22 Cdo 2974/2019-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem,
CSc., ve věci žalobkyně EUROSTROJ SCHLAGER, s. r. o., se sídlem v Praze -
Radotín, Na Výšince 748/1, IČO:63494965, zastoupené JUDr. Martinou
Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zámečnická 182/5, proti žalované
RD STYL a. s., se sídlem v Praze 5, Plaská 662/3, IČO: 25821 130, zastoupené
JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Hrabové, Místecká
329/258, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
84 C 342/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 16. 6. 2010, č. j. 51 Co 90/2010-190, takto:
Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 22 Cdo
2974/2019-269, se opravuje tak, že správné identifikační číslo žalobkyně je
63494965, a výrok II. tohoto rozsudku tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 720 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Martiny Mikolajczykové, se sídlem
v Brně, Zámečnická 182/5.
Nejvyšší soud podle § 164 a § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
opravil v rozsudku ze dne 25. 2. 2020, č. j. 22 Cdo 2974/2019-269, zjevné
nesprávnosti – v záhlaví bylo uvedeno nesprávné identifikační číslo žalobkyně a
ve výroku II. bylo žalované uloženo zaplatit náhradu řízení své zástupkyni,
ačkoliv správně mělo být uvedena zástupkyně žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (viz část I. článek II
bod 7) - dále „o. s. ř.“. Uplatňuje dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. - nesprávné právní posouzení věci a v § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tento
dovolací důvod však nekonkretizuje a proto se jím dovolací sodu nemohl
zabývat). Podle obsahu dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci a to závěr o nedostatku její dobré víry při aplikaci § 446 obch. zák. a § 134 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka shrnuje skutečnosti, které
předcházely uzavření kupní smlouvy, obsah kupní smlouvy, převzetí plošin a
zaplacení kupní ceny. Nevyžadovala sice předložení nabývacích titulů, ale má
pochybnosti, že by šlo o dostatečně průkazné tituly. Šlo o složité dokumenty
(leasingová smlouva, povinnost doplatit zůstatkovou cenu, úvěrová smlouva) pro
právního laika komplikované, a tudíž z hlediska rychlé reakce nezbytné v rámci
obchodněprávních vztahů zcela neefektivní - rychlost v rozhodování ovlivňuje
uzavření smlouvy a cenu. Dále připomíná, že plošiny nejsou předmětem
veřejnoprávní evidence, a tak je otázka, zda by předložení kupní smlouvy
prodávajícím umožnil náležité ověření nabývacího titulu. Sama skutečnost, že si
nevyžádala listinu, která by mohla být nabývacím titulem prodávajícího, nemůže
znamenat že by jako kupující byla ve zlé víře a nevyvinula dostatečnou
aktivitu, zvláště pak za situace, kdy převod se týkal movitých věcí a kupní
smlouvu lze uzavřít i ústně. Kromě toho jen soud může vyslovit neplatnost
smlouvy. Také skutečnost, že si nevyžádala záruční listy plošin není významná
pro závěr o absenci dobré víry o vlastnickém právu prodávajícího. Šlo by jen o
nedostatečně obezřetný přístup v oblasti případného uplatňování vad zboží. Podle dovolatelky výše kupní ceny, kterou ověřovala, svědčila o jejím poctivém
úmyslu. Byla by to právě přehnaně nízká cena, která by v kupujícím musela
vzbudit pochybnosti o původu předmětu kupní smlouvy. Dovolateka opakuje, že
pouhá absence nabývacího titulu, jehož relevanci a platnost by ani za právní
asistence nedovodila (což přísluší soudu), neprokazuje nedostatek dobré víry
kupujícího, že věděl, vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem plošin. I kdyby dovolatelka nenabyla vlastnické právo k plošinám podle § 446 obch. zák., přešlo by na ni vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. Držela je v
dobré víře déle než tři roky – jak už popsala, učinila potřebné kroky k tomu,
aby si ověřila s osobu prodávajícího a předmět smlouvy, a oprávněná držba se
nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí aby to byl právní důvod
domnělý, tedy že držitel je se zřetele ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
právní titul svědčí. To dovolatelka doložila důkazy o uzavření smlouvy, předání
plošin a jak s nimi disponovala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Obrana dovolatelky
ohledně složitosti nabývacích titulů prodávajícího svědčí jen o tom, že tak
neučinila jen proto, že se obávala, co by z listin zjistila.
Měla kontaktovat
právního zástupce už proto, že šlo o nákup majetku v hodnotě milionů. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolací řízení bylo ex
lege přerušeno kvůli prohlášení konkursu na majetek žalobkyně 31. 5. 2011;
konkurs byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. MSPH 96 INS 1176/2011B-118, a proto lze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání není důvodné. V této věci jde o závazkový vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo
zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské
činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.); proto je třeba jej posoudit podle třetí
části obchodního zákoníku. Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem
prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt,
věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani
oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (§ 446 obch. zák.). Judikaturu k uvedenému ustanovení shrnuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015, takto: Obchodní zákoník v ustanovení
§ 446 upřednostňuje dobrou víru před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv,
než má sám. Toto ustanovení však na kupujícího klade přísné nároky a je třeba
je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, publikované ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, a nález Ústavního
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003). Ustanovení § 446 obch. zák. chrání
dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že
prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné,
aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti,
kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se
přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné
věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno
týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01). K těmto
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a
v řadě dalších rozhodnutí. Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím
požadovat prokázání jeho dobré víry, což však nemůže znamenat, že by kupující
pro splnění kritérií obsažených v ustanovení § 446 obch. zák.
musel všechny
rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny předchozí vlastníky či držitele věci
(mimo prodávajícího) se omezuje jen na okolnost, zda kupující věděl, nebo vědět
měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp. nebyla vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2919/2012). Především je nutno zdůraznit, že judikatura požaduje po nabyvateli, aby se
přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné
věci a využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby tak učinil v situaci, kdy
existují o právu prodávajícího věc převést (a tudíž i o dobré víře kupujícího)
sebemenší pochybnosti. Není-li tu objektivně pochybnost o oprávnění
prodávajícího, nelze klást na investigativní aktivitu nabyvatele stejné nároky,
jako když tu objektivní pochybnosti jsou. Předpokladem závěru o tom, že
nabyvatel nevyužil všechny dostupné prostředky k přesvědčení o oprávnění
převodce věc převést je tedy zjištění, že byly dány zvláštní, nestandardní
okolnosti. Pokud zde takové okolnosti, které musejí objektivně vyvolat
pochybnosti, nejsou, nelze nabyvateli vytýkat, že neučinil ohledně oprávnění
převodce naprosto vše, co učinit mohl. Odvolací soud pak na základě judikatury dovolacího soudu dovodil, že je vždy na
nabyvateli, aby si ověřil nabývací titul převodce. Takový závěr však z
rozhodnutí, na která poukázal, nevyplývá. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, se s odkazem na judikaturu Ústavního
soudu opakuje: „Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře
kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné
prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn
převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl skutečně v dobré víře“. V rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, Nejvyšší soud uvedl:
„Jestliže bylo v daném případě prokázáno, že prověřila osobu prodávajícího,
jeho živnostenské oprávnění, registraci DPH a kupní smlouvu ohledně nabytého
vozíku, přičemž se sama v případě, kdy potřebovala provést opravu předmětného
vozíku, obrátila na žalobkyni, soudy obou stupňů správně uzavřely, že v daném
případě v dobré víře byla“. Z toho ovšem neplyne, že by nabyvatelka v dobré
víře nebyla, pokud by se neseznámila s kupní smlouvou ohledně nabytého vozíku;
vždy jde totiž o posouzení konkrétních okolností. Je zřejmé, že ověření
nabývacího titulu převodce posiluje právní postavení nabyvatele, nicméně nelze
obecně tvrdit, že bez takového ověření nepůjde o nabytí v dobré víře. Vždy
záleží na okolnostech konkrétní věci. Dovolací soud opakovaně uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2011, sp. zn.
22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze
soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře
konstantně uznávaných. „Posouzení, je-li jednající v dobré víře, je třeba vždy
hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska
osobního přesvědčení) samotného držitele“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Tyto závěry platí obecně i pro posouzení dobré víry tam, kde na ni zákon váže
právní důsledky, tedy v dané věci jak pro nabytí od neoprávněného podle § 446
obch. zák., tak i pro vydržení práva podle § 134 odst. 1 obč. zák. V dané věci podle odvolacího soudu měla žalovaná vyvinout investigativní
aktivitu a ověřit nabývací titul převodce; k tomu upozornil na skutečnost, že
platba vysoké částky byla požadována v hotovosti a nebyl předán záruční list,
ačkoliv to bylo ve smlouvě ujednáno. Je skutečností, že hotovostní platba ve
výši převyšující 7 000 000 Kč nebyla ani v roce 2003 obvyklá, takže i v
případě, že ji snad převodce odůvodňoval tím, že má obavu z toho, že plnění
nebude poskytnuto, musela vyvolat alespoň „sebemenší pochybnost“ o právu
převodce věc převést. Za této situace měla žalovaná vyvinout aktivitu k ověření
původu plošin; tato aktivita nemusela nutně spočívat v žádosti o předložení
nabývacího titulu (byť i to je jeden z možných způsobů), ale například i v
žádosti o sdělení, jak a od koho převodce plošiny nabyl a o ověření u jeho
předchůdce. Dovolatelka však v dovolání nijak nepolemizuje s názorem
odvolacího soudu, že to byl požadavek platby vysoké částky v hotovosti, který
zpochybňuje to, že vyvinula dostatečnou investigativní aktivitu. Za této
situace není zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu o tom, že kupující
společnost nebyla objektivně v dobré víře v oprávnění převodce v době, kdy měla
vlastnické právo nabýt a vědět měla a mohla, že prodávající není vlastníkem a
že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. I kdyby závěr o
tom, že dobrou víru žalované zpochybňuje to, že nebyl předán záruční list,
nebyl správný, na celkovém posouzení věci to nic nemění. Žalovaná tak pro
nedostatek objektivní dobré víry v oprávnění převodce věc převést nejen že
nemohla nabýt vlastnické právo podle § 446 obch. zák., ale ani je nemohla
vydržet podle § 130 odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Dovoletelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a je proto povinna podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalobkyni náklady, které
jí v dovolacím řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokátky za dva úkony
převzetí zastoupení v dovolacím řízení a sepis dovolání paušální odměnou 15 000
Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) a k) vyhl. č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů při poskytování právních služeb – advokátní tarif – dále
„AT“) a § 5 písm. d) a § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000. Sb., dále paušální
náhradou hotových výdajů 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a náhradou 20% daně z
přidané hodnoty 3 120 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 18 720 Kč.
Poučení: Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu