22 Cdo 3005/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) J. L., zastoupené advokátem a b) J. L., proti žalovanému M.
B., zastoupenému advokátem, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 5 C 523/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2005, č. j. 6 Co 793/2005-126,
ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2006, č. j. 6 Co 793/2005-147,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na nákladech dovolacího řízení
částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
listopadu 2004, č. j. 5 C 523/2001-110, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl
povinen odstranit plot z pozemku žalobců č. 1600/3 – lesní pozemek v
katastrálním území K. u P. tak, jak je zakreslen ve znaleckém posudku znalkyně
Ing. H. H. ze dne 25. 10. 2002“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky lesního
pozemku parc. č. 1600/3 v kat. území K. P., žalovaný je tamtéž vlastníkem
sousedních pozemků parcelních čísel 51/3 a 51/7 na podkladě kupní smlouvy z 1.
4. 1992, uzavřené s J. a L. V. jako prodávajícími. Část pozemku parc. č. 1600/3
je připlocena k označeným pozemkům žalovaného a v užívání žalovaného. Podle
znaleckého posudku Ing. H. H. fyzická hranice mezi pozemky parc. č. 1600/3 a
parc. č. 51/3 a 51/7, daná stávajícím drátěným plotem, není totožná s hranicí
právní. Část oplocení žalovaného zasahuje do pozemku žalobců parc. č. 1600/3.
Právní předchůdci žalovaného manželé V. pozemky koupili v roce 1972 a v roce
1977 nahradili původní dřevěný plot stávajícím plotem drátěným podle hranic a
značek, vyznačených geodety. Od té doby se hranice mezi pozemky účastníků daná
drátěným plotem nezměnila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný sám
nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku parc. č. 1600/3 jím užívané
vydržením podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále “ObčZ“), protože
nesplnil podmínku oprávněné držby pozemku po dobu deseti let, neboť své pozemky
nabyl v roce 1992 a nejpozději v roce 1999, kdy byl přítomen 28. 7. 1999 při
vytyčování hranic mezi pozemky účastníků, při kterém bylo zjištěno, že plot
žalovaného se nachází na pozemku žalobců, skončila jeho dobrá víra o tom, že mu
pozemek patří. Spornou část pozemku parc. č. 1600/3 však nabyli vydržením k 1.
1. 1992 manželé V., kteří svou dobrou víru opírali o geometrický plán z 24. 10.
1973 a vysvětlení S. g. P. k tomuto plánu z 22. 11. 1973, adresované J. V., v
němž se uvádí, „že skutečná vlastnická hranice probíhá za plotem, a to v
severovýchodním rohu 3,80 m rovnoběžně s plotem, v severozápadním rohu je
totožná s mezníkem“, na podkladě kterého plot posunuli na současnou hranici.
Odkázal mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1193/98, sp. zn.
22 Cdo 506/98 a sp. zn. 2 Cdon 1134/96, z nichž vyplývá, že do vydržecí doby
podle § 134 ObčZ lze započíst i dobu držby před 1. 1. 1992, a to i tehdy,
jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem.
Protože spornou část pozemku parc. č. 1600/3 žalovaný vydržel a sporný plot se
nachází na jeho pozemku nikoli na pozemku žalobců, žalobu zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.
července 2005, č. j. 6 Co 793/2005-126, ve znění opravného usnesení ze dne 27.
února 2006, č. j. 6 Co 793/2005-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil, aby odstranil „z pozemku žalobců č. 1600/3 – lesní
pozemek v k. ú. K. P. plot, který je zakreslen ve znaleckém posudku znalkyně
Ing. H. H. ze dne 25. 10. 2002, číslo 9/2002 tvořícím součást rozsudku“. Dále
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že k vydržení části pozemku parc. č. 1600/3 nedošlo pro
nedostatek dobré víry na straně právních předchůdců žalovaného. Odvolací soud
opakoval důkaz vysvětlením S. g. P. z 22. 11. 1973 a zjistil, že má jiný obsah,
než udává žalovaný. Vysvětlení se vztahovalo k hranicím mezi pozemky parcelních
čísel 51/3 a 1600/5, nikoli parcelních čísel 51/3 a 1600/3. V tomto vysvětlení
se výslovně uvádí, že „na situačním náčrtu je zobrazena severní hranice nově
vzniklé stav. parcely č. 51/3 pouze přibližně, zobrazuje pouze zhruba zaměřený
stav plotu. Skutečná vlastnická hranice probíhá za plotem, a to v
severovýchodním rohu asi 3,80m rovnoběžně s plotem, v severozápadním rohu je
totožná s mezníkem. Přesnější vytýčení bychom vám provedli na váš požadavek.“
Mezník je na náčrtu pouze jediný a je právě na konci hranice (mezi pozemky
parcelních čísel 51/3 a 1600/5). Svědkyně V. uváděla, že pozemek plotili tak,
jak jim bylo geometry určeno. Odvolací soud zdůraznil, že „i sám geometr
považoval to, co zde uvedl, za málo pravděpodobné na to, aby byl pozemek
oplocen“ a nebylo zjištěno, že by si právní předchůdci žalovaného nechali
hranici přesněji vytyčit. Podle odvolacího soudu „na základě vysvětlení ke
geometrickému plánu z 22. 11. 1973 nemohli být právní předchůdci žalovaného se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky části pozemku parc.
č. 1600/3“. Odvolací soud poukázal na to, že „při normální opatrnosti, kterou
bylo lze po nich požadovat, měli hranice svého pozemku před jeho oplocením
ověřit. Jiná okolnost, která by právní předchůdce žalovaného vedla k zaplocení
pozemku v domnění, že je jejich vlastnictvím, zjištěna nebyla“. Žalobcům proto
přiznal ochranu podle § 126 odst. 1 ObčZ a žalovanému uložil, aby plot z jejich
pozemku odstranil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítl, že porovnáním výpovědi svědkyně V. s přílohou G
znaleckého posudku lze zjistit, že „svědkyně se vyjadřovala k plotu, který
tvořil hranici mezi pozemkem parc. č. 1593/2, což byla cesta u souseda manželů
V. a mezi jejich parcelou 51/7, na které po odměření od parcely č. 51/3 byla
postavena kolna, o které se svědkyně zmiňuje. Tento plot pak pokračoval
severním směrem k lesnímu pozemku 1600/3. Pokud svědkyně V. vypověděla, že plot
postavila se svým manželem (podle značek umístěných geodety), nikoliv těsně za
severní část kolny, stojící na parcele č. 51/7, nýbrž tam, kde je na
geometrickém plánu vyznačena silná čára, vyjádřila tím, že se jednalo o plot
tvořící hranici mezi pozemky parcelních čísel 51/3 a 1600/3, nikoli parcelních
čísel 51/7 a 1600/5, jak mylně dovodil odvolací soud.“ Vysvětlení ke
geometrickému plánu se podle žalovaného týkalo hranice mezi pozemky parcelních
čísel 51/3 a 1600/3 a nikoliv parcelních čísel 51/3 a 1600/5. „Na straně
žalovaného tak šlo o skutkový omyl ve vztahu k výměře, kterou koupil, a protože
tato výměra byla zanedbatelná, nemohl takový skutkový omyl znamenat narušení
dobré víry žalovaného, která byla opřena o právní důvod, tj. kupní smlouvu o
převodu nemovitostí.“ Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný část
pozemku parc. č. 1600/3 nevydržel, jde o nesprávné právní posouzení věci.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že právní posouzení věci vyplývá ze
skutkového stavu, jak jej soud zjistil v souladu s § 132 občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“). Uvedla, že s listinnými důkazy, a to geometrickým plánem z
24. 10. 1973, dopisem S. g. v P. z 22. 11. 1973 a polním náčrtem z 12. 10.
1973, vyhotovenými na žádost právních předchůdců žalovaného, byli právní
předchůdci žalovaného seznámeni a na podkladě nich nemohli být nikdy v dobré
víře, že jimi zaplocená část pozemku parc. č. 1600/3 jim vlastnicky patří.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo proti rozsudku odvolacího
soudu podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení,
přezkoumal rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má - li
jí nepřetržitě v držbě pod dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. l, viz též § 132a
odst. l ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale
právní (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“ - pod C 1816). Podle stanoviska
bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84, publikovaného pod R 45/1986
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, „dobrá víra je přesvědčení
nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde o
psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být
předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být jen skutečnosti vnějšího
světa, jejichž prostřednictvím se přesvědčení projevuje navenek, tedy
okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc
patří (§ 132a odst. 1 Občz ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.)“
Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení
logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno postupem předepsaným soudu v ustanoveních § 132 až
134 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na
jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze
usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho
názory. Znamená to, že hodnocení ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných
než z výše uvedených hledisek nelze napadat.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že vysvětlení S. g. P. z 22. 11. 1973 se
týká severní hranice mezi pozemky parc. č. 51/3 a 1600/5 má oporu v provedené
dokazování, neboť mezník jako severozápadní bod této hranice je v uvedeném
náčrtu vyznačen právě mezi těmito pozemky. Podle uvedeného náčrtu hraničil
pozemek parc. č. 51/3 na severu jak s pozemkem parc. č. 1600/5, tak s pozemkem
parc. č. 1600/3, přičemž nešlo o hranici rovnou, ale zalomenou do rohu právě v
hranici pozemků 1600/5 a 1600/3. Kromě toho nelze přehlédnout, že ve vysvětlení
z 22. 11. 1973 je jednoznačně uvedeno, že hranice je vytyčena pouze přibližně
a „přesnější vytýčení“ lze na požadavek provést. Za těchto okolností dospěl
odvolací soud správně k závěru, že právní předchůdci žalovaného manželé V.
nezachovali při stavbě oplocení pozemku parc. č. 51/3 obvyklo míru opatrnosti,
kterou lze požadovat po vlastníku pozemku, jemuž je známo, že hranice jeho
pozemku není přesně zaměřena. V rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1304, Nejvyšší soud uvedl,
že „omluvitelný je omyl držitele, ke kterému došlo přesto, že držitel
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetele ke konkrétním
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ I kdyby se manželé V.
subjektivně domnívali, že k jejich pozemku parc. č. 51/3 náleží i předmětná
část pozemku parc. č. 1600/3, pak před stavbou plotu v roce 1977 měli nechat
hranice svého pozemku zaměřit. Dobrou víru držitele je třeba hodnotit
objektivně, nikoli pouze z hlediska subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka - k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C
1067. Protože nebyli oprávněnými držiteli sporné části pozemku parc. č.
1600/3, nemohli ani k 1. 1. 1992 podle § 134 odst. l a 2 ObčZ vlastnické právo
k tomuto pozemku vydržet. Žalovaný nezpochybňuje, že sám mohl držet
pozemek jako oprávněný držitel jen v letech 1992 - 1999, tj. nikoli po
desetiletou vydržecí dobu.
Z uvedených důvodů dovolací soud, když nezjistil, že by v řízení došlo k vadám
uvedeným v § 242 odst. 3 OSŘ, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně a) byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto vůči
žalovanému náhrada nákladů, které jí v tomto řízení vznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Ty jsou dány odměnou advokátky 2 250,- Kč
podle § 1 odst. l, § 8 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000
Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., a paušální náhradou hotových
výdajů 1x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před
novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem částkou 2 325,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může
žalobkyně a) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu