseno z pozemkové knihy). Předmětné právo odpovídající věcnému břemeni je
podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., promlčené, neboť nebylo vykonáváno
od šedesátých let minulého století v důsledku stavebních úprav provedených na
domě čp. 100 ve vlastnictví žalovaných. Tím, že žalovaní vznesli námitku
promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nedošlo k zániku tohoto práva,
ale jen k zániku nároku. To znamená, že právo přestalo být soudně vynutitelné,
ale existuje nadále jako právo naturální. Žalobu na určení tohoto práva tak
nelze zamítnout z toho důvodu, že jde o právo promlčené. Věcné břemeno
nezaniklo ani proto, že nastaly takové trvalé změny, pro které by zatížené
pozemky nemohly sloužit potřebám oprávněných osob nebo prospěšnějšímu užívání
jejich nemovitosti podle § 135c odst. 5 zákona č. 40/21964 Sb., občanský
zákoník, (dále ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nebo
podle § 151p odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7.
2004, č. j. 6 Co 1002/2004-594, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k
závěru, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení.
Poukázal na to, že žaloba na určení má preventivní povahu a jejím účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení
právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde již k porušení
došlo. Tak je tomu v dané věci, když z výpovědi žalobkyň vyplývá, že na
počátku sedmdesátých let 20. století „v prostoru zatíženém věcným břemenem
postavili žalovaní dřevník.“ I když lze připustit, že určovací žaloba může mít
své místo i v případě, kdy k porušení práva došlo, je tomu tak jen tehdy, když
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a bude zárukou
odvrácení budoucích sporů. Tak tomu v daném případě není, neboť žalobcům je
znemožněno vykonávat jejich práva plynoucí z věcného břemene. Je proto třeba
žalovat „na odstranění protiprávního vztahu žalobou na splnění určité
povinnosti“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání. Namítá, že v
řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a že vychází ze
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu
spatřuje v tom, že senát odvolacího soudu byl při vyhlášení rozsudku odvolacího
soudu zřejmě nesprávně obsazen. Podle rozsudku, který byl vyhlášen 1. 7. 2004,
rozhodl senát odvolacího soudu ve složení JUDr. A. V., JUDr. J. P. a JUD. F.
K., to je v jiném složení, než v jakém jednal dne 29. 6. 2004. Podle
protokolu o jednání z 29. 6. 2004 jednal senát ve složení J. J., J. J. a F. K.
a jen k osobám těchto soudců se žalobkyně mohly vyjádřit. Dále došlo ke
„zmatečnostní vadě“, spočívající v tom, že ačkoliv odvolací soud ve svém
předchozím rozsudku v této věci ze dne 3. 7. 2003, č. j. 6 Co 1031/2003-442,
dospěl k závěru, že stavební parcela žalovaných parc. č. 29/2 je zatížena
věcným břemenem ve prospěch parcel žalobkyň č. 29/3 a č. 26/1, rozhodl dalším
(dovoláním napadeným) rozsudkem jinak. Názor odvolacího soudu, že žalobkyně
nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení není správný. Odvolací soud
totiž nevzal v úvahu, že v katastru nemovitostí není věcné břemeno řádně
vyznačeno. Žalobkyně b) popisuje znovu postup, jakým se obě žalobkyně snažily,
aby věcné břemeno bylo zapsáno i na listu vlastnictví č. 160, na kterém je
zapsán pozemek žalovaných parc. č. 29/2. Podotýká, že námitka promlčení,
kterou žalovaní v řízení vznesli, nemá na předmět žaloby vliv. To plyne, jak z
názoru odvolacího soudu, vysloveného v jeho předchozím rozhodnutí z 3. 7.
2003, č. j. 6 Co 1031/2003-442, tak i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 1564/2003. V něm je uvedeno, že je-li předmětem řízení existence či
neexistence věcného břemene, nikoli plnění z věcného břemene, je uplatněná
námitka promlčení práva odpovídajícímu věcnému břemeni pro rozhodnutí
bezvýznamná. O oprávněnosti žaloby a naléhavém právním zájmu na určení svědčí
též skutečnost, že žalovaní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu jedinou
přístupovou cestu k pozemkům žalobkyň zatarasili plotem se zámkem, což
vyvolalo srocení lidu. Odvolací soud vychází také ze zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žalobkyně prokázaly
důkazy, dále rozvedenými, že právo jízdy vykonávaly, byť se neustále
střetávaly se žalovanými, kteří se stále snažili jejich právo zužovat.
Žalobkyně b) zdůrazňuje, že i z místního ohledání soudu vyplývá, že žalobkyně
nemají jiný přístup ke svým nemovitostem, než přes pozemek žalovaných, navrhuje
provedení vyjmenovaných důkazů a dále, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Senát odvolacího soudu jednal a
rozhodoval dne 29. 6. 2004 a 1. 7. 2004 ve stejném složení, správný je i jeho
závěr, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení a
neobstojí ani dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Žalovaní ještě poukazují na to, že žalobkyně v roce 2004 zřídily
příjezd ke svému domu č. 99 z obecní komunikace po svém pozemku.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je z důvodu nesprávného
právního posouzení věci opodstatněné.
K namítaným vadám řízení dovolací soud uvádí, že dovolatelce lze přisvědčit,
že složení odvolacího senátu bylo původně v protokolu o jednání z 29. 6. 2004
uvedeno tak, jak je v dovolání popsala. Protokol o jednání byl však předsedkyní
senátu JUDr. J. V. dne 25. 11. 2004 v souladu s § 40 odst. 3 OSŘ opraven.
Zjevně nesprávně zaprotokolovaná jména a příjmení soudců byla opravena tak, že
senát jednal uvedeného dne ve složení JUDr. J. V., předsedkyně senátu, a soudců
JUDr. J. P. a JUDr. F. K. To znamená, že šlo o senát ve stejném složení jako
dne 1. 7. 2004, kdy byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek. Namítanou
„zmatečnostní“ vadou nemůže být ani to, že odvolací soud nejprve usnesením z
3. 7. 2003, č. j. 6 Co 1031/2003-442, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 12. 2. 2003, č. j. 3 C 586/2000-407, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a že
dalším rozsudkem z 1. 7. 2004, č. j. 6 Co 1002/2004- 594, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 13. 2. 2004, č. j. 3 C 586/2000-569, tak, že žalobu
zamítl. Ze žádného ustanovení OSŘ totiž nevyplývá, že by odvolací soud nemohl
rozhodnout jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný pod C
2012/svazek 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck). Proto také ani mezi taxativně vyjmenovanými zmatečnostními
vadami v § 229 OSŘ není žalobkyní popisovaná „vada“ uvedena..
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71,
publikovaném pod R 1/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že
„naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) OSŘ nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm. b) OSŘ. Dále v rozhodnutí publikovaném v časopise Soudní
judikatura pod číslem 21, ročník 1997, uvedl, že „určovací žaloba podle § 80
písm. c) OSŘ je preventivního charakteru a má místo jen tam, kde její pomocí
lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje i obsah a povahu
příslušného právního vztahu a její prostřednictvím lze dosáhnout úpravy,
tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků.“ V daném věci jde o žalobu na určení práva odpovídajícího věcnému
břemeni, tj. věcného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí (§ 1
odst. l zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem). Není-li právo odpovídající věcnému břemeni v katastru
nemovitosti zapsáno, má žalobce, který tvrdí, že je nositelem tohoto práva,
naléhavý právní zájem na jeho určení, a to i v případě, že by žalovaný výkonu
tohoto práva bránil. Určením práva a zápisem tohoto práva v katastru
nemovitostí bude odstraněna nejistota v právním vztahu mezi účastníky jako
osobou oprávněnou a povinnou z věcného břemene. Stejný závěr platí i pro
případ, že věcné břemeno je v katastru nemovitostí zapsáno jen na listu
vlastnictví oprávněné nemovitosti a nikoli na listu vlastnictví nemovitosti
služebné. Dovolací soud tedy oproti soudu odvolacímu dospívá k závěru, že
naléhavý právní zájem na určení práva odpovídajícího věcného břemene je dán i
v případě, kdy je tvrzeno porušení tohoto práva, jestliže účelem žaloby je
zápis tohoto práva v katastru nemovitostí. Dovolací soud zdůrazňuje, že
odvolací soud se nijak nezbýval otázkou promlčení práva odpovídajícího věcnému
břemeni, a proto nemohla být ani předmětem dovolacího přezkumu. Proto je také
bezvýznamná námitka žalobkyně ohledně správnosti skutkového zjištění ve smyslu
§ 24la odst. 3 OSŘ, týkajícího se výkonu práva odpovídajícího věcnému
břemeni.
Pro nesprávné právní posouzení věci, když v řízení nedošlo ani k jiným
vadám uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, než které byly dovolatelkou namítány, byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu