22 Cdo 2941/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce I. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. Z. K. a 2)
K. K. a 3) I. Z., všem zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 814/2002, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22
Co 50/2004-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co
50/2004-175, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. prosince 2003,
č. j. 9 C 814/2002-151, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Svitavách k dalšímu řízení.
Žalobce se jako vlastník pozemku dále specifikovaného, a současně i osoba
povinná z věcného břemene, spočívajícího v právu žalovaných užívat pozemek
žalobce ve vymezeném rozsahu k přístupu ke svým nemovitostem, domáhal, aby
žalovaným bylo uloženo vždy bezprostředně po jejím použití zamykat vjezdovou
bránu, umístěnou na uvedeném pozemku. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní vlastní
rodinné domy /dům žalované 3) je rozestavěný, které se nacházejí za jeho
pozemkem uvnitř průmyslového areálu, pronajatého obchodní společnosti. Areál je
oplocen a vjezd zajištěn uzamykatelnou bránou z důvodu zabezpečení majetku
společnosti a proto, aby se zabránilo vstupu a pohybu cizích osob do
pronajatého areálu. Žalovaní nejsou ochotni převzít klíče od vjezdové brány a
uzamykat ji. Žalobce se proto také domáhal, aby žalovaným bylo uloženo převzít
klíče od vjezdové brány.
Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 5. 2003,
č. j. 9 C 814/2002-99, uložil žalovaným povinnost „vždy bezprostředně poté, co
užijí vjezdovou bránu umístěnou na parcele č. 6413 v katastrálním území a obci
P., tuto bránu řádně uzamknout.“ Pokud se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo
uloženo převzít protokolárně v kanceláři firmy M. s. r. o. klíče od brány,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, kterým nebyl dotčen výrok
týkající se převzetí klíčů. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
usnesením z 23. 8. 2003. č. j. 24 Co 238/2003-120, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Důvodem zrušení byla vada řízení, spočívající v neurčitosti žalobního
petitu - označení vjezdové brány. V tomto rozhodnutí také odvolací soud uvedl,
že žalobce je povinen toliko strpět průchod a průjezd návštěv žalovaných
přes svůj pozemek, nikoli aktivně zajistit možnost jejich přístupu. Z toho
důvodu je také povinen pouze strpět na svém pozemku event. umístění dálkové
signalizace příchodu uvedených osob (např. zvonek).
Podáním z 22. 10. 2003 žalobce doplnil žalobní petit a soud prvního stupně
pak rozsudkem z 11. 12. 2003, č. j. 9 C 814/2002-151, uložil žalovaným
povinnost „vždy bezprostředně poté, co použijí kovovou dvoukřídlovou vjezdovou
bránu výrobního čísla 0134 barvy kombinace bílé a modré, o šířce 440 cm -
měřeno na střed nosných sloupů - a výšce 200 cm (s bránou tvoří jeden stavební
celek branka pro pěší o šířce 105 cm a výšce 200 cm) postavenou na pozemku
parcelní číslo 6413 mezi jižní hranou objektu čp. 483 na parcele č. 1212 a
jižní hranou objektu čp. 945 na parcele č. 2057 zábranou širokou 40 cm
přiléhající k objektu čp. 945 na parcele parc. č. 2507 a svými dvěma křídly
uzavírající asfaltovou komunikaci, vše v katastrálním území a obci P., tuto
bránu řádně zamykat.“
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem
nemovitostí zapsaných na LV č. 2591 pro obec a k. ú. P., mimo jiné pozemku
parc. č. 6413 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 2162 m2. Žalovaní 1)
a 2) jsou spoluvlastníky rodinného domu čp. 944, postaveného na pozemku parc.
č. 2969, a pozemků parc. č. 2969 a č. 4545/73, v k. ú. P. Žalovaná je
vlastnicí pozemku parc. č. 4545/72 a rozestavěné stavby rodinného domu na tomto
pozemku čp. 943 v témže kat. území. Rozhodnutím Městského úřadu v P. –
stavebního úřadu z 15. 5. 2001, změněného rozhodnutím Okresního úřadu ve S. z
6. 6. 2001, bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v nezbytném přístupu po
části pozemku parc. č. 6413, vymezené geometrickým plánem z 25. 6. 1999,
zpracovaného Ing. Z. D., pro vlastníky shora uvedených nemovitostí,
náležejících nyní žalovaným, za náhradu 66 000 Kč. Pozemek parc. č. 6413 je
oplocen a vstup je zajištěn vjezdovou bránou, za kterou navazuje část tohoto
pozemku vymezená k přístupu věcným břemenem. V oploceném areálu provozuje
činnost firma M. s. r. o. v P. (dále „firma M.“). Žalobce požadoval na
žalovaných, aby vjezdovou bránu po jejím použití zamykali. Proto také složil
klíče od zámku vjezdové brány do notářské úschovy. Zamykání vjezdové brány
žalovaní odmítli, neboť žádali, aby vjezdová brána byla osazena dálkově
otvíratelnými vraty. K dohodě o tom však mezi účastníky nedošlo, když žalovaní
se nejprve odmítli podílet na nákladech s pořízením vrat, posléze žalobce
nesouhlasil s instalací vrat, pořízených jen z prostředků žalovaných.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaným
jako vlastníkům shora uvedených nemovitostí, a tudíž i osobám oprávněným z
věcného břemene, svědčí právo průchodu a průjezdu po části pozemku žalobce
parc. č. 6413, jak bylo založeno rozhodnutím správního úřadu. Ani z tohoto
rozhodnutí, kterým bylo omezeno vlastnické právo žalobce, však nevyplývá pro
žalobce zákaz umístit vjezdovou bránu, případně jakoukoliv jinou překážku
zabraňující vstupu cizích osob, na svůj pozemek. Právo odpovídající věcnému
břemeni tím nemůže být dotčeno, ani když půjde o bránu osazenou zámkem, za
předpokladu, že žalobce vydá oprávněným osobám klíč, od tohoto zámku. Soud
prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1457/96, s jehož závěry se ztotožnil. Uvedl, že výkon práv z věcného
břemene nemůže být vykonáván šikanozním způsobem, při jeho výkonu je třeba
respektovat zásady vzájemné slušnosti, ohleduplnosti a vykonávat je v souladu s
dobrými mravy a dbát, aby nedocházelo ke škodám (k tomu odkázal soud prvního
stupně na publikaci Věcná břemena od A do Z vydanou nakladatelstvím Linde
Praha a. s. 2002). Soud prvního stupně dále zdůraznil, že ve smyslu § 123
ObčZ je právem vlastníka nakládat se svým vlastnictvím způsobem, kterým se mu
zlíbí, aniž tím bude zasahovat do práv a oprávněných zájmů třetích osob, tedy i
oplotit svůj pozemek a příjezdovou komunikaci osadit vstupní branou. Veden
těmito úvahami nepovažoval za významná stanoviska firem M. a N. E. O. Uzavřel,
že neshledal důvody pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, když
žalobce je si vědom povinností strpět průchod a průjezd oprávněných osob,
včetně jejich návštěv.
Rozsudkem z 27. 4. 2004, č. j. 22 Co 50/2004-175, odvolací soud rozsudek soudu
prvního potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo věcného
břemene spočívající v průchodu a průjezdu přes pozemek není dotčeno tím, že
vlastník svůj věcným břemenem zatížený pozemek oplotí a opatří uzamykatelnou
bránou, pokud klíč od této brány vydá osobám oprávněným z věcného břemene. V
daném případě však nejde o právo vlastníka zatíženého pozemku zbudovat
oplocení a bránu, když ty jsou již zbudovány, ale o uložení povinnosti osobám
oprávněným z věcného břemene. Takovou povinnost lze podle odvolacího soudu
ztěží dovozovat z § 123 či § 126 ObčZ nebo ji ukládat podle § 3 ObčZ. Toho si
byl žalobce zřejmě vědom, když poukazoval na to, že nezamykání brány může
způsobit škodu na majetku společnosti, která má areál za bránou pronajatý, a
dále škodu třetím osobám, a to ať už zaměstnancům této firmy nebo těm, které
se jako nepovolané do areálu firmy dostanou právě neuzamčenou bránou. Žalobce
se tak domáhá vůči žalovaným plnění povinnosti ve smyslu § 415 a § 417 ObčZ. Z
tvrzení žalobce, podpořeného listinnými důkazy, kterými odvolací soud doplnil
dokazování, a to vyjádřením firmy M. a zprávou N. E. O. s. r. o. z 24. 8.
2001, ze kterých vyplývá, že pokud nebude areál využívaný firmou M. řádně
zabezpečen, tj. uzamčena vjezdová brána a vstupní branka, hrozí poškození či
odcizení majetku této společnosti a ohrožení zdraví osob pracujících v areálu
a osob vstupujících do něj jako nepovolané. K námitce žalovaných, že firma M. v
současné době nevykonává žádnou činnost, odvolací soud uvedl, že žalobce se
domáhá plnění do budoucna a zjištění, že uvedená firma nevykonává žádnou
činnost, neznamená, že ji nebude vykonávat v budoucnu. Žalovaní netvrdí, že na
pozemcích žalobce, které jsou oploceny, není výrobní areál a je vždy
žádoucí, aby byl chráněn tak, aby do něj nepronikly osoby nepovolané a
předcházelo se tak případným škodám na zdraví. Žalobce se tak důvodně domáhá
opatření, které směřuje k odvrácení vážného ohrožení ve smyslu § 417 ObčZ a
odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno,
jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
dovozují z § 237 odst. l písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí připisují
otázce, zda osobám oprávněným z věcného břemene lze uložit aktivní povinnost
něco konat na základě § 123 nebo § 417 ObčZ, a to k návrhu povinného z věcného
břemene, který není zároveň subjektem, jemuž hrozí škoda. Žalovaní považují
také výkon práva žalobce, který se domáhá, aby jim byla uložena povinnost
uzamykat vjezdovou bránu na jeho pozemku, za odporující dobrým mravům.
Nezpochybňují, že povinný z věcného břemene je oprávněn oplotit svůj pozemek,
pokud neznemožní osobám oprávněným z věcného břemene výkon jejich práva.
Rekapitulují dosavadní vývoj vztahů mezi účastníky včetně průběhu tohoto
řízení, ve kterém poukazovali na to, že ze svých nemovitostí nevidí na
vjezdovou bránu na pozemku žalobce, brána není opatřena zvonkem k domům
žalovaných a ti nemají na ní poštovní schránku. Jejím uzamčením by žalovaným
bylo znemožněno doručování pošty, odvoz odpadků, přijímání návštěv. Úmyslem
žalobce je tak zkomplikovat jim přístup k nemovitostem v jejich vlastnictví.
Jinak by totiž opatřil bránu automatickým systémem otevírání vrat. Shodně s
odvolacím soudem mají žalovaní zato, že žalobce není oprávněn domáhat se vůči
nim uložení povinnosti na základě § 123 či § 126 ObčZ. Nesouhlasí však se
závěrem odvolacího soudu, že povinnost uzamykat vjezdovou bránu jim může být
uložena podle § 417 ObčZ. Podle tohoto ustanovení může se přiměřeného a
vhodného opatření k odvrácení vážné škody domáhat jen ohrožený. Z provedených
důkazů však vyplývá, že v případě neuzamčení vjezdové brány hrozí škoda firmám
M. a N. E. O., resp. třetí neznámé osobě, která by do areálu neoprávněně
vstoupila. Jde tedy o subjekty odlišné od žalobce. Žalobce tak neprokázal, ale
ani netvrdil, že mu škoda hrozí. Není proto aktivně legitimován k podání
návrhu na uložení povinnosti směřující k odvrácení hrozící škody. Žalovaní jsou
přesvědčeni, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit jejich povinnost
předmětnou bránu zamykat. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil tak, že dovolání považuje za bezdůvodné a navrhl, aby bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, se zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního
stupně a dovolání proti takovému rozsudku je přípustné za splnění předpokladů
stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení
nemůže být dovolání přípustné už proto, že soud prvního stupně i svým v pořadí
druhým rozsudkem rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Přichází tedy v úvahu jen
přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 OSŘ má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda vlastník pozemku jako osoba
povinná z věcného břemene, které spočívá v právu průchodu a průjezdu přes
vymezenou část pozemku, je vážně ohrožen hrozící škodou, v případě, že osoba z
věcného břemene oprávněná odmítá uzamykat vjezdovou bránu na zatížený pozemek,
který je oplocen a vlastník ho pronajal obchodní společnosti.
Podle § 415 odst. 1 ObčZ každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku na přírodě a životním prostředí.
Podle § 417 odst. 1 ObčZ komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení
zakročit způsobem přiměřeným ohrožení.
Podle § 417 odst. 2 ObčZ jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se
domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení
hrozící škody.
Podle § 151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve
prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se držet nebo něco konat.
Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité
nemovitosti nebo patří určité osobě.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 26. 2. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1457/99, na
který poukazoval také soud prvního stupně, že „právo odpovídající věcnému
břemeni, spočívající ve volném průchodu a průjezdu přes pozemek není dotčeno
tím, že vlastník pozemku tento pozemek oplotí a k vjezdu umístí vrata, není-li
v důsledku těchto opatření znemožněn nebo podstatně ztížen průchod a průjezd
oprávněného přes tento pozemek (například když vlastník pozemku dá oprávněnému
klíč k vratům).“ V tomto rozhodnutí také Nejvyšší soud zdůraznil, že „pro
posouzení věci je rozhodující, zda průchod a průjezd přes pozemek nebude
znemožněn nebo ztížen.“ K tomuto vymezení obsahu práva vyplývajícího z věcného
břemene a povinnosti vyplývající z věcného břemene dospěl Nejvyšší soud
výkladem citovaného ustanovení § 151n odst. l ObčZ v návaznosti na § 3 ObčZ,
který stanoví, že, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných
a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tak vyložil vzájemný vztah mezi tímto
právem a povinností v souladu s tím, jak byl výslovně upraven v § 484 věta
druhá OOZ z roku 1811, v němž bylo uvedeno, že „služebnosti nesmějí býti
rozšiřovány, nýbrž spíše, pokud to jejich povaha a účel zřízení dovoluje, musí
býti zužovány.“ Vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu
je tedy oprávněn požadovat po osobě z věcného břemen oprávněné, aby vykonávala
toto právo i za jiných okolností, vlastníkem vytvořených, avšak vždy jen
takových, které umožní dosažení účelu věcného břemene a výkon tohoto práva
ani podstatně neztíží. Nic proto nebrání tomu, aby se vlastník pozemku ve
vztahu k osobě oprávněné z věcného břemene domáhal uložení povinnosti, která by
umožnila jeho ochranu jako vlastníka věcným břemenem zatíženého pozemku a
současně nemařila účel věcného břemene. K tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČSR, publikované pod č. 13100 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věcech občanských (Vážný), týkající se žaloby o uložení povinnosti zavírat
vrata (nezamykatelná), v němž je uvedeno, že „ten, komu přísluší služebnost
cesty a chůze přes cizí usedlost, jest povinen, najde-li vrata, v místech
průjezdu a průchodu po stranách dvoru zřízená, zavřena, vrata po výkonu svého
služebnostního oprávnění za sebou zavříti.“ Naproti tomu jestliže vlastník na
svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího
práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, šlo by ze strany
vlastníka pozemku o neoprávněný zásah do jejího práva. Proti takovému zásahu
přísluší soudní ochrana jen osobě oprávněné z věcného břemene.
V dané věci lze za oprávněný považovat požadavek žalobce, aby žalovaní jako
osoby oprávněné při průchodu a průjezdu přes zatížený pozemek zamykali
vjezdovou bránu. Předpoklad, že tím nedojde ke ztížení výkonu tohoto jejich
práva bude splněn jen tehdy, pokud budou mít klíče od této brány. Kromě toho
nelze ovšem přehlédnout, že žalovaní v průběhu řízení namítali, že vjezdová
brána není na dohled z jejich nemovitostí, resp. domů, přičemž žalovaní 1) a
2) ve svém domě bydlí, a na bráně nejsou ani zvonky k jejich domu.
Zatížený pozemek může jeho vlastník oplotit a opatřit bránou, jen když toto
opatření nebude mít za následek podstatné ztížení výkonu práva osob oprávněných
z věcného břemene. Opatří-li tedy bránu tam, kde je to zapotřebí, signalizačním
zařízením, a dá oprávněným klíče od brány, jsou tyto osoby povinny bránu
zamykat. Pokud však povinný bránu signalizačním zařízením (zvonkem) neopatří a
ztíží-li tak oprávněným podstatně výkon jejich práv, nemůže se domáhat toho,
aby bránu zamykali, a tak omezovali možnost výkonu svého práva, které zahrnuje
i právo na přístup služeb nutných k bydlení (pošta, hasiči, lékař apod.). O
možnosti opřít povinnost bránu zamykat o § 417 odst. 2 ObčZ by v takovém
případě bylo možno uvažovat jen jako o dočasné, pokud by bylo zřízení nebo
provoz signalizačního zařízení objektivně nemožné (například dojede k jeho
poruše a vlastník pozemku podniká potřebné kroky k jejímu odstranění).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je jako vlastník
věcným břemenem zatíženého pozemku vážně ohrožen vznikem škody ve smyslu § 417
odst. 2 ObčZ tím, že žalovaní odmítají zamykat vjezdovou bránu na jeho
pozemek, není případný. Žalovaní 1) a 2) jako osoby oprávněné z věcného břemene
užívají pozemek k přístupu do domu, ve kterém bydlí, a zamykáním vjezdové
brány, na které není signalizační zařízení do jejich domu, by došlo k
podstatnému ztížení jejich práva. Dům žalované 3) je rozestavěný, tedy v něm
nebydlí, ale povinnost zamykat vjezdovou bránu jí nemůže být uložena za
současného stavu, kdy tutéž bránu užívají žalovaní 1) a 2), neboť by jim
zamykáním brány výkon jejich práva rovněž podstatně ztížila. Rozsudek
odvolacího soudu byl proto zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na
rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalovaným zamykat předmětnou
vjezdovou bránu na pozemku žalobce, aniž vzal v úvahu podstatné ztížení výkonu
práva věcného břemene žalovaným 1) a 2), byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla
soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243d odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.dubna 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu