22 Cdo 2961/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřího Spáčilem,
CSc., ve věci žalobce S. Č. Ch., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY,
zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého
třída 223/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalovaného městské části Praha – Velká Chuchle, se sídlem v
Praze 5, U Skály 262/2, identifikační číslo osoby 00231185, oběma zastoupeným
JUDr. Martinem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o
určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 20 C 88/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 72 Co 73/2021-179, takto:
V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2022, č. j. 22 Cdo
2961/2021-212, na straně dvě odstavec tři se věty „Vedlejší účastnice a žalobce
dne 9. 5. 2002 uzavřeli smlouvu o pronájmu pozemku tvořící nebo tvořícího ?
anebo pozemků – pak by to bylo správně sportoviště v k. ú. XY. Vedlejší
účastnice smlouvu o pronájmu pozemků viz řádek výše dne 2. 8. 2018
vypověděla.“, opravují tak, že správně zní: „Vedlejší účastnice a žalobce dne
9. 5. 2002 s dodatkem ze dne 28. 7. 2003 uzavřeli smlouvu o pronájmu pozemků
tvořící sportoviště v k. ú. XY. Vedlejší účastnice smlouvu o pronájmu pozemků
viz řádek výše dne 2. 8. 2018 vypověděla.“
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 5. 2022, č. j. 22 Cdo 2961/2021-212,
odmítl dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
5. 2022, č. j. 72 Cdo 73/2021-179, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 9. 11. 2020, č. j. 20 C 88/2019-151, který určil, že
vlastníkem budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, v k. ú. XY,
obec XY, je žalobce.
V odůvodnění usnesení dovolacího soudu na č. l. 2 odst. 3 došlo ke zjevné
nesprávnosti, jak je citována ve výroku tohoto opravného usnesení, a kterou
dovolací soud tímto usnesením opravil podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud „usnesením“ napadený rozsudek změnil a
žalobu zamítl, příp. aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že věc se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vedlejší účastnice na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalovaného k němu
jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem
byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto dovolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. K výše uvedeným uplatněným předpokladům přípustnosti dovolání a dovolacím
důvodům:
K podmínkám mimořádného vydržení:
V této části dovolatel vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na výkladu § 1095 o. z. myslím, že zkratku nemáme zavedenou upravujícího mimořádné vydržení, a to
zejména vztah tohoto ustanovení k poctivé držbě (§ 992 odst. 1 o. z.). Uvedenou
právní otázku však dovolací soud mezitím vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a napadené rozhodnutí ji řeší stejně jako dovolací
soud; předpoklad přípustnosti dovolání v této otázce není naplněn. Ve zmíněném
rozsudku dovolacího soudu se uvádí:
Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou
dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se
držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického
práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§
1090 odst. 1 o. z.). Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby
bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího
držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem (§ 991
o. z.)
Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je
poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností
zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§ 992 odst. 1 o. z.)
Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil
potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu
bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu (§ 993 o. z.)
K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení vlastnického práva k movité věci je
potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k
nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 1
a 2 o. z.).
Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží
držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. –
mimořádné vydržení). Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na
právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§ 1096 odst. 1 o. z). Při
mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez
dalšího (§ 1096 odst. 2 o. z.). Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě
jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc
nemovitou (§ 3066 o. z.). K odpovědi na právní otázky předložené v dovolání, na kterých spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba nejprve vymezit předpoklady mimořádného a
řádného vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a poté
interpretovat ustanovení týkající se běhu vydržecí doby z hlediska možného
zápočtu doby držby předchůdce. K předpokladům řádného vydržení podle § 1089 a 1090 odst. 1 o. z.:
Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona
poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak
nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva:
„Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba
zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva,
pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je
dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na
mysli jiný případ.“
Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku
vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci
platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť
prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí
vlastnického práva od neoprávněného). K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl
držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095
o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se
k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník
občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že
držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod,
způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 o. z. o.). Poctivá (§ 326 o. z. o.) a
pravá držba (§ 345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz
např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému
zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl
VI., s.
471). Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava v § 1477 o. z. o. Základní norma
(„Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží
držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá“), je obdobná jako v § 1477 o. z. o., protinorma je však
formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost
držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele. Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá),
se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje
„nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z
okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu
poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7
o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu
souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost
vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost,
otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se
uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých
právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není
vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné
vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek
„nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v
obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další
literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z
nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží;
takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu
jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému
bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se
odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení
implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§
1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu,
občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž
důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného
vydržení dovolává“. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti
či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v
přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré
víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran,
V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná
práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím,
že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve
skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby
vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i
vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani
vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném
seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém
seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v
dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání
naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu
svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v
trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá
držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten
drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno
ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria
uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu
neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník
vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a
výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této
otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit
úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či
nebyly řádně odůvodněny. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle
§ 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo
její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od
okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10
odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. V dané věci není zpochybněn závěr, že na základě hospodářských smluv uvedených
výše nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k budově, přinejmenším proto, že
smlouva o převodu budovy nebyla registrována státním notářstvím. Předmětem
dovolacího přezkumu není závěr, že žalobce nenabyl vlastnické právo na základě
řádného vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Oba soudy, byť do úvah o mimořádném
vydržení nesprávně mísily úvahy o poctivé držbě, konstatovaly, že žalobce
nedržel budovu v nepoctivém úmyslu.
Uvedený závěr není zjevně nepřiměřený. Vědomí, že pro formální vady držitel
nenabyl vlastnické právo, nevylučuje bez dalšího, že nedržel „v nepoctivém
úmyslu“. Žalobce měl spravedlivý důvod pro uchopení držby, a to „smlouvu o
výstavbě budovy a předání vlastnictví“, jejímž hospodářským účelem bylo
kompenzovat mu újmu, kterou utrpěl v důsledku výstavby „nadsídlištního
splaškového sběrače pro odvedení odpadních vod“; budovu dlouhodobě užíval pro
sportovní činnost, investoval do ní finanční prostředky. Jeho omyl o
nepotřebnosti registrace smlouvy státním notářstvím patrně vyplýval z toho, že
v době předcházející uchopení držby tato registrace nebyla ve vztazích mezi
tzv. socialistickými organizacemi zákonem požadována. Dovolatel tvrdí, že se
žalobce ve snaze dosáhnout zápisu budovy do katastru nemovitostí „lživě“
označil za stavebníka, i když je zřejmé, že budovu nestavěl. Nicméně ze
skutkových zjištění se podává, že organizace Výstavba inženýrských staveb
stavbu prováděla od počátku pro žalobce; je rozdíl mezi zhotovitelem stavby a
stavebníkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22
Cdo 624/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
3494/2008; ostatně tyto pojmy rozlišují i stavební předpisy uvedené v posledně
zmíněném rozhodnutí). Stavebník nemusí nutně stavbu zřizovat (fyzicky stavět)
sám, může to pro něj udělat někdo jiný (zřizovatel stavby). V dané věci sice
soudy vyšly z toho, že zřizovatel až po zhotovení stavby ji převedl na žalobce,
nicméně vzhledem k tomu, že ji stavěl od počátku pro žalobce, nelze ze
skutečnosti, že se žalobce později označil za stavebníka, nutně dovodit jeho
nepoctivý úmysl. K placení daní ze sporné budovy a nepoctivému úmyslu žalobce: Soud prvního
stupně z daňového přiznání za rok 2003 zjistil, že žalobce z budovy platil
daně; pokračoval však neurčitou větou: „Finanční úřad uvedl v odpovědi na
žádost o potvrzení přihlášení k dani z nemovitých věcí, že žalobce podal daňové
přiznání na pozemky, to bylo ukončeno v roce 2016, o budově nehovoří (odpověď
na žádost ze dne 22. 1. 2020).“ V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
žalovaný uvedl, že ke skutkovému zjištění, že žalobce z budovy platil daně,
„podotýká“, že finanční úřad v odpovědi na žádost uvedl, že „žalobce podal
daňové přiznání na pozemky, to bylo ukončeno v roce 2016, o budově nehovoří“. Odvolací soud na takto vágně formulovanou námitku neodpověděl, ostatně z ní
samé nebylo jasné, k čemu směřuje; placení daně z budovy se netýkala, což se
podává i z toho, že tam není zmínka o v řízení prokázaném placení takové daně
přinejmenším za rok 2003. O opomenutý důkaz nejde, žalobce v této souvislosti
důkaz nenavrhl a ani v odvolání jasně neuvedl, co mělo být z uvedené zprávy
zjištěno. Jestliže žalovaný, na kterém leželo důkazní břemeno, měl za to, že
žalobce žádné daně z budovy nikdy naplatil, měl možnost navrhnout k této otázce
dotaz na finanční úřad; to však neučinil a žádné důkazy k důvodům tvrzeného
neplacení nenavrhl.
Je zřejmé, že žalobce původně daně z budovy platil (viz daňové přiznání za rok
2003) a pokud je snad později přestal platit (a ani z vyjádření finančního
úřadu to nevyplývá, výslovně se týká jen pozemků), nebylo prokázáno, že by se
tak stalo v důsledku toho, že by v této souvislosti pozbyl držbu či jednal v
nepoctivém úmyslu vůči žalovanému. Je skutečností, že placení daní je
judikaturou považováno za jeden z nepřímých důkazů o naplnění podmínek
oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák., jak však bylo vysvětleno výše, v
případě mimořádného vydržení nejde ani o oprávněnou, ani o poctivou držbu ve
smyslu § 992 odst. 1 o. z. V této části tak uplatněný dovolací důvod není dán. Ke spravedlivému posouzení věci:
Z dalšího textu dovolání se podává, že žalobce vidí rozpor napadeného
rozhodnutí s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
34/09, který klade důraz na individuální a spravedlivé posouzení každého
případu. Tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl „ke všem níže uvedeným rozhodným
okolnostem daného případu“. Tyto okolnosti mají být uvedeny mezi argumentací na
dalších 9 stranách dovolání, výslovně jako důvod přípustnosti dovolání uvedeny
nejsou. Dovolatel k předpokladu přípustnosti pod bodem 1) vymezil předpoklad
přípustnosti i dovolací důvod jen neurčitě, zejména z dovolání – s výjimkou
zcela obecného odkazu na individuální posouzení a nutnost spravedlivého řešení
– není zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. Ústavního soudu. Důvod přípustnosti dovolání ani dovolací důvod není v této
souvislosti vymezen řádně. Uvedené tvrzení tak přípustnost dovolání, a tím i
dovolací přezkum této otázky, založit nemůže. Přesto dovolací soud jen na okraj
dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu není zjevně nespravedlivé a zohledňuje i
individuální okolnosti věci. K objektivnímu posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného
vydržení:
Z toho, co bylo uvedeno výše k předpokladům mimořádného vydržení, se podává, že
jeho předpokladem není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., tedy není
nutné, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že je subjektem drženého práva,
resp. aby „měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které
vykonává“. Jde o to, aby držbu nevykonával v nepoctivém úmyslu, v „běžném“
smyslu slova „nepoctivý“. Tedy to, že soudy „nehodnotily dobrou víru žalobce,
jakožto vydržitele, objektivně, ale pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného žalobce“, jak vytýká dovolatel, není v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí, na která dovolatel
odkazuje, se mimořádného vydržení netýkají). K posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného vydržení, který
se chopil v roce 1993 držby věci na základě smlouvy neregistrované státním
notářstvím:
Platí to, co bylo řečeno výše o podmínkách mimořádného vydržení; tvrzený
nedostatek poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.), ani předchozí oprávněné držby
(§ 130 odst. 1 obč. zák. ) mimořádnému vydržení nebrání.
Již jen na okraj se uvádí: Dovolatel odkazuje na judikaturu, podle které
držitel nemovitosti nemohl být v dobré víře, pokud se držby chopil na základě
smlouvy, která vyžadovala registraci státním notářstvím, bez této registrace. Nicméně odkaz odvolacího soudu na to, že nelze „ani pominout, že k uzavření
hospodářské smlouvy došlo na přelomu let 1991 a 1992, tedy v období hektických
legislativních změn, kdy účastníci smlouvy ani nemuseli včas zaznamenat některé
změny právních norem“, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Doba, na
kterou odkazuje odvolací soud, totiž přinesla řadu změn v letité úpravě a
zaběhnuté praxi, podle které smlouvy o převodu vlastnického práva mezi tzv. socialistickými organizacemi (a těmi byly jak předchůdkyně žalobce, tak
organizace, která stavbu zhotovila) nevyžadovaly registraci státním notářstvím. Proto Nejvyšší soud již dříve konstatoval: „Právní omyl nabyvatele, který se v
roce 1991 na základě neregistrované smlouvy o převodu nemovitosti uchopil její
držby v přesvědčení, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené podnikateli -
fyzickými osobami v době platnosti hospodářského zákoníku nepodléhaly
registraci státním notářstvím, může být omluvitelný“ (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1405/2004). K posuzování dobré víry držitele, dovolávajícího se mimořádného vydržení, který
se chopil držby věci na základě neurčité smlouvy:
Ani z tvrzené (údajné) neurčitosti označení předmětné nemovitosti v hospodářské
smlouvě, ani z okolnosti, že hospodářská smlouva nebyla ze strany žalobce
podepsána oprávněnými osobami za žalobce jednat, se nepodává jeho nepoctivý
úmysl. Účastníkům hospodářské smlouvy bylo zřejmé, o jakou stavbu jde, ta byla
žalobci předána a on ji dlouhodobě užíval jako vlastní. Uvedené závady tak
nemohou založit nepoctivý úmysl žalobce. Ke snaze žalobce domoci se zápisu vlastnického práva k budově do katastru
nemovitostí:
I zde platí to, co bylo řečeno výše o podmínkách mimořádného vydržení;
nedostatek poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.), ani předchozí oprávněné držby
(§ 130 odst. 1 obč. zák.) mimořádnému vydržení nebrání. Dovolací námitky zjevně
vychází z judikatury týkající se podmínek oprávněné držby, kterou zde nelze
použít. Jen nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí:
Soud prvního stupně zjistil: „Žalobce žádal vedlejší účastnici v prosinci 2016
o pomoc a při řešení situace, kdy budova nebyla pro absenci kolaudačního
rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí“ (bod 27 rozsudku). „V roce 2003 sice
žalobce podal návrh na zápis vlastnického práva katastrálnímu úřadu, nebylo
však zjištěno, jaké se mu dostalo odpovědi, spis katastrálního úřadu byl
skartován. Žalobce se mohl dozvědět, že není vlastníkem, stejně tak se mohl
dozvědět pouze to, že zápisu vlastnického práva brání nedostatek kolaudace
budovy. Důkazní břemeno jde k tíži žalovaného, nedostatek informace neprokazuje
nepoctivý úmysl žalobce“ (bod 44 rozsudku). Tato úvaha není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud k tomu dodává, že v roce 2016 se žalobce obrátil na vedlejší
účastnici s žádostí o pomoc s tím, že budova nebyla pro nedostatek kolaudace
zapsána do katastru nemovitostí. To odpovídá znění § 5 odst. 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve
znění účinném do 31. 12. 2006, který zněl: „Jako vlastník novostavby, která je
předmětem evidování v katastru, zapisuje se stavebník uvedený v kolaudačním
rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný.“
Dovolatel tvrdí, že žalobce „opakovaně se snažil účelovými nepravdivými
tvrzeními pod různými záminkami zapsat předmětnou nemovitost do evidence
katastru nemovitostí, jakožto do svého výlučného vlastnictví“. Ze skutkových
zjištění, učiněných v nalézacím řízení, ze kterých musí dovolací soud vycházet,
však nevyplývá, že by snaha žalobce dosáhnout zápisu budovy do katastru
nemovitostí byla vedena „v nepoctivém úmyslu“. Je skutečností, že hospodářská
smlouva o převodu budovy do vlastnictví žalobce trpěla vadami (oproti požadavku
stanov žalobce ji podepsala jen jedna osoba) a nevyvolala právní účinky již
proto, že nebyla registrována státním notářstvím. Nicméně opomenutí, které mělo
za následek tyto nedostatky, nelze považovat za vyvolané „nepoctivým úmyslem“. Tyto vady nepoškozovaly druhou stranu hospodářské smlouvy, a ta se na nich
podílela stejně jako žalobce. Žalovanému mělo a mohlo být zřejmé, z jakých
(zjevně přijatelných a poctivých) důvodů byla budova pro žalobce zřízena, a
přece se po mnoha letech a investicích vynaložených žalobcem snažil získat
budovu bez vědomí žalobce do vlastnictví, a také jej z držby budovy v roce 2019
vypudil. To, že žalobce nejednal úmyslně nepoctivě, se podává i z toho, že v
prosinci 2016 žádal vedlejší účastnici o pomoc a řešení situace s tím, že
budova nebyla pro absenci kolaudačního rozhodnutí zapsána v katastru
nemovitostí. Až poté požádala katastrální úřad o zápis budovy do katastru jako
součásti pozemku v jejím vlastnictví samotná vedlejší účastnice. Dále: Jak již bylo zmíněno, soud prvního stupně uvedl, že v souvislosti s
podáním návrhu na zápis budovy v roce 2003 se žalobce se mohl dozvědět, že není
vlastníkem, stejně tak se mohl dozvědět pouze to, že zápisu vlastnického práva
brání nedostatek kolaudace budovy, a vyloučil v této souvislosti nepoctivý
úmysl žalobce. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný s tímto závěrem nijak
nepolemizoval, nevytýkal soudu prvního stupně postup při zjišťování důvodu,
proč zápis do katastru nebyl proveden. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Odvolací soud tak neměl
důvod se zabývat otázkou tzv. vysvětlovací povinnosti žalobce.
K tomu lze ještě
dodat, že samotná vědomost o nedostatku podmínek pro zápis práva do katastru
nemovitostí nemusí ještě založit držbu „v nepoctivém úmyslu“. Nepoctivost úmyslu držitele a vědomí, že v dokumentu správního orgánu je za
vlastníka označena jiná osoba:
Dovolatel klade otázku, zda lze shledat ztrátu dobré víry žalobce v okolnosti,
že byl prostřednictvím státního orgánu (výzva stavebního úřadu k účasti na
kontrolní prohlídce dne 31. 8. 2017) prokazatelně informován o tom, že za
vlastníka předmětné nemovitosti považuje stavební úřad jinou osobu. K tomu soud prvního stupně uvedl: „V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce
kvalifikovaně dozvěděl o tom, že není vlastník budovy“ (bod 44 rozsudku). „Žalobce nemohl nabýt nepoctivý úmysl jen na základě listiny ze dne 31. 8. 2017, kde je bez dalšího odůvodnění jako vlastník uvedena Městská část Praha
Chuchle. To za situace, kdy se žalobcem bylo v rámci kolaudačního řízení
jednáno jako s účastníkem (účastníkem může být pouze dle § 122a odst. 1
stavebního zákona stavebník anebo vlastník stavby,
není-li stavebníkem)“ bod 45 rozsudku. „Sebeoznačení se za vlastníka na jediné
osamostatněné listině žalovaným, resp. vedlejší účastnicí zde sice mohlo
zpochybnit přesvědčení žalobce o tom, kdo je vlastníkem budovy, ale nikoliv v
takové míře, aby u držitele byly vyvolány dostatečně pochybnosti, které by
vedly ke vzniku nepoctivého úmyslu. Žalovaný a vedlejší účastnice v průběhu
mimořádné vydržecí doby nezavdali žalobci žádný hodnověrný důvod, aby se
domníval, že není vlastníkem, resp. nic takového nebylo v řízení prokázáno
(srov. NS 22 Cdo 3361/2015; NS 22 Cdo 445/2007).“ Na toto hodnocení odvolací
soud odkázal. Dovolací soud upozorňuje, že vzhledem k úpravě podmínek mimořádného vydržení tu
není namístě aplikovat judikaturu ohledně tzv. objektivní dobré víry
zakládající oprávněnou držbu, resp. ustanovení o poctivé držbě (§ 992 odst. 1
o. z.); k tomu viz výše. Úvaha o tom, že držba žalobce se poté, kdy se seznámil s tím, že stavební úřad
– Městská část Praha Chuchle – označil „bez dalšího“ za vlastníka budovy,
nemohla změnit v držbu v nepoctivém úmyslu, není zjevně nepřiměřená; ostatně z
důvodů níže uvedených by dokonce bylo možno uvažovat i o tom, že uvedené
sdělení by nemohlo mít za následek ani ztrátu dobré víry a poctivé držby. Žalobce držel budovu již od jejího zřízení počátkem 90. let minulého století,
jeho držba nebyla nijak rušena a vlastnictví zpochybňováno ani žalovaným či
vedlejší účastnicí, a stavební úřad nesdělil žalobci právní důvod, na jehož
základě se vedlejší účastnice měla stát vlastnicí budovy. Vedlejší účastnice
též žalobci pronajala pozemky sportovního areálu, nikoliv však samotnou budovu
(tvrzení dovolatele, že tak nemohl učinit, neboť tato budova a pozemek pod ní
právně neexistovaly, neobstojí; stavba totiž jako předmět věcněprávních vztahů
vzniká, bez ohledu na kolaudaci, v okamžiku, kdy je již jednoznačným a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží (z četné judikatury viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 5. 1995, sp. zn.
3 Cz 57/92, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2585/2012, a pronajmout lze i část pozemku). Jen na okraj:
Nelze přehlédnout, že vedlejší účastnice začala uplatňovat údajné vlastnické
právo až poté, co ji v roce 2016 žalobce požádal o pomoc s tím, že není jako
vlastník evidován v katastru nemovitostí. K přerušení výkonu držby:
Žalovaný – opět s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek
ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016, rozsudek ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, a
usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018) – tvrdí, že „na straně
žalobce došlo k přerušení držby tím, že sportovní areál včetně předmětné
nemovitosti již od roku 2017 dlouhodobě neužíval. Žalobce totiž již od
uvedeného roku prokazatelně zcela rezignoval na užívání celého areálu pro
sportovní účely a nechal jej chátrat, což ostatně potvrdil i odvolací soud v
bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku. Mimo to nehradil vodné a stočné, takže
v únoru 2018 došlo k přerušení dodávky vody a dne 22. 6. 2018 byl uzávěr
odběrného místa uzavřen a zabetonován (…) Předmětnou nemovitost minimálně až do
24. 10. 2019 užíval výhradně pan Š. ke svým soukromým účelům, nikoliv ve
prospěch žalobce“. Dovolatel tvrdí, že „držba musí být navenek patrná, jinak
není způsobilá k vydržení. Z § 1093 o. z. dále vyplývá, že držba musí po
stanovenou vydržecí dobu nejen trvat, ale musí být i vykonávaná“. V této souvislosti vymezuje přípustnost dovolání takto: „V judikatuře
dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka přerušení držby v rámci
mimořádného vydržení, zda i když žalobce prokazatelně nejpozději od roku 2017
do 2019 nevykonával žádným zjevným způsobem držbu, zda i přesto mohl předmětnou
nemovitost vydržet. Odvolací soud držbu za přerušenou nepovažoval; byť tuto otázku neřešil výslovně
(patrně v důsledku toho, že žalovaný uvedenou námitku v odvolání formuloval jen
neurčitě), lze vyjít z toho, že ji považoval za nevýznamnou. Také otázku přerušení vydržecí doby v důsledku přerušení držby řešil dovolací
soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a napadené
rozhodnutí není s řešením dovolacího soudu v rozporu. Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby déle než
jeden rok“ (§ 1093 o. z.). Přerušení držby podle § 1093 o. z. má za následek přerušení běhu vydržecí
doby, a to po dobu, po kterou držitel nevykonává nijak práva a povinnosti,
které jsou obsahem drženého práva. Vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení je upravena v § 1091 až v § 1094 o. z.; v § 1096 a násl. o. z. je pak upravena vydržecí doba jak k řádnému (§ 1096
odst. 1 o. z.), tak i k mimořádnému vydržení. To vyplývá ze systematiky zákona;
pokud by zákonodárce chtěl upravit běh vydržecí doby jednotně pro řádné i
mimořádné vydržení, učinil by tak na jednom místě. To, co o jejím běhu stanoví
ustanovení zařazená před § 1095 o. z., se tak mimořádného vydržení netýká. Stejně Petrov in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, výklad k § 1093 o. z., v
aktualizované verzi in beck-online. Stejně viz zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení se tak nepřerušuje nevykonáváním
držby (§ 1093 o. z.). Protože v této věci jde o mimořádné vydržení, je otázka,
zda došlo k přerušení držby ve smyslu § 1093 o. z. nevýznamná; z tohoto pohledu
nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu. Pokud jde o zánik držby, zde dovolatel vytýká, že odvolací soud se touto
otázkou nezabýval. Odvolací soud však k této otázce uvedl: „Odvolací soud
neshledal důvodnou ani námitku odvolatelů, že žalobce od roku 2017 zjevným
způsobem nevykonával svou činnost fotbalového klubu a předmětnou budovu
nevyužíval. Sportovní činnost ani vykonávat nemohl, když mu v srpnu 2018
vedlejší účastník vypověděl nájemní smlouvu, která se ovšem netýkala předmětné
budovy. A pokud snad nadále budovu užíval a o budovu pečoval sám předseda
výboru žalobce Š., jednalo se interní záležitost zájmového sdružení, přičemž
tato skutečnost nemohla mít vliv na oprávněnost a trvání držby“. Z uvedeného se
podává, že podle odvolacího soudu držba žalobce spočívala v tom, že budovu
užíval předseda Š., a to nikoliv „pro sebe“, ale pro žalobce. Byť uvedená úvaha
mohla být lépe odůvodněna, není zjevně nepřiměřená. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.