22 Cdo 2989/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců: a) M. J. a b) A. J., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) Ing. Z. F. a 2) Ing. M. F., zastoupeným advokátem, o určení
existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C
169/2004,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. května 2006, č. j. 25 Co 585/2005-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2006, č. j.
25 Co 585/2005-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Trhovou
smlouvou, uzavřenou v roce 1898 mezi F. N. jako prodávajícím a K. a F. J. jako
kupujícími, převedl F. N. na K. a F. J. zbytek usedlosti č. p. 20 v O., a to
mj. „obydlení“ a hospodářské stavení č. p. 20 s pozemkem č. k. 19/1, stavební
plochou a pozemkem č. k. 20/1. Současně se touto smlouvou prodávající zavázal
mezi pozemky č. k. 20/1 a 20/2, tj. mezi zahradami při staveních č.p. 20 a 46,
na hraniční čáře zřídit plot a v místě, kde kupující zahradou prodávajícího
bude oprávněn jezdit do stodoly při stavení č. p. 20 tam a zpět, zřídit vrátka
a zároveň na pozemku č. k. 20/2 tamtéž byla zřízena pro každého vlastníka domu
č. p. 20 služebnost volného ježdění a chození do stodoly a na zahradu a zpět
při domě č. p. 20 a bylo svoleno, aby byl proveden vklad této služebnosti. Podle nákresů poloh z roku 1896 a 1898 pozemky č. k. 20/1 a 20/2 vznikly
rozdělením pozemku č. k. 20. V současné době pozemek č. k. 20/1 nedoznal změny,
pozemek č. k. 20/2 byl postupně rozdělen a vznikly tak pozemky čísel 19/2, 19/3
a 20/2. Pozemek č. 19/3 podle shodného tvrzení účastníků žalobci užívají jako
přístup na svůj pozemek č. k. 20/1. V katastru nemovitostí na LV č. 16 pro kat. území O. u J. jsou žalobci zapsáni jako vlastníci zemědělské usedlosti č. p. 20, stavebního pozemku č. 19/1 a zahrady č. 20/1. Tamtéž na LV č. 226 jsou
žalovaní zapsáni jako vlastníci objektu bydlení č. p. 46 a jiné stavby bez
čísla popisného a pozemků č. 19/2, 19/3 a 20/2. V knihovní vložce č. 20 je
poznamenána služebnost volné jízdy a chůze po cestě na pozemku č. k. 20/2 ve
vložce č. 63 zaneseném, zřízené pro vlastníky usedlosti č. p. 20 v O. a v
knihovní vložce č. 63 byla podle trhové smlouvy z 1. 7. 1898 vložena služebnost
volné cesty a chůze po cestě na pozemku č. k. 20/2 pro vlastníky usedlosti č. p. 20 v O. jako statku panujícího. Katastrální úřad pro K. kraj, katastrální
pracoviště v J., dopisem z 5. 6. 2003 oznámil žalobcům, že předmětné věcné
břemeno – služebnost volné cesty a chůze po cestě na pozemku č. 20/2 nebylo
opětovně zapsáno do katastru nemovitostí proto, že pozemek č. 19/2, který
vznikl z původního pozemku č. 20/2, byl rozhodnutím ONV v J. z 19. 2. 1963
převeden do vlastnictví JZD O. a předmětná služebnost podle § 396 hospodářského
zákoníku zanikla. Rozhodnutím finančního odboru ONV v J. z 23. 11. 1960 přešly
nemovitosti patřící B. F. a F. J., a to dům č. p. 46, hospodářská stavení se
stavebním pozemkem č. 19/2 a pozemek č. 20/2 podle vládního nařízení č. 15/1959
Sb. do vlastnictví JZD v O. Geometrickým plánem z 10. 6. 2003, číslo 96/2003,
byl stavební pozemek č. 19/2 rozdělen na stavební pozemek č. 19/2 o výměře 373
m2 a stavební pozemek č. 19/3 o výměře 790 m2. Žalobce jezdil na svůj pozemek
vždy přes pozemek žalovaných a nikdy jim nebylo v průjezdu bráněno. V 70. letech minulého století byl na části pozemku žalovaných, který žalobcům slouží
jako cesta, postaven septik, v důsledku čehož není možné jezdit od silnice po
pozemku žalovaných rovně, ale septik se musí objet, ale mezi ním a stodolou je
dost místa, aby se nemusel přejíždět.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
předmětná služebnost vznikla v souladu s obecným zákoníkem občanským z roku
1811 (dále „OZO“) jako služebnost polní. Soud se neztotožnil s námitkou
žalobců, že v daném případě nelze aplikovat § 396 hospodářského zákoníku. K
tomu uvedl, že § 396 hospodářského zákoníku se vztahuje na celospolečenské
vlastnictví, jímž podle § 100 a § 102 občanského zákoníku z roku 1950 bylo i
vlastnictví družstevní. Pokud došlo rozhodnutím příslušného orgánu k převodu
pozemku č. 19/2 do družstevního vlastnictví, došlo tak k přechodu do
celospolečenského vlastnictví. Je nepodstatné, zda septik byl či nebyl
kolaudován, byl stavbou povolenou a musel být vybudován v souvislosti s
adaptací bytových jednotek. Septik je nepřejezdný, takže by bránil ve výkonu
věcného břemene, alespoň pokud jde o jízdu, čímž by došlo k zániku věcného
břemene podle § 151p ObčZ v platném znění. Podle § 396 odst. 1 hospodářského
zákoníku pak došlo k zániku předmětné služebnosti, která vázla na tomto
pozemku, a žádné zákonné ustanovení ji neobnovilo. S ohledem na to, že žalobci
se domáhají určení služebnosti na základě trhové smlouvy, je vyloučeno, aby se
současně domáhali určení věcného břemene na základě vydržení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 25 Co 585/2005-124, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že určil, „že ve prospěch každého vlastníka domu č.
p. 20 v katastrálním území O. u J. je zřízena služebnost volné cesty a chůze po
cestě na pozemku parc. č. 19/3 v katastrálním území O. u J.“. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně na daný případ aplikoval právní předpis,
který v době přechodu pozemku zatíženého věcným břemenem do socialistického
společenského vlastnictví nebyl účinný, neboť hospodářský zákoník nabyl
účinnosti
1. 7. 1964. Ustanovení § 396 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 6.
1988 výslovně spojovalo zánik věcných břemen s nabytím majetku do státního
socialistického vlastnictví. Pojem „celospolečenské vlastnictví“ uvedený v §
396 hospodářského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 539/1991
Sb., účinné od 20. 12. 1991, splýval ve smyslu § 8 odst. 2 hospodářského
zákoníku s pojmem státního vlastnictví. Nesouhlasil proto s názorem soudu
prvního stupně, že přechodem pozemku zatíženého věcným břemenem do družstevního
vlastnictví došlo k zániku sporného věcného práva ex lege. Jednotné zemědělské
družstvo, které přejalo s pozemkem i věcné břemeno na něm váznoucí, ač mělo
povinnost vypořádat se s osobami oprávněnými z věcného břemene, tak v daném
případě neučinilo, naopak po celou dobu, po kterou pozemek vlastnilo, ponechalo
žalobce i jejich právní předchůdce nerušeně vykonávat právo odpovídající
věcnému břemeni. Trvalou změnou ve smyslu § 151p odst. 2 ObčZ nemůže být
vybudování podzemního „nepojezdného“ septiku, který zčásti zasahuje do cesty,
po níž žalobci před jeho zbudováním procházeli a projížděli při výkonu práv
vyplývajících z věcného břemene. Nutnost objíždění septiku při realizaci práv z
věcného břemene mírným obloukem „není na újmu právům a oprávněným zájmům
žalovaných ani jiných osob“. Podle názoru odvolacího soudu nelze přehlédnout,
že žalobcům nebyla dána možnost právní cestou ovlivnit umístění septiku. „Závěr
o zániku věcného břemene podle § 151p odst. 2 ObčZ by se za daného stavu příčil
obecně přijímaným a vnímaným zásadám spravedlnosti.“ Neopodstatněnou shledal
námitky žalovaných o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni a potřebě
vytyčení věcného břemene geometrickým plánem ve smyslu § 5 odst. 5 zákona č.
344/1992 Sb., katastrální zákon, s tím, že „žalobci plynule a nerušeně
vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni o stejném a (nikoli vlastní
vinou) nepatrně ve větším rozsahu tak, jak bylo zřízeno ve smlouvě ze dne 1. 7.
1898“, a že potřeba vytyčení věcného břemene v geometrickém plánu se vztahuje
na věcná břemena nově zřizovaná za účinnosti katastrálního zákona. Účastníci
znají rozsah věcného břemene, jeho polohu a trasu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Namítli, že odvolací soud se nevypořádal s
jejich námitkou týkající se samotného obsahu služebnosti. K tomu uvedli, že
trhová smlouva z 1. 7. 1898 obsahuje zřízení služebnosti volné jízdy a chůze po
cestě na pozemku č. k. 20/2 k tomu cíli zřízené. Z toho vyplývá, že služebnost
neměla zatěžovat celý pozemek č. k. 20/2, ale pouze jeho určitou část, a to
cestu, která k tomuto účelu byla zřízena. Žaloba by mohla být úspěšná pouze za
předpokladu, že by bylo prokázáno, že cesta zřízená účastníky trhové smlouvy
byla v roce 1898 vedena po pozemku č. k. 20/2 v místech, kde se nyní nachází
pozemek č. 19/3. Nákres z 31. 3. 1896 prokazuje, že rozložení budov na pozemku
č. k. 20/2, resp. 19/2, bylo jiné než nyní a umožňovalo zřízení služebnosti i v
jiném místě, než dnes na existující parcele č. 19/3. Podle názoru žalovaných
žalobci neunesli břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, kudy probíhala předmětná
cesta v roce 1898 a v jakém rozsahu. Žalobci vždy pouze tvrdili a prokazovali,
že oni i jejich právní předchůdci ve druhé polovině minulého století, zejména v
70. letech, využívali pozemek č. 19/3. Odvolací soud neodůvodnil, proč
předmětnou služebností je zatížen pozemek č. 19/3. Nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem spočívá v posouzení námitky neplatnosti smlouvy o zřízení
služebnosti z 1. 7. 1898. Podle OZO budovy nebyly samostatnými věcmi v právním
slova smyslu, ale pouze součástí pozemku. V daném případě měla služebnost
sloužit vlastníkům domu č. p. 20, takže „byla vázána na právní osud součásti
věci“, a z hlediska práva platného v roce 1898 je smlouva o zřízení služebnosti
neplatná. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ, je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 155 odst. 1 věta prvá OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku.
Výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl
vykonatelný po stránce materiální. Zejména dostatečně určitý musí být výrok
rozsudku, jímž se určuje existence sporného práva cesty jako práva
odpovídajícího věcnému břemeni, zvláště v případě, kdy nemá být využíváno v
celém rozsahu služebného pozemku. Takové rozhodnutí, které má být podkladem
pro chybějící zápis věcného práva do katastru nemovitostí, musí pak mít stejné
náležitosti jako výrok rozsudku, jímž soud takové právo konstituuje (např.
podle § 151o odst. 3 ObčZ). Musí tak z něho jednoznačně vyplývat, kudy cesta
vede, způsob výkonu práva a jeho obsah (např. právo průchodu bez omezení a
právo projíždět vozidlem, které může být limitováno druhem vozidla). Z
rozhodnutí také musí být zřejmé, že jde o věcné břemeno ve prospěch každého
vlastníka v rozhodnutí přesně uvedené stavby. V případech řízení o určení
existence práva cesty, v nichž je dán naléhavý právní zájem na takovém určení a
kdy je průběh cesty, po které má být právo vykonáváno, sporný, mělo by platit,
že součástí rozsudku, jímž je žalobě vyhověno, musí být geometrický plán
vytyčující, kudy cesta vede.
V souzené věci odvolací soud žalobě na určení existence práva „volné“ cesty
přes pozemek žalovaných vyhověl. Výrazu „volná cesta“ uvedenému již ve smlouvě
z roku 1898, jíž bylo věcné břemeno (služebnost) zřizováno, lze rozumět jen
tak, že má jít o cestu bez překážek v chůzi či jízdě k tomu oprávněných osob na
nemovitost panující. Neznamená to však, že by právo cesty těmto osobám mělo
sloužit v celé šíři pozemku služebného, zvláště je-li nepochybné, že se právní
předchůdci účastníků dohodli, že bude vykonáváno jako právo jízdy a chůze „po
cestě na pozemku č. kat 20/2 k tomu zřízené“. Má-li však být sporná ve smlouvě
označená cesta cestou uvedenou v žalobním návrhu (petitu), tj. cestou po
pozemku č. parc. 19/3, pak logicky tento pozemek musel být v minulosti součástí
původní parcely č. kat. 20/2. Původní pozemek č. parc. 20/2 zahrnující parc. č.
19/3 pak podle zobrazení v katastrálních operátech umožňoval (jak připomínají
dovolatelé) dvě zásadně odlišné varianty, kudy mohla vést sporná cesta z
veřejné komunikace, a to zleva nebo zprava podle domu č. p. 46. Pro úplnost lze
na tomto místě poznamenat, že ze samotného textu předmětné smlouvy nelze
dovodit, zda sporná cesta v době uzavření smlouvy již byla nebo teprve měla být
zřízena.
Z těchto důvodů má dovolací soud za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro
neurčitost výroku ve věci samé nesprávné. Tato skutečnost spolu s tím, že o
nedostatku žalobního návrhu (jeho neurčitosti) žalobci nebyli ve smyslu § 43
odst. 1 OSŘ poučeni a vedeni k jeho úpravě, představuje vadu řízení, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Odvolací soud pochybil ještě v jednom ohledu. Obecně platí, že odvolací soud,
který rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, změní tak, že
žalobě vyhoví, je povinen se vypořádat se všemi námitkami, které vůči žalobě v
nalézacím řízení vznesl žalovaný. Měl by tedy ve svém rozhodnutí učiněném podle
§ 220 OSŘ reagovat nejen na ty skutkové a právní argumenty žalovaného, jež soud
prvního stupně akceptoval a jimiž, třebas i po svém, odůvodnil zamítnutí
žaloby, ale i na ty, které soud prvního stupně pominul, např. proto, že nebylo
nezbytné, aby využil i jich. V takové situaci je pak přirozené, že se žalovaný
v odvolacím řízení soustřeďuje na to, aby vyvracel opodstatněnost odvolacích
námitek a na podporu důvodů, snesených soudem prvního stupně k zamítnutí
žaloby. Není jeho povinností opakovat jiné již dříve uplatněné výhrady vůči
žalobě, bez nichž se soud prvního stupně, vzhledem ke svému právnímu názoru,
obešel. Jestliže tyto další argumenty žalovaného odvolací soud pomine a přesto
rozhodne ve prospěch žalobce, jde o rozhodnutí, které je (z hlediska přezkumu
dovolacím soudem) vadné pro nedostatek důvodů. Ostatně obdobně platí, že
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemůže být považováno za přesvědčivé,
jestliže pomine některou z uplatněných odvolacích námitek. Pokud se odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku nezabýval právně významnými námitkami
žalovaných
(§ 157 odst. 2 OSŘ), pak nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění
právního posouzení věci odvolacím soudem bránil dovolacímu soudu zhodnotit jeho
správnost. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod C 1055.
Na odstranění výše popsané vady petitu by tedy mělo logicky navazovat řešení
námitek žalovaných uplatněných (i) v dovolacím řízení, které odvolací soud
neřešil, přestože je žalobci uplatnili již za řízení před soudem prvního
stupně. Mělo by být vysvětleno, proč má být určena existence věcného břemene
váznoucího na pozemku č. kat. 19/3, ač bylo zřízeno smlouvou k pozemku č. kat.
20/2, zda právo cesty nebylo, jak naznačeno výše, vykonáváno na pozemku, který
je i dnes označen jako č. kat 20/2. Odvolací soud by pak měl odpovědět i na
další námitky dovolatelů, které jsou právní povahy a dosud nebyly žádným soudem
řešeny.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu