22 Cdo 2941/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve
věci žalobkyň: A) M. F., B) MUDr. O. K., C) A. S. a D) MUDr. H. P.,
zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátkou, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn.
8 C 20/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
13. října 1999, čj. 30 Co 1/99-77, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2000, čj.
30 Co 208/2000-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů
dovolacího řízení žalovanému částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám Mgr. Z. Ř.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října
1999, čj. 30 Co 1/99-77, ve znění usnesení ze dne 27. dubna 2000, čj. 30 Co
208/2000-102, změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 4. března 1998, čj. 8 C 20/95-43, tak, „že se žaloba, aby bylo
určeno, že vlastníky pozemkové parcely, zahrady parc. číslo 1167/18 o výměře
488 m2 s příslušenstvím, zapsané u Katastrálního úřadu v K., na LV 1812 pro
obec S. S., k. ú. H. S., jsou žalobkyně a to každá jednou čtvrtinou, zamítá“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle výpisů z příslušné
pozemkové knihy z 27. 11. 1995, knihovních vložek č. 400 a č. 401, bylo na
základě stejnopisu notářského zápisu ze 4. 4. 1955 vloženo vlastnické právo k
pozemkové parcele č. 1167/18 v předmětném katastrálním území a obci původně
žalovanému MUDr. R. N. a k pozemkové parcele č. 1167/17 jeho matce B. N.,
rozené S. MUDr. R. N. 24. 9. 1969 zplnomocnil B. N. k „disponování“ se svým
pozemkem. Z kupní smlouvy z 9. 10. 1969, sp. zn. NZ 620/69 a N 685/69 Státního
notářství v Kolíně, soud zjistil, že B. N. prodala manželům Zeleným, právním
předchůdcům žalobkyň, chatu č. 0198 v H. S. se stavební parcelou č. 164 a
zahradou katastrální č. 1167/17, a že téhož dne potvrdila, že část parcely,
zapsaná pod č. 1167/F na jméno R. N. je nedílnou součástí zahrady č. 1167/17. S
přihlédnutím k rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 z 21. 2. 1990, čj. 7 D
66/89-19 a k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 5. 1996, sp. zn. 7 D
472/91 a Nd 8/93 soud konstatoval, že žalobkyně nabyly, každá jednou čtvrtinou,
chatu č. 0198, stavební parcelu č. 164 a pozemkovou parcelu č. 1167/17 v
předmětném katastrálním území a obci. Dále z geometrického plánu, založeného v
citovaném spise Obvodního soudu pro Prahu 7, zjistil, že 14. 3. 1955 došlo k
oddělení dílu označeného písmenem E od parcely č. 1167 o výměře 435 m2 a dílu
označeného písmenem F o výměře 488 m2 a jako jejich vlastníci byli v plánu
uvedeni J. a B. S. a MUDr. R. N. Soud dále vyšel ze zjištění, že MUDr. R. N.
byl podle výpisu z listu vlastnictví č. 1812 ze 17. 11. 1994 v příslušném
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemkové parcely č. 1167/18 o výměře
488 m2 v daném katastrálním území a obci, a že podle výpisu z listu vlastnictví
č. 198 ze stejného data byl jako vlastník pozemkové parcely č. 1167/17 o výměře
435 m2 zapsán MUDr. A. Z. S odkazem na právní úpravu institutu vydržení
vlastnického práva vyplývající především z novely občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) provedené zákonem č. 131/1982 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 4. 1983,
soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalobkyň vydrželi k 1. 4.
1984 vlastnické právo ke sporné nemovitosti.
Odvolací soud, rozhodující k odvolání právního nástupce původního
žalobce, Ing. J. K., doplnil dokazování o výslech žalovaného; jinak vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním
názorem, že žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci, vlastnické právo ke
sporné nemovitosti vydrželi. Konstatoval, že podle právní úpravy platné v době,
kdy k vydržení vlastnického práva mělo dojít, mohl vlastnické právo k věci
vydržet, nebo nabýt vydržením právo na uzavření dohody o osobním užívání
pozemku jako zákonné účinky vydržení, jen oprávněný držitel, tedy ten, kdo s
věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc patří. Konstatoval, že spočívala-li žaloba na tvrzení, že řádným
důvodem uchopení držby mohla být skutečnost, že v den uzavření kupní smlouvy na
chatu se stavebním pozemkem a zahradou prohlásila písemně B. N., že pozemek
patřící R. N. je nedílnou součástí pozemku kupovaného a že ho postupuje
kupujícím, pak šlo o jednostranný právní úkon, který nelze za oprávněný důvod
nabytí držby uznat. Pozemky č. 1167/17 a č. 1167/18 byly samostatné a s ohledem
na výměru sporného pozemku nelze dovozovat, že by kupující mohli sporný pozemek
pokládat za zahrnutý do jimi kupovaného pozemku, neboť by šlo celkově o
dvojnásobnou výměru. Na závěrech o nedostatku dobré víry právních předchůdců
žalobkyň, že jim pozemek patří, nemůže změnit nic skutečnost, že jim po celou
dobu nikdo nebránil sporný pozemek užívat, že zmíněné pozemky byly společně
oploceny a tvořily jeden funkční celek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání a uplatňují
dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„OSŘ“).Tvrdí, že v průběhu dokazování nebyla existence dobré víry rodičů
žalobkyň vyvrácena. Připouštějí, že pokud se týče jejich rodičů, existuje jistá
pochybnost, avšak je třeba odkázat na výkladovou zásadu, vyjádřenou v § 130
odst. 1 věta druhá ObčZ, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, namítají, že
jestliže odvolací soud doplnil dokazování jen o účastnický výslech žalovaného a
spis bývalého státního notářství, pak tyto důkazy nebyly způsobilé přivodit
změnu skutkového stavu, na němž se ustálil soud prvního stupně, a odvolací soud
ve srovnání se soudem prvního stupně nemohl dospět ke zcela odlišnému
skutkovému zjištění a tím k opačnému právnímu závěru. Pokud pak odvolací soud
vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěry o dobré víře vyzněly nepřesvědčivě a
nezdůvodnil-li, které okolnosti svědčily pro dobrou víru žalobkyň, pak takový
nedostatek odůvodňoval postup podle § 221 odst. 1 písm. c) OSŘ, nikoliv však
změnu rozsudku. K dovolacímu důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ
uvádějí, že dovozuje-li odvolací soud nedostatek dobré víry na straně rodičů
žalobkyň zejména z jejich nikterak neprokázané vědomosti o výměrách předmětných
pozemků a z tvrzených, avšak ve skutečnosti neexistujících rozporů mezi
prohlášením B. N. z 9. 10. 1969 a ostatními listinami, které měli účastníci
kupní smlouvy z téhož dne k dispozici, pak jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Pokud jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, pak
odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně, jestliže nesplnění
podmínek pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku na straně rodičů
žalobkyň, resp. žalobkyň samotných, spatřuje v nedostatku „legálního důvodu
nabývání práva v občanském právu“, neboť jednostranný právní úkon, který
spatřuje v potvrzení B. N. z 9. 10. 1969, nelze za oprávněný důvod nabytí držby
uznat. Upozorňují na to, že vzhledem k situaci v roce 1969 a emigraci právních
předchůdců prodávající si nemohli kupující ověřit všechny potřebné skutečnosti,
aby na věc zbytečně neupozorňovali úřady. Poukazují též na to, že na pozemku
pč. 1167/18 je studna, kterou podle obsahu kupní smlouvy koupili i pozemkem ve
smlouvě uvedeným. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje s právními závěry i s
procesním postupem odvolacího soudu a navrhuje dovolání žalobkyň zamítnout.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou
uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání není důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře
o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 ObčZ, obdobně viz § 132a odst.
1 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudky publikované pod
č. C 631, C 158 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v
nakladatelství C. H. Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1848/98, publikované v Soudních rozhledech č. 7/2000), předpokladem
vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen
z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v
dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité
opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po
každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i
pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na
základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby parcely,
na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním z hledisek pro
posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy
nabytého a skutečně drženého pozemku. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o
existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus
putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Dobrá víra se tedy posuzuje z
objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení
držitele. Držitel je proto v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy,
pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít
pochybnosti o existenci drženého práva.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na několika skutečnostech; pro závěr o
tom, že tento rozsudek je věcně správný postačuje zjištění, že alespoň jednu ze
skutečností, která by sama o sobě postačovala k zamítnutí žaloby, posoudil
odvolací soud správně. Odvolací soud konstatoval, že nelze dovodit, že by snad
kupující – rodiče žalobkyň – považovali sporný pozemek za část kupovaného
pozemku, když kupovaný pozemek měl výměru 435 m2, zatímco sporný pozemek měřil
488 m2. Jinak řečeno, kupující se ujali držby pozemku o dvojnásobné výměře, než
jaký koupili a proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že jsou vlastníky celého užívaného pozemku. S takovým závěrem je třeba
souhlasit. Stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby
pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné
překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé
opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby
plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít.
Dovolatelky namítají, že z kupní smlouvy rozloha kupovaného pozemku nevyplývá a
že o výměře tohoto pozemku jejich rodiče nevěděli. K tomu je třeba uvést, že
tato výměra vyplývá z „dotazníku a čestného prohlášení,“ které účastníci
smlouvy podepsali a předložili státnímu notářství. Na tento argument ovšem
nelze přistoupit z dalšího důvodu. Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a
zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje
pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o
zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud
kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha
pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku,
mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá
víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“.
Na uvedeném nic nemění ani potvrzení B. N., že „část parcely zapsaná pod č.
1167 F na jméno Dr. R. N. ... je nedílnou součástí zahrady č. kat. 1167...Na
základě plné moci, dané mně Dr. R. N., ji postupuji...“, vystavené v den
sepsání smlouvy, ovšem do smlouvy nezahrnuté a nepředložené státnímu notářství.
Ani výslovné ujištění B. N. nemohlo objektivně vyvrátit pochybnosti, které zde
ohledně předmětu koupě měly být. Lze poznamenat, že samotná skutečnost, že B.
N. takové potvrzení vystavila nasvědčuje tomu, že tu pochybnosti skutečně byly;
kdyby bylo jasné, co je ve skutečnosti předmětem smlouvy, nebylo by nutné
takové potvrzení vůbec vystavovat. Ovšem již samotný text potvrzení měl vyvolat
pochybnost o právních vztazích; účastníkem kupní smlouvy jako prodávající byla
jen B. N., zatímco ze zmíněného potvrzení vyplývá, že vlastníkem části „1167 F“
je někdo jiný. Toto potvrzení proto nepodporuje možnost, že kupující byli se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o jediný pozemek ve
vlastnictví prodávající.
Nelze vyloučit, že kupující si skutečně nechtěli úředně ověřit rozsah kupované
parcely proto, že nechtěli upozorňovat na věc úřady s ohledem na skutečnosti,
za nichž v roce 1969 ke koupi došlo. Ani v tomto případě jim nic nebránilo
pozemek alespoň laicky přeměřit a zjistit jeho přibližnou výměru. Proto ani
uvedená okolnost nemůže vyloučit právní důsledky pochybností, které měli
kupující objektivně mít. Stejně tak okolnost, že v čestném prohlášení byla jako
předmět převodu uvedena studna, která byla ve skutečnosti na sousedním pozemku,
nemohla objektivně pochybnosti ohledně plochy vyvrátit.
Neobstojí ani odkaz na to, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná
(§ 130 odst. 1 ObčZ). O pochybnost, zda je držba oprávněná, jde v případě, že
je nejisté, zda byl držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci. V
daném případě by tak tomu bylo např. pokud by se – mimo koupeného pozemku o
výměře 435 m2, uchopil držby části sousední parcely o výměře asi o polovinu
menší, než činila výměra koupeného pozemku. Pokud se však chopil držby pozemku
o vyšší výměře než činila výměra pozemku původního, pochybnost o tom, že nebyl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, tu nevznikla.
Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že rodiče žalobkyň nebyli
oprávněnými držiteli sporného pozemku, je správný. K tvrzení dovolatelek, že
odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu, než soud prvního stupně, aniž by
zopakoval rozhodné důkazy, se poznamenává, že otázka, zda byl někdo se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je otázkou
právní. Pro posouzení této právní otázky jsou pochopitelně zapotřebí určitá
skutková zjištění. Mezi tato zjištění může patřit i to, zda držitel o tom, že
subjektem práva není, věděl; toto zjištění však není rozhodující v případě, že
o této skutečnosti sice nevěděl, ale při zachování obvyklé opatrnosti o ní měl
mít pochybnosti. Proto v daném případě postačilo odvolacímu soudu skutkové
zjištění, týkající se poměru nabytého a drženého pozemku a objektivní posouzení
potvrzení vydaného B. N. Dovolatelkami vytýkaná zmínka odvolacího soudu o
rozporu tohoto potvrzení s ostatními důkazy je nadbytečná, neboť toto potvrzení
trpí samo vnitřními rozpory (viz výše). Nemůže mít proto vliv na věcnou
správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud postupoval správně, když
na základě skutkového stavu zjištěného v zásadě soudem prvního stupně jeho
rozhodnutí změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci
nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací
soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkami tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před
středníkem).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů řízení,
které mu vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je
500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši
75,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000
Sb.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jím ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu