22 Cdo 2944/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 559/95, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června
2000, čj. 10 C 911/98-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29.
dubna 1997, čj. 10 C 559/95-26, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal barevný televizor zn.
Goldstar, ledničku zn. Calex, koberec Kovral velký a čtyři podlahové předložky,
do vlastnictví žalovaného přikázal radiomagnetofon, konferenční stolek
skleněný, koberec modrý, koberec a běhoun kuchyňský červený, skleněnou soupravu
modrou - 6 číší a 2 dózy a osobní auto VAZ SPZ DCD 36-08. Žalovanému uložil,
aby žalobkyni na vyrovnání podílu zaplatil částku 50.000,- Kč. Dále rozhodl o
zaplacení soudního poplatku a nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.
března 1998, čj. 10 C 428/97-34, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že z rozsudku soudu
prvního stupně není zřetelné, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl ke
konkrétním částkám výnosu z podnikatelské činnosti žalovaného a jak je
vypořádal, zda a jak byla při vypořádání zohledněna hodnota movitých věcí (část
zařízení prodejny), které obdržel žalovaný za trvání manželství z vypořádání
podnikatelské činnosti s E. M., a kolik činila pohledávka z tohoto vypořádání
ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Za málo přesvědčivý
považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně o odchýlení se od zachování
parity podílů účastníků. Početní chyby nebo neúplnost či nepřesnost rozsudku
soudu prvního stupně spatřoval pokud jde o hodnoty věcí přikázaných účastníkům.
Odvolací soud však nevyslovil žádný právní názor, jímž by byl soud prvního
stupně vázán.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 20. října 1998, čj. 10 C
559/95-48, vypořádal "společné jmění" účastníků tak, že do vlastnictví
žalobkyně přikázal barevný televizor Gold Star, ledničku zn. Calex, koberec
Kovral velký a čtyři podlahové předložky, žalovanému přikázal radiomagnetofon,
konferenční stolek skleněný, koberec modrý, koberec a běhoun kuchyňský červený,
skleněnou soupravu modrou, osobní auto VAZ SPZ DCD 36 - 08, koberec a peněžitou
pohledávku ve výši 127.206,- Kč vůči E. M., bytem ve Š. Žalovanému uložil, aby
žalobkyni zaplatit na vypořádání podílu částku 63.578,- Kč. Dále rozhodl o
soudním poplatku a náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora v záhlaví tohoto
usnesení označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že v
řízení došlo k vadě uvedené v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o. s.
ř.). K prvému dovolacímu důvodu namítá, že v řízení vedeném u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 10 C 1971/95 vyšlo najevo, že dcera žalobkyně M. K. je
pracovnicí Okresního soudu v Děčíně. Na tuto skutečnost upozornil soud po
výslechu této svědkyně, ale soud jeho námitku přešel, ačkoliv podle jeho názoru
bylo namístě přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. Tato
skutečnost ovlivnila rozhodování soudu i průběh řízení. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení)
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. června 2000, Nejvyšší soud
jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání v posuzované věci není přípustné.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v 238
odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle § 238 odst. l o. s. ř. písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Pokud jde o možnost přípustnosti podle posledně citovaného ustanovení, pak
právním názorem soudu v tomto ustanovení uvedeným se rozumí názor na právní
posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř.
jak má být právní názor vyložen. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění
důkazního řízení, popř. odstranění nedostatků týkajících se dokazování,
jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových
zjištění. Z toho vyplývá, že mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a
závazným právním názorem soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za
následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Předpoklad přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci naplněn, neboť zrušující
usnesení odvolacího soudu neobsahuje žádný závazný právní názor odvolacího
soudu.
Podle § 239 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo
usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. To se v dané věci nestalo.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací
soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Ani tato situace v řízení nenastala, když žalovaný návrh na
připuštění dovolání nevznesl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, trpí-
li řízení některou z vad taxativně vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. V
dovolání se žalovaný dovolává vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Předně je třeba připomenout, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s.
ř. není založena již tím, že dovolatel některý z tam uvedených důvodů tvrdí,
ale je dána jen tehdy, když rozhodnutí vadou uvedenou v tomto ustanovení
skutečně trpí. Tak tomu však v dané věci není.
Podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu přípustné, mimo jiné jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Podle § 12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože
jeho soudci jsou vyloučeni (§14), musí být věc přikázána jinému soudu téhož
stupně.
Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána
také z důvodu vhodnosti.
Skutečnost, že dcera žalobkyně je pracovnicí Okresního soudu v Děčíně, není
důvodem postupu podle § 12 odst. 2 o. s. ř., neboť předpokladem postupu podle
tohoto ustanovení jsou okolnosti umožňující hospodárnější a rychlejší či po
skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než podle
zákona příslušným soudem. V úvahu by v tomto případě mohlo přicházet přikázání
věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř., podle kterého nemůže-li
příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14), musí
být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Návrh na vyloučení soudců soudu
prvního stupně z projednávání a rozhodování v této věci žalovaný nevznesl. K
tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 222/96, publikovaný pod č. 97
ve Sbírce nálezů ÚS, svazek 6, str. 201. Skutečnost, že dcera žalobkyně, která
se řízení neúčastní, pracuje u soudu, který věc projednal a rozhodl v prvním
stupni, rovněž není sama o sobě důvodem k vyloučení soudců tohoto soudu z
projednávání a rozhodování věci.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o § 237 odst. 1
písm. g) o. s. ř. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) o. s. ř.
dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni, která byla
v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2001
JUDr. František B a l á k
předseda senátu