22 Cdo 3006/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobců: A) M. R., B) M. R., C) J. J., a D) M. J., všech zastoupených
advokátem, proti žalovaným: 1) H. s. S. L. – T., a 2) M. s. Ch. L., oběma
zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí a zdržení se zásahů do
vlastnických práv, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 19/99,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května
2000, č. j. 13 Co 977/99-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 26. srpna 1999, č. j. 3 C 19/99-23, Okresní soud v
Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu „ze dne 26. 1. 1999
na vyklizení nemovitostí a nařízení žalovaným zdržení se veškerých zásahů do
vlastnických práv žalobců“ a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného
dokazování dospěl k závěru, že pokud se žalobci domáhají vyklizení pozemků
podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže být žaloba důvodná už proto, že
žalovaní na sporných pozemcích nemají žádné věci a není tedy nutno pozemky
vyklízet. Žaloba domáhající se uložení povinnosti zdržet se zásahů do
vlastnického práva žalobců pak byla zamítnuta proto, že žalovaní tím, že na
pozemcích žalobců vykonávají právo myslivosti (a zejména v tom žalobci
spatřovali neoprávněný zásah do svých práv), do vlastnického práva žalobců
nezasahují. Žalobci totiž „mohou vlastnické právo vykonávat na těchto pozemcích
v plném rozsahu, mohou je prodat, darovat, popřípadě zatížit nebo je jakýmkoliv
jiným způsobem mohou převádět a výkon práva myslivosti žalovanými na těchto
pozemcích toto jejich právo nemůže žádným způsobem omezit. Navíc žalobci
vložili své pozemky na základě zakládací smlouvy o sdružení honebních pozemků a
za tímto účelem bylo založeno H. s. S. L. Tím, že žalobci z honebního
společenstva vystoupili, nedošlo však k vyjmutí jejich pozemku ze
společenstevní honitby, když tyto pozemky zůstávají stále součástí honitby
původní“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil
rozsudkem ze dne 25. května 2000, č. j. 13 Co 977/99-46, rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku o uložení povinnosti žalovaným zdržovat se veškerých zásahů
do vlastnických práv žalobců, a to ve správném znění, zejména vykonávat právo
myslivosti,“ a ve výroku o nákladech řízení, připustil zpětvzetí žaloby na
uložení povinnosti žalovaným vyklidit nemovitosti žalobců, rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím byla žaloba na vyklizení nemovitostí zamítnuta,
zrušil a řízení o tomto nároku zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. K posouzení otázky, „zda vlastník honebního pozemku vystoupivší z
honebního společenství má právo rozhodovat o dalším výkonu svých práv z
vlastnického práva k honebnímu pozemku odvozených“, připustil dovolání.
Potvrzující výrok odůvodnil odvolací soud tím, že pokud byly pozemky žalobců
podle § 6 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákona“) rozhodnutím Okresního úřadu v R. začleněny do
honitby, přičemž právo myslivosti podle § 11 odst. 1 zákona přísluší jako
vlastníku honitby prvnímu žalovanému, který ji smlouvou pronajal druhému
žalovanému, musí vlastníci snášet výkon práva myslivosti na svých pozemcích.
Samotné právo vlastnické bez splnění náležitostí požadovaných zákonem ještě
vlastníka neopravňuje k výkonu práva myslivosti a je zde omezeno ve veřejném
zájmu zákonem o myslivosti. Připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že
„závěr, že vlastník pozemku musí snášet, aby majitel honitby vykonával a
využíval práva myslivosti na jeho pozemcích, je zásadního právního významu“ a
že tato otázka dosud nebyla v judikatuře řešena.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli
o ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001
(dále jen „OSŘ“), a jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci
soudy obou stupňů. Vyslovili přesvědčení, že ochrana jejich vlastnického práva,
která je každému subjektu zaručena Listinou základních práv a svobod, je
porušena zákonem o myslivosti v případě, kdy tento zákon stanoví, že o dalším
trvání honitby po založení honebního společenstva rozhoduje již samo honební
společenstvo, nikoliv vlastníci honebních pozemků, kteří z honebního
společenstva vystoupili. Jako vlastníci nemovitostí mají žalobci zákonné právo
sami rozhodnout o výkonu práv od vlastnického práva k nemovitostem (honebním
pozemkům) odvozených, a to v době, kdy nejsou členy honebního společenstva.
Dovolatelé ještě poukázali na to, že po celou dobu soudního řízení žalovaní
nepředložili smlouvu o pronájmu honebních pozemků, kterou mezi sebou uzavřeli,
a navrhli, aby byly rozsudky obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení zemřela původní žalobkyně R. R. Jelikož ze
spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 6 D 424/2000 je zřejmé, že dědici
jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. 54 pro kat.
úz. L. u Z. se stali žalobci A) a B), bylo dále podle § 107 OSŘ pokračováno s
těmito žalobci též jako s právními nástupci žalobkyně R. R.
Nejvyšší soud ČR ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001,
tj. podle OSŘ ve znění před novelou provedenou právě uvedeným zákonem, po
zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobci netvrdí, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v § 237
odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Dovolací soud pak
neshledal ani žádnou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Zbývá tedy dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) OSŘ, přičemž právní otázka, jejíž řešení může být předmětem
přezkumu, je vymezena výrokem odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 OSŘ. V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že dovolání podle § 239 OSŘ je přípustné jen
pro řešení právních otázek, a tak je z dovolacího přezkumu vyloučena námitka,
že nebyla předložena k důkazu nájemní smlouva uzavřená mezi žalovanými ohledně
sporné honitby.
Dovolání nemá suspenzivní účinky (jeho podáním není dotčena právní moc
napadeného rozhodnutí), a tak dovolací soud nemůže přihlížet ke změnám, které
nastaly v hmotněprávní úpravě po rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolací
soud vychází ze zákona č. 23/1962 Sb. přesto, že tento zákon byl s účinností od
1. 7. 2002 zrušen zákonem č. 449/2001 Sb. o myslivosti (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný pod č. 5 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1997).
Uvedený zákon sice koncipuje právo myslivosti jako samostatné věcné
právo vycházející z vlastnictví honebního pozemku (§ 2), nicméně to neznamená,
že by vlastník takového pozemku mohl bez dalšího toto právo vykonávat. Podle §
5 odst. 1 zákona lze totiž právo myslivosti vykonávat pouze na honebních
pozemcích, které okresní úřad uznal za honitbu, oboru nebo samostatnou
bažantnici. Přitom právo myslivosti (míněno jeho výkon) přísluší podle § 11
odst. 1 zákona jen vlastníkům honitby tak, jak je v tomto ustanovení jejich
okruh vymezen. Vlastník honitby, jímž je zpravidla osoba odlišná od vlastníka
honebního pozemku, může podle § 14 odst. 2 zákona vykonávat v této honitbě
právo myslivosti sám nebo ji může smlouvou pronajmout jiné české fyzické nebo
české právnické osobě nebo jejich sdružení. Z uvedeného je zřejmé, že výkon
práva myslivosti neplyne přímo z vlastnického práva k honebnímu pozemku, nýbrž
závisí na splnění dalších podmínek vyplývajících ze zákona o myslivosti a za
určitých okolností (srov. § 6 odst. 5 zákona) je možný i proti vůli vlastníka
honebního pozemku. Zákon o myslivosti svými ustanoveními veřejnoprávního
charakteru omezuje práva vlastníků honebních pozemků v zájmu ochrany
myslivosti, jak je definována v § 1 zákona, a lze tedy souhlasit s odvolacím
soudem, pokud vychází z toho, že jde o případ, kdy je vlastnické právo omezeno
na základě zákona ve veřejném zájmu (§ 128 odst. 2 občanského zákoníku).
K tomuto zákonem předpokládanému omezení vlastnického práva žalobců
(tehdy s jejich souhlasem) došlo již v okamžiku, kdy byla uznána společenstevní
honitba a současně tak – ve smyslu § 6 odst. 3 zákona – vzniklo honební
společenstvo. Jejich názor, že uvedené omezení zaniklo tím, že z honebního
společenstva vystoupili, ovšem nemá oporu v zákoně. Ten nespojuje s vystoupením
vlastníka honebního pozemku z honebního společenstva „vyjmutí“ tohoto pozemku z
honitby, pozemek zůstává její součástí a jelikož zákon takovéto případy
výslovně neřeší, nastává obdobná situace, jakou předpokládá již zmíněné
ustanovení § 6 odst. 5 zákona, tedy jako by k honitbě byly přičleněny honební
pozemky vlastníků, kteří nejsou členy honebního společenstva, ale jsou povinni
strpět, aby vlastník honitby (tedy honební společenstvo) na jejich pozemcích
vykonával právo myslivosti, a přísluší jim z tohoto důvodu náhrada. Oprávnění
honebního společenstva jako vlastníka honitby vykonávat na pozemcích
vystoupivších členů právo myslivosti (včetně práva honitbu pronajmout podle §
14 odst. 2 zákona) tedy zůstává zachováno a tvrzené zásahy do vlastnického
práva žalobců nejsou zásahy neoprávněnými ve smyslu § 126 odst. 1 občanského
zákoníku.
Odvolací soud tedy právní otázku, jež je předmětem přezkumu dovolacího
soudu, vyřešil správně a dovolání žalobců není důvodné. Proto nezbylo, než je
podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy
žalovaným, kteří by podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ
měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda senátu