22 Cdo 2996/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce J. J., proti žalované J. J., zastoupené JUDr. Pavlem
Cyrnerem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 7, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C
145/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 27. března 2008, č j. 69 Co 99/2008-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 26. října 2007, č. j. 11 C 145/2006-78, byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 7.500,50 Kč v
pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, splatných vždy k prvními dni v
měsíci, pod ztrátou výhody splátek, přičemž první splátka se stane splatnou v
měsíci následujícím po dni, v němž tento rozsudek nabude právní moci (výrok I.
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Soud prvního stupně vypořádal závazky, u nichž učinil závěr, že
tvoří součást společného jmění účastníků; naproti tomu neučinil předmětem
vypořádání závazek vůči obchodní společnosti CETELEM ČR, a. s. (dále též jen
„věřitel“) vzniklý na základě písemné smlouvy uzavřené dne 24. 10. 2000
výhradně žalobcem, když žalovaná písemný souhlas s uzavřením této smlouvy
nedala. Soud prvního stupně uvedený závazek nevypořádal s ohledem na jím
učiněný závěr, že netvoří součást společného jmění manželů, neboť tento závazek
žalobce převzal bez souhlasu žalované a jeho rozsah překračoval míru přiměřenou
poměrům účastníků. Vycházel z toho, že v době uzavření smlouvy byla žalovaná
vedena jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce a rodina účastníků byla
zabezpečována příjmy žalobce, který v roce 2001 činil 7.507,- Kč měsíčně netto.
V letech 2000 a 2001 účastníci spláceli dvě novomanželské půjčky, půjčku vůči
obchodní společnosti Profireal a. s. splátkami ve výši 2.778,- Kč měsíčně a
dluh vůči společnosti HVB Bank Czech Republic.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 69 Co 99/2008-113, k odvolání
žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „na úplné vyrovnání všech
nároků vyplývajících ze zaniklého společného jmění manželů je žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku 44.568,- Kč ve splátkách tak, že částku 20.000,- Kč je
povinna zaplatit ve lhůtě do 30. 9. 2008 a zbytek dluhu, částku 24.568,- Kč je
povinna zaplatit do 2. 2. 2009, pod ztrátou výhody splátek“ (výrok I.
rozsudku); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.
rozsudku).
Odvolací soud především nepovažoval za správná skutková
zjištění, na jejichž základě soud prvního stupně nezařadil závazek vůči
společnosti CETELEM ČR, a. s. mezi vypořádávané závazky, neboť jeho skutková
zjištění nevychází důsledně z provedeného dokazování. V rozporu s provedenými
důkazy je zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná v době, kdy smlouva o
revolvingovém úvěru byla uzavřena, byla vedena jako uchazečka o zaměstnání u
úřadu práce. Uvedený závěr je v rozporu s obsahem spisu Okresního soudu v
Prostějově sp. zn. 7 C 141/2002, kterým byl soudem prvního stupně proveden
důkaz, neboť ze zprávy Úřadu práce v P. ze dne 10. ledna 2002, kterou odvolací
soud provedl důkaz, odvolací soud zjistil, že žalovaná byla v evidenci úřadu
práce jako uchazečka o zaměstnání od 15. 4. 1998 do 22. 11. 1998 a následně až
od 9. 7. 2001 do 19. 8. 2001. Zjištěna doba evidence u úřadu práce tak
nezahrnuje dobu uzavření smlouvy s věřitelem. S přihlédnutím k tomu, co sama
žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ohledně svých příjmů v průběhu
trvání manželství uvedla (že v době, kdy pracovala naposledy v O. v nočním
klubu jako barmanka, kam dojížděla, vydělávala cca 15.000,- Kč – 20.000,- Kč
měsíčně netto a pokud stejnou práci vykonávala předtím v P., dosahovala příjmu
7.000,- Kč – 8.000,- Kč měsíčně netto), odvolací soud zdůraznil, že je nutno s
těmito příjmy počítat při úvaze o zařazení úvěru vůči věřiteli mezi
vypořádávaná pasiva.
Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že závazek vůči věřiteli
v daném případě převzal žalobce bez souhlasu žalované. Posoudil proto, zda
tento závazek přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť
kladný závěr v tomto směru by měl za následek, že závazek vůči věřiteli součást
společného jmění manželů tvoří. V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud učinil
podrobný rozbor svých úvah o tom, zda tento závazek přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, přičemž při tomto posouzení vyšel mimo jiné ze
skutkového zjištění o příjmu žalované z pracovního poměru v době uzavření
úvěrové smlouvy ve výši 15.000,- Kč – 20.000,- Kč. Dospěl pak k závěru, že
uvedený závazek je součástí společného jmění manželů a jako takový jej
vypořádal.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla nesprávnost rozhodného skutkového zjištění
o výši příjmu z pracovního poměru žalované v době uzavření smlouvy o úvěru,
jestliže toto zjištění odvolací soud opřel o výpověď žalovaného učiněnou před
Okresním soudem v Prostějově v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 141/2002, neboť
takové zjištění z uvedené výpovědi nemohl odvolací soud učinit. Odvolací soud
dále pominul, že sama žalovaná na dotaz soudu ohledně zaměstnání v letech 1999
– 2001 ve své účastnické výpovědi učiněné před dožádaným soudem dne 22. 6. 2007
výslovně uvedla, že v této době byla nezaměstnaná. Závěr odvolacího soudu
podstatný pro zařazení předmětného závazku do společného jmění manželů ve
směru, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy dosahovala příjmů ve výši
15.000,- Kč – 20.000,- Kč netto měsíčně nemá oporu v provedeném dokazování.
Pokud by odvolací soud učinil správné zjištění ohledně jejího příjmu v rozhodné
době (tj. zjištění, že žalovaná žádného příjmu nedosahovala), musel by dospět
ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tj. k závěru o tom, že předmětný
závazek součást společného jmění manželů netvoří a tudíž nemůže být předmětem
vypořádání. Jestliže vyšel z nesprávného skutkového zjištění, je důsledkem toho
též nesprávné právní posouzení věci. Z jiného důvodu pak žalovaná nesprávnost
právního posouzení věci odvolacím soudem nenapadla. Navrhla proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť závěry odvolacího
soudu jsou správné. Skutkový závěr o výši žalovanou dosahovaného příjmu má
oporu v provedeném dokazování, konkrétně ve výpovědi samotné žalované a je v
souladu i s výpovědí žalobce. Ve vyjádření se žalobce podrobně vyjádřil k
jednotlivým dovolacím námitkám, které shledal nedůvodnými s tím, že skutková
zjištění odvolacího soudu vycházejí z důkazů, které v průběhu řízení byly
provedeny.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března
2008
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod obsažený v § 241a odst. 3 o. s. ř. a
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma
manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících
se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah
přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z
nich bez souhlasu druhého.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 míří na pochybení soudu ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z
nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací
soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr
dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a
který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §
132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až 135. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva.
V rámci podaného dovolání vytýká dovolatelka odvolacímu soudu
toliko nesprávnost jeho skutkového zjištění, že v době uzavření úvěrové smlouvy
dosahovala příjmu z pracovního poměru ve výši 15.000,- Kč – 20.000,- Kč
měsíčně, jestliže tento skutkový závěr opřel o výpověď žalované učiněnou ve
věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 141/2002. Tato
dovolací námitka se však míjí se samotným obsahem odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, neboť odvolací soud svůj závěr o výši příjmu žalované z
pracovního poměru v době uzavření úvěrové smlouvy nezaložil na výpovědi
žalované učiněné ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C
142/2002. Z uvedeného spisu (konkrétně ze zprávy Úřadu práce v P. ze dne 10. 1.
2002) učinil odvolací soud toliko jediný skutkový závěr, a to ten, že žalovaná
byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání od 15. 4. 1998 do 22. 11. 1998 a
následně od 9. 7. 2001 do 19. 8. 2001. Z výpovědi žalované ve věci vedené pod
sp. zn. 7 C 142/2002 odvolací soud pro své rozhodnutí žádné skutkové zjištění
neučinil. Z odůvodnění jeho rozsudku je jednoznačné, že závěr o výši příjmu
žalované z pracovního poměru v době uzavření úvěrové smlouvy opřel o výpověď
žalované učiněnou v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů,
přičemž skutková zjištění odvolacího soud opírající se o výpověď žalované oporu
v tomto důkazním prostředku bez pochybností mají.
Z účastnické výpovědi žalované ze dne 22. 6. 2007 se podává, že
na počátku výpovědi k dotazu osoby provádějící výslech ohledně jejího
zaměstnání v letech 1999 – 2001 uvedla, že byla nezaměstnaná a vedená u Úřadu
práce v P. (na což žalovaná v dovolání výslovně poukazuje jako na okolnost
prokazující, že v době uzavření úvěrové smlouvy neměla žádný příjem). Toto
tvrzení žalované je však v přímém rozporu s obsahem výše uvedené zprávy Úřadu
práce v P., ale zejména s obsahem další části výpovědi žalované. K dotazu
zástupkyně žalobce totiž v rámci téže výpovědi žalobkyně následně výslovně s
podrobnou argumentací potvrdila, že v období mezi jejími evidencemi u úřadu
práce (tj. v období listopadu 1998 – července 2001) byla zaměstnána nejprve
nejprve v Ž., následně v P. a poté do doby následné evidence u úřadu práce jako
barmanka v nočním klubu v O. K dotazu své zástupkyně pak žalovaná výslovně
uvedla, že v období zaměstnání v O. dosahovala příjmu 15.000,- Kč – 20.000,- Kč
měsíčně. Tato část výpovědi žalované je ostatně v souladu s další částí
výpovědi, podle které žalovaná cca od roku 1998 nevěděla o braní půjček, neboť
odjížděla za prací do jiného města, tj. do O. Ostatně i v samotném dovolání
žalovaná výslovně uvádí, že v době společného soužití se žalobcem (tj. v období
předcházejícím roku 2001, kdy žalovaná společnou domácnost opustila) musela
pracovat, aby měla z čeho živit děti (byť se mělo jednat o práci “na černo”).
Odvolacím soudem učiněný závěr o výši příjmu z pracovního poměru tak má oporu v
provedeném dokazování a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl
uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a ze skutečnosti, že úspěšnému
žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu