22 Cdo 3006/2020-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. L., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, proti žalovanému A. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 128/1715, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 435/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 25 Co 156/2020-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 25 Co 156/2020-84, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2020, č. j. 42 C 435/2019-68, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
práva k nemovitým věcem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na nemovitostech nacházejících se na území České republiky a blíže specifikovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen jako „předmětné nemovitosti“), a to s ohledem na zánik manželství účastníků řízení a příslušná ustanovení manželské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 4. 2017. Uvedla, že v katastru nemovitostí jsou předmětné nemovitosti zapsány ve výlučném vlastnictví žalovaného, ačkoliv žalobkyni by měl náležet spoluvlastnický podíl o velikosti id. ?.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou státními příslušníky Ruské federace, kteří uzavřeli manželství 16. 11. 1991. Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno dne 13. 10. 2017 na základě rozhodnutí o rozvodu manželství smírčího soudce soudního okrsku č. 304 obvodu „Vostočnoje Izmajlova“ města Moskvy. Příslušný katastrální úřad zapsal vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 13. 11. 2015, kterou uzavřel žalovaný jako kupující a jejímž předmětem byly předmětné nemovitosti.
V souvislosti se zkoumáním podmínky řízení (pravomoci soudů České republiky) ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), soud prvního stupně vyložil, že otázku pravomoci soudu upravuje s ohledem na státní občanství účastníků a předmět řízení smlouva uzavřená mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.
8. 1982, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. (dále jen jako „Smlouva“) a jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány. Soud prvního stupně řešil otázku, zda při stanovení mezinárodní pravomoci soudů má přednost norma upravující pravomoc v případě vypořádání osobních a majetkových vztahů manželů ve smyslu čl. 25 Smlouvy, nebo norma upravující pravomoc soudů v případech týkajících se vlastnického práva k nemovité věci ležící na území smluvní strany (čl.
37 Smlouvy). Dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci je nutno postupovat podle právních norem upravujících osobní a majetkové vztahy manželů ve smyslu čl. 25 Smlouvy, a proto je dána pravomoc soudů Ruské federace. Z tohoto důvodu toto řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Městský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 1. 6. 2020, č. j. 25 Co 156/2020-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zdali je dána podle čl. 37 Smlouvy pravomoc českých soudů v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci nacházející se na území České republiky v případě, že tato nemovitost byla součástí společného jmění manželů, které zaniklo a bylo ve vztahu k této nemovitosti vypořádáno na základě dohody uzavřené mezi manžely.
Má za to, že v projednávané věci je pravomoc českých soudů dána, neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovité věci nacházející se na území České republiky, a nikoliv vypořádání majetkových vztahů účastníků řízení jakožto bývalých manželů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovoláním žalobkyně je Nejvyššímu soudu předloženo řešení procesní otázky určení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí sporu o určení vlastnického práva k nemovité věci nacházející se na území České republiky, je-li s ohledem na přítomný mezinárodní prvek (žalobkyně i žalovaný jsou občany Ruské federace) nutno aplikovat některou z kolizních norem Smlouvy, jejíž přednostní aplikace vyplývá z § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále „MPS“). Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle § 2 MPS se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Smlouva má tedy aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu, ale podle článku 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Smlouva ve své části o právních vztazích občanských a rodinných (oddíl II, články 18 až 52) upravuje (mimo jiné) vybrané otázky pravomoci a práva rozhodného u rodinných věcí (články 24 až 35) a otázky rozhodného práva u majetkových věcí ve smyslu formy právních úkonů, vlastnického práva a náhrady škody (články 36 až 38); otázku pravomoci soudů pro projednávanou věc tedy upravuje. Podle článku 25 Smlouvy osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (odstavec 1). Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou (odstavec 2). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3 (odstavec 5). Podle článku 37 Smlouvy vlastnické právo k nemovitostem se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží. K rozhodování ve věcech týkajících se nemovitostí je dána pravomoc justičních orgánů této smluvní strany. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016 (publikovaném na www.nsoud.cz), vyložil, že „řízení o vypořádání majetkového společenství je řízením o majetkových vztazích mezi manželi. Jeho účelem je vypořádat majetkové hodnoty, které manželé za trvání manželství nabyli. V důsledku zániku manželství je třeba rozhodnout, který z manželů a jaké hodnoty do výlučného vlastnictví převezme. Předmět majetkového společenství manželů mohou tvořit a zpravidla také tvoří nejen věci nemovité a movité, tedy statky hmotné, ale i nehmotné, typicky práva. Spor o vypořádání majetkových vztahů manželů se nezužuje na určení výlučného vlastnického práva k jediné kategorii věcí v právním slova smyslu, jež mohou být předmětem soukromoprávního vztahu. V řízení týkajícím se nemovitostí (práva k nim) není předmětem projednání a rozhodnutí soudu právní vztah k jiným než nemovitým věcem. Řízení o majetkových vztazích manželů probíhá pouze tehdy, je-li podmíněno existencí manželství jako právem uznaného svazku muže a ženy. Tento svazek podléhá specifické právní regulaci v osobních i majetkových otázkách, jež se nemohou týkat jiných osob. Tím se právní úprava manželských majetkových vztahů vyděluje ze soukromoprávní úpravy majetkových poměrů jiných subjektů práva. Pod řízení týkající se práv k nemovitým věcem lze zahrnout spory o určení (ne)existence práva k nemovité věci, o zrušení a vypořádání společného práva k nemovité věci, o určení (ne)platnosti právního jednání týkající se takové věci, popřípadě rovněž spory ze zajištění, jehož předmětem jsou nemovité věci nebo práva k nim. Vedení takových řízení není podmíněno existencí jedné specifické právní skutečnosti, jež by se dotýkala pouze fyzických osob ve zvláštním právním postavení. Předmětové a subjektové hledisko definuje vztah dvou vzájemně rozporných ustanovení právního předpisu (podle článku 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jsou součástí českého právního řádu i vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy, jimž je přiznána aplikační přednost před tuzemským právem), tedy v poměrech projednávané věci i článků 25 a 37 Smlouvy. Tento rozpor je ve skutečnosti jen zdánlivý. Při výkladu právních předpisů platí v evropském kontinentálním právu již od římského práva uznávaná zásada‚ lex specialis derogat legi generali‘. Tato zásada přináší řešení, kdy při střetu dvou ustanovení upravujících tutéž problematiku má přednost ustanovení upravující užší okruh případů (ustanovení zvláštní, ‚lex specialis‘) před ustanovením upravujícím širší problematiku (ustanovení obecné, ‚lex generalis‘).“ Na základě uvedeného Nejvyšší soud vyložil, že je-li předmětem řízení vypořádání majetkových vztahů manželů mimo jiné i k nemovité věci nacházející se na území České republiky nebo Ruské federace, je i za této situace dána aplikační přednost článku 25 Smlouvy při určení rozhodného práva a pravomoci soudů. V nyní projednávané věci však není předmětem řízení vypořádání majetkových vztahů manželů (v českém právním řádu označených jako společného jmění manželů), ale určení vlastnického práva žalobkyně k nemovité věci nacházející se na území České republiky, jež měla žalobkyně podle svého tvrzení nabýt v minulosti. V této souvislosti je nutno zohlednit rovněž tvrzení žalobkyně, že po zániku manželství účastníků řízení byly majetkové vztahy bývalých manželů vypořádány na základě manželské smlouvy ze dne 27. 4. 2017, a to i k předmětným nemovitostem. V takovém případě je ve smyslu čl. 37 Smlouvy dána k rozhodnutí ve věci týkající se určení vlastnického práva k nemovitosti nacházející se na území České republiky pravomoc soudů České republiky, neboť se nyní probíhající řízení týká výlučně práva k nemovité věci nacházející se na území České republiky, a nikoliv vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manželi (viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že nelze vyloučit, že otázka vypořádání majetkových vztahů účastníků řízení jako bývalých manželů může být posuzována v nyní probíhajícím řízení jakožto otázka předběžná (prejudiciální), avšak mezinárodní pravomoc je nutno stanovit s ohledem na samotný předmět nyní probíhajícího řízení, jímž je výlučně určení vlastnického práva k nemovité věci nacházející se na území České republiky (a nikoliv na základě potenciální prejudiciální otázky). Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že v nyní projednávané věci je nutno stanovit pravomoc soudů podle čl. 25 Smlouvy upravujícího majetkového vztahy manželů, a nikoliv podle čl. 37 Smlouvy, a proto řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem zastavil, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i usnesení nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu