22 Cdo 2946/2021-1425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně MARSERVIS, s. r. o., se sídlem v Chodově, Vančurova 341, IČO:
46886061, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni,
Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému městu Chodov, se sídlem v Chodově,
Komenského 1077, IČO: 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem,
advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května
2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2021, č. j. 25 Co
390/2020-1344, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci proti uvedenému rozhodnutí.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5.
2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, který potvrdil rozsudek soudu Okresního soudu
v Sokolově (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobkyně součástí svého podání učinila i návrh na odklad právní moci
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Nastalým stavem způsobeným
napadeným rozhodnutím je závažně ohrožena na svých právech a ekonomické
existenci vůbec, neboť dne 7. 4. 2022 uplynula doba, na kterou bylo přerušeno
řízení o zrušení její licence na rozvod tepelné energie.
Podle § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“),
před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc
napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a
nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že je žalobkyně ohrožena ve svých právech týkajících se
licence na rozvod tepelné energie a odklad se nedotkne poměrů jiné osoby,
přičemž samotné dovolání splňuje formální požadavky kladené na něj procesním
předpisem, Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl,
že se právní moc rozhodnutí odvolacího soudu odkládá až do právní moci
rozhodnutí o dovolání podaného v označené věci [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
Dolní Chodov u předávací stanice 21,
bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 227, 2226,
2111, 2221, 2216, 2247/1, 2248, 2247/5, 2260, 2233, 2095, 2234 v k. ú. Dolní
Chodov u VS 60, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách
č. 2201, 2200, 2202, 2205, 2207, 2128, 2126, 2208, 2211, 2213, 2105, 2247,
2261, 2263, 2265 v k. ú. Dolní Chodov u VS 61, bezkanálové sekundární
teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2181, 2185, 2183, 2270, 2275, 2272,
2268, 2383, 2401, 2390, 2187, 2190, 2192, 2195, 2197 v k. ú. Dolní Chodov u VS
62, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2138,
2129, 2140, 2120, 2122 v k. ú. Dolní Chodov u VS 63, bezkanálové sekundární
teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2132, 2163, 2161, 2166, 2179 v k. ú. Dolní Chodov u VS 64, které jsou vyznačeny na katastrální mapě k. ú. Dolní
Chodov s vyznačením pozic předávacích stanic a tras potrubních rozvodných
tepelných zařízení, jež je přílohou rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které
považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o řešení typově shodných situací,
resp. která ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
pokud jde specificky o právní povahu rozvodného tepelného zařízení (dále také
„RTZ“), a sice zda RTZ je jedinou věcí v právním smyslu, včetně primárního a
sekundárního okruhu. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 3 Cz 3/90, v němž byl učiněn závěr, že kanalizační přípojky nejsou
právní součástí kanalizačního řadu, nýbrž tvoří právní součást napojené
nemovitosti. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2548/98, v němž byl přijat závěr, že pokud transformátor slouží k napájení více
objektů, jde o samostatnou věc. V řešeném případě může každá z předávacích
stanic mezi primárním a sekundárním rozvodem fungovat zcela nezávisle na jiné
stanici; provoz kterékoliv předávací stanice může být ukončen, aniž by to mělo
vliv na funkčnost primárního okruhu. Žádná ze stanic neslouží potřebě pouze
jednoho objektu; absentuje rovněž znak prostorové blízkosti. Předávací stanice
jsou naopak napojeny na rozvodné tepelné sítě; směrem k odběrateli jsou
napojeny na sekundární rozvodná zařízení. Soud nesprávně posoudil zejména
vzájemnou míru sounáležitosti jednotlivých tepelných zařízení tvořících RTZ a
míru oddělitelnosti; v jiných městech jsou části RTZ provozovány různými
provozovateli. Své úvahy dále podporuje zevrubnými odkazy na právní úpravu,
odborné posudky a doktrínu. Dále namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně
odůvodněno, neboť se odvolací soud nedostatečně vypořádal s argumentací
žalobkyně, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Navrhuje
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné již proto,
že v něm žalobkyně ve vztahu k jedné otázce nepřípustně vymezuje několik
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně nepředložila žádnou otázku, která
by dosud nebyla řešena. Neuvádí ani, od které rozhodovací praxe se měl odvolací
soud odchýlit. Odkazovaná judikatura se zabývá otázkou vztahu vodovodní
přípojky či transformátoru ve vztahu k nemovitosti, nikoliv ostatním částem
distribuční sítě. Na rozhodnutí dovolacího soudu o vodovodním řadu a
vodárenských objektech zase odkazuje, aniž by uvedla údaje, kterými se právní
povaha RTZ shoduje s vodovodem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a
aby nevyhověl návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení
a jeho jednotlivých částí. Tvrdí, že se v této souvislosti odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v
minulosti řešila odlišně. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo
2548/98. Pro posouzení této otázky není dovolání přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pro poměry souzené věci je východiskem závěr odvolacího soudu, že rozvodné
tepelné zařízení bylo v roce 1993 žalovaným žalobkyni pronajato jako jeden
vlastnicky jednotný celek jedinou smlouvou s tím, že má být užíváno k
zabezpečení dodávek tepla a výroby užitkové vody. Byla tak vyjádřena funkce
tohoto zařízení, kterou je dodávání tepla do odběrných míst s tím, že k tomu
účelu uvedené zařízení nebude způsobilé, budou-li jeho jednotlivé části
vyjmuty. Účelem v dané věci nikdy nebylo provozování jen izolovaných částí
zařízení, tedy jen samotné vedení tepla potrubím či jen přeměna horké vody na
teplou, ale dovedení tepla a teplé vody odběrateli. Rozvodné tepelné zařízení
bylo převzato žalobkyní do užívání jako jeden jediný celek s funkcí dovedení
tepla odběratelům. Odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že rozvodné
tepelné zařízení tak, jak bylo v minulosti v Chodově vybudováno a jak jej
žalobkyně převzala do užívání na základě (byť neplatné) nájemní smlouvy ze dne
23. 12. 1993, je zařízením napojeným na centrální zdroj tepla, kdy od tohoto
zdroje je teplo (horká voda) dopravováno primárními potrubími do tzv. výměníkových stanic (stanic přeměny tepla), kde je ochlazováno na vodu teplou a
dále vedeno tzv. sekundárními vedeními do jednotlivých odběrných míst. Základní
funkcí této celé soustavy rozvodného tepelného zařízení vždy bylo dostat –
dopravit – teplo ze zdroje (elektrárna Vřesová) k jednotlivým odběrným místům. Jestliže však z tohoto rozvodného zařízení budou odděleny (vyjmuty) jednotlivé
části potrubí či výměníkové stanice bez náhrady, pak tuto svou funkci uvedené
rozvodné zařízení plnit nebude. Vzal za prokázáno, že v případě rozvodného
tepelného zařízení jsou stejně důležitá primární vedení, sekundární vedení i
výměníkové stanice s tím, že bude-li některá, či všechny části, k nimž
žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, ze zařízení vyňata, teplo „se ke koncovým
zákazníkům nemůže dostat“. Tato východiska vzhledem k jejich skutkové povaze (vyjma závěru o nájmu, který
je závěrem právním, ale který je mezi účastníky nesporný) nepodléhají
dovolacímu přezkumu.
Na základě těchto východisek učinil odvolací soud závěr, že rozvodné tepelné
zařízení v Chodově je jedinou věcí v právním smyslu, a to věcí „složenou ze
součástí“ ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., neboť takovému závěru nebrání ani
právní úprava obsažená ve speciálních předpisech na úseku teplárenství, jež
vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (a ani jeho pojem) v rozhodné
době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovaly. Žalobkyně naproti tomu namítá, že v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2006
provedla na jí provozovaném rozvodném tepelném zařízení rozsáhlou stavební a
modernizační činnost (specifikovanou dále v dovolání) a vytvořila jednotlivé
části, které mají povahu samostatných věcí v právním smyslu. Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2,
s. 84), ve kterém se uvádí, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je
vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti,
že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie
charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány
a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na
vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První
kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její
povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a
norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje
prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější,
určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto
obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc
hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně
samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být
považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje
spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž
by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí,
naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti
věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí
zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci
pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených
způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu
na její hodnotě.
Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť
ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž
může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se
znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením
její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit
vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní
přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na
dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o
samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z
kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním
posouzení každé věci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 (dostupné, stejně jako níže citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může
zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či
o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná
kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně
neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22
Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo
5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3830/2017). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v
usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022. Tato východiska týkající se součásti věci korespondují i se závěry vyslovenými
v odborné komentářové literatuře, podle níž „je součást (ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.) myslitelná jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Věc se
všemi svými součástmi tvoří jeden celek a jeden právní objekt. Právní dispozice
s věcí je i právní dispozicí se všemi jejími součástmi. Vazba celku a jeho
součásti má ještě jeden podstatný aspekt. Změna součásti věci nemá vliv na
identitu celku – věc je stále táž, byť se totožnost součástí mění. Výměna
karoserie nebo kol u automobilu nevede ke vzniku nového: původní individualita
automobilu zůstává, nemění se. Učebnicový příklad je loď, kde došlo k postupné
výměně všech jejích součástí za nové – přesto jde stále o tutéž loď. Výjimkou
jsou případy, kdy se změnou součástí změní hospodářská funkce věci či identita
věci estetická nebo historická (vymění-li se podstatné součásti barokní komody
za nové díly, změní se starožitnost v repliku). Co je a co není součástí věci,
plyne jednak z její povahy, jednak z rizika znehodnocení celku v důsledku
oddělení součásti. Oboje se posuzuje vzhledem k účelu (funkci) celku: zpravidla
hospodářskému, leč může jít i o účel jiný (estetický, vzdělávací apod.)“ – (k
tomu srovnej blíže Eliáš, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný
text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 1. svazek, § 1–487, Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 493).
Literatura pak v širším kontextu zásahy do věci vysvětluje i v souvislosti s
institutem zpracování věci (§ 135b obč. zák.) závěrem, že o tom, zda jde o věc
novou (jinou), a tudíž o zpracování, rozhodují podle tradičního učení názory
obvyklé v obchodním styku; věc se nemusí změnit podle jména; půjde vždy o
individuální posouzení, přičemž roli bude hrát okolnost, zda věc změnila
hospodářskou funkci anebo ji sice podržela, ovšem při podstatných změnách. O
zpracování nejde ani při pouhé opravě věci [Spáčil J. § 135b (Zpracování cizí
věci) In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 787]. Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví
jejím „přepracováním“ neboli zpracováním (§ 135b); nabytí vlastnictví k
„přepracované stavbě“ je možné jen tehdy, pokud původní stavba zanikla. Jde-li
o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem
dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové
nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní
neodstraněné stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku
zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku
původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného
obohacení [Spáčil J. § 132 (Způsoby nabývání vlastnictví). In: Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758]. Tyto závěry jsou pak i v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu
srovnej usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2617/2008, usnesení ze dne
4. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 796/2010, nebo usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010). Ovšem i kdyby takto bylo možno vlastnické právo nabýt zpracováním stavby, pak
by chyběl pro nabytí vlastnického práva zpracovatele předpoklad, že zpracovatel
byl v dobré víře [§ 135b) obč. zák.]. Žalobkyně totiž věděla, že rozvodné
tepelné zařízení není její a v řízení nevyšlo najevo, že by měla platný právní
důvod opravňující ji k přepracování věci. Odvolací soud v této věci učinil na základě popisu žalobkyně rozvodného
tepelného zařízení, jeho nákresů a znaleckého posudku skutkový závěr, že
základní funkcí RTZ je dopravit teplo ze zdroje (elektrárny Vřesová) k
jednotlivým odběrným místům. Odejmutím částí RTZ, k nimž žalobkyně tvrdí
vlastnické právo, tj. částí, jež vymezuje v petitu žaloby, by se teplo ke
koncovým zákazníkům nedostalo, resp. by se mohlo dostat, ale jen za předpokladu
přijetí náhradních řešení. Bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či
výměníkových stanic nebude RTZ svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně
sníží. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o tom, že RTZ je
samostatnou věcí v právním smyslu, neboť součást, ač to bude třeba fyzicky
možné a po odpojení může být samostatným předmětem právního vztahu, nelze
oddělit bez toho, aby to nemělo dopad na věc, jejíž součástí oddělovaná část
byla.
Pokud se tedy žalobkyně domáhala určení vlastnictví k jednotlivým částem
potrubního vedení a výměníkovým stanicím, jedná se o součásti, jež nejsou
samostatnými věcmi v právním smyslu, a tedy k nim nelze uplatňovat vlastnické
právo odděleně. Nastíněnou úvahu odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou,
a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních
vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných
funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence
celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li spojením původně
samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí
zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k
okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si
zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2000, č. 10, s. 466)]. V poměrech této věci vyšly nalézací soudy ze skutkového závěru, který dovolací
soud nemůže nijak zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a
sice že vyjmutím částí rozvodného tepelného zařízení, ke kterým se žalobkyně
domáhá určení vlastnického práva, by se teplo nedostalo ke koncovým zákazníkům
a RTZ by neplnilo svoji funkci. Nejeví se pak s přihlédnutím k výše uvedenému
jako nepřiměřený závěr o tom, že RTZ projednávané v tomto případě je
samostatnou věcí a části, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva,
představují součásti RTZ, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie
nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům. Poukaz na judikaturu o právní povaze kanalizační přípojky a transformátoru,
resp. judikaturu další, není přiléhavý. Kanalizační přípojka totiž plní
odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí;
propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu v § 3 zákona č. 274/2001
Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých
zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) – (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011). Obdobnou
zákonnou úpravu rozvodná tepelná soustava nemá. Co se týče právní povahy
transformátoru, byla v odkazovaném judikátu řešena otázka jeho vztahu k budově,
nikoliv k přenosové soustavě.
Odvolací soud nadto své závěry spojil se zdůrazněním individuálních okolností
věci, neboť rozvodné tepelné zařízení bylo přenecháno žalovanou žalobkyni do
užívání jako celek v době, kdy již bylo vybudováno v minulosti, žalobkyně ho
také jako celek začala užívat v rámci uzavřené nájemní smlouvy a v průběhu
užívání prováděla stavební a rekonstrukční práce na tomto zařízení s vědomím,
že je provádí jako nájemkyně. Nebudovala tak celé zařízení jako nové, ale v
rámci zásahů do stávajícího existujícího rozvodného zařízení, k němuž svědčilo
vlastnické právo žalované (což mezi účastníky ostatně nebylo sporné). S
přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem pak závěry odvolacího soudu nejsou
zjevně nepřiměřené. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu