22 Cdo 301/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobkyně Z. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ J. N., a 2/ A. Š.,
zastoupeným advokátem, o umožnění vstupu a užívání nemovitosti, odstranění
kolny a jímky a o protinávrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 9 C 676/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. dubna
1999, čj. 30 Co 108/99-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. dubna
1999, čj. 30 Co 108/99-120, se ve výrocích pod body I. a II., jimiž byl
rozsudek okresního soudu změněn tak, že „žaloba na určení spoluvlastnictví
žalovaných, každé k jedné ideální polovině p. p. č. 1366/2 o výměře 91 m2,
zapsané na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L. pro kat. úz. a obec R., se
zamítá\", a že „žalované jsou povinny umožnit vstup a neomezené
užívání žalobkyni jejího pozemku pč. 1366/2, včetně studny na tomto pozemku,
zapsané na LV 258 u Katastrálního úřadu v L., pro kat. úz. a obec R.\",
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
pobočce v Liberci, k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále též „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 8.
října 1998, čj. 9 C 676/94-101, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh žalobkyně,
že žalované jsou povinny žalobkyni umožnit vstup a neomezené užívání jejího
pozemku pč. 1366/2 v katastrálním území R., obec R., okres L., zapsaného na LV
č. 258 u Katastrálního úřadu v L. včetně neomezené možnosti užívání
studny umístěné na tomto pozemku, jakož i návrh, že žalované jsou povinny
odstranit na vlastní náklady zděnou kolnu včetně jímky postavenou na pozemku
žalobkyně pč. 1366/2 v katastrálním území R., obec R., okres L., zapsané na LV
č. 258 u Katastrálního úřadu v L.\". Výrokem II. k protinávrhu žalovaných
určil, „že žalované J. N. a A. Š. jsou spoluvlastníky každá jedné ideální
poloviny pozemkové parcely č. 1366/2 o výměře 91 m2 v katastrálním území R.,
obec R., okres L., zapsaného na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L.\".
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v letech 1946 - 1947 se v rámci
osidlování pohraničí nastěhovala právní předchůdkyně žalobkyně (její matka B.
B.), a právní předchůdce žalovaných (jejich otec J. K.) do dvojdomku s čp. 233
a čp. 244 v R. - L. V roce 1949 přidělil Osidlovací úřad a f. n. o. v P. K.
rozhodnutím z 15. 11. 1949, čj. R 17/201-238 LI, část dvojdomku s
čp. 233 a se stavební parcelou č. 236 zapsanou ve vložce č. 206 pozemkové
knihy pro katastrální území L. B. B. uvedený úřad přidělil
rozhodnutím z 20. 9. 1949, čj. R 17/201-234 LI, část dvojdomku s čp. 234 se
stavební parcelou č. 237, zapsanými ve vložce č. 330 pozemkové knihy
pro katastrální území L. Faktické užívání shora uvedených nemovitostí započaté
právními předchůdci účastnic řízení ale neodpovídalo přídělovým rozhodnutím,
když J. K. začal v letech 1946 - 1947 užívat část domku s čp. 234 s pozemkem k
němu patřícím a B. B. pak užívala část s čp. 233 s pozemkem k němu patřícím.
Evidenčně ale došlo k „prohození\" popisných čísel částí dvojdomku, takže
„navenek\" byly označeny tak, jak jsou označeny v rozhodnutích o přídělech. J.
K. a jeho právní nástupkyně tedy užívali pozemkovou parcelu č. 237 o výměře
267 m2, která byla později označena jako pozemkové parcely č. 1366/1, 1366/2 a
1368/1. Sporná pozemková parcela č. 1366/2 tedy byla jednou částí z původní
parcely č. 237, přidělené B. B. Žalobkyně, jako právní nástupkyně B. B.,
opírala svoje vlastnické právo k této parcele o darovací smlouvu z 27. 3. 1973
registrovanou Státním notářstvím v Liberci pod sp. zn. R I 232/73, o rozhodnutí
stejného státního notářství sp. zn. D 1666/84 a o kupní smlouvu z 30. 10.
1986 registrovanou uvedeným státním notářstvím pod sp. zn. R I 789/86. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že návrhu na ochranu tvrzeného vlastnického
práva žalobkyně nelze vyhovět. Konstatoval, že právní předchůdce žalovaných,
J. K., předmětnou pozemkovou parcelu užíval od roku 1949 do roku 1959 v dobré
víře, že je jejím vlastníkem, a po něm ji se stejným přesvědčením užívaly i
žalované. K pochybnostem o tomto právním vztahu došlo až v roce 1973. S odkazem
na ustanovení § 111, § 115, § 116, § 145 a § 146 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ\") č. 151/1950 Sb. uzavřel, že J. K. vlastnické právo ke
spornému pozemku vydržel; proto vyhověl protinávrhu žalovaných na určení jejich
spoluvlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, čj. 30 Co 108/99-120, výrokem pod bodem
I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. tak, „že žaloba na určení
spoluvlastnictví žalovaných, každé k jedné ideální polovině p. p. č. 1366/2 o
výměře 91 m2, zapsané na LV č. 258 u Katastrálního úřadu v L. pro kat. úz. a
obec R., se zamítá\". Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě
I. „potud, že žalované jsou povinny umožnit vstup a neomezené užívání žalobkyni
jejího pozemku pč. 1366/2, včetně studny na tomto pozemku, zapsané na LV
258 u Katastrálního úřadu v L., pro kat. úz. a obec R.\". Výrokem III.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. „ve výroku o odstranění zděné
kolny a jímky na p. p. č. 1366/2, dále ve výroku o nákladech řízení
\", a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav,
vyvodil z něj však nesprávné právní závěry, týkající se vydržení vlastnického
práva spornému pozemku. V rozhodné době byla předpokladem vydržení oprávněná
držba, která byla založena na dobré víře, že držiteli věci právo nebo věc
patří. K tomu nepostačovalo vnitřní, subjektivní přesvědčení, ale oprávněná
držba musela být prokázána objektivními skutečnostmi. Nepostačoval pouhý
faktický výkon vlastnického práva, kterému nikdo nebránil. Bylo třeba, aby
takový výkon práva byl podložen platným právním titulem, který by sám o sobě
postačoval k nabytí práva. Takovým titulem nemohlo být samotné faktické užívání
předmětného pozemku. Nemohlo jím být ani rozhodnutí správního orgánu o přídělu
nemovitostí, které bylo právnímu předchůdci žalovaných vydáno, neboť v něm
nebyla sporná parcela, vydělená z pozemkové parcely č. 237, uvedena. V daném
případě nemohlo k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku bez existence
platného právního titulu dojít. Žalované žádný nabývací titul týkající se
sporného pozemku nedoložily. Naopak žalobkyně prokázala výše uvedenými důkazy,
že se stala vlastnicí sporné pozemkové parcely ona. Pokud jde o odstranění
kolny a jímky na daném pozemku, je rozsudek soudu prvního stupně podle názoru
odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
U kolny by bylo třeba posoudit zda jde o věc movitou či nemovitou, u studny pak
zda jde o věc samostatnou či o součást pozemku, a teprve poté by bylo možno o
otázce jejich případného odstranění rozhodnout.
141
Proti výrokům pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu podávají žalované
dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvody odpovídající ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu ve znění platném do účinnosti
zákona 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"); podle obsahu však jde jen o dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázaly
svoje vlastnické právo k předmětnému pozemku. Poukazují na skutečnost, že
jejich právní předchůdce řádně uhradil tzv. přídělovou cenu, která zahrnovala
jak rodinný domek, tak pozemek. Neztotožňují se ani s právním názorem
odvolacího soudu na otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva a v
tomto směru odkazují na argumentaci soudu prvního stupně, jehož právní názor je
podle nich správný. Upozorňují na to, že vstup do jejich domku je možný pouze
přes předmětnou pozemkovou parcelu. Navrhují, aby dovolací soud v napadené
části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalobkyně, která se plně ztotožňuje s rozsudkem
odvolacího soudu, který pokládá za správný a spravedlivý. Námitka dovolatelek,
že jim je takto znemožněn přístup do jejich domku, nemá pro právní posouzení
věci význam. Žalovaným byla ostatně opakovaně před zahájením řízení nabízena
možnost dohody a smírného řešení, která zůstala bez odezvy. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č.
30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto
zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod
uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),
dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
V dané věci jde o posouzení toho, zda držba vedoucí k vydržení se musela v době
rozhodné pro posouzení věci opírat o platný právní titul.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se mělo vydržení dokončit nejpozději v roce
1959, bylo třeba podmínky vydržení posoudit podle Občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. (dále jen „ObčZ z roku 1950), které jsou v zásadě shodné s nyní
platnou úpravou. Podle § 116 odst. 1 ObčZ z roku 1950 práva vlastnického k
věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři
léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Je-li
držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je držitelem oprávněným (§ 145 odst. 1).
Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení
toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních
představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z
hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva
požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož
vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní
skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby parcely, na kterou se
tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním z hledisek
pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr
plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. rozhodnutí uvedené pod č. C
158 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98,
publikované v Soudních rozhledech č. 7/2000). Oprávněná držba se nemusí nutně
opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod
(titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98).
Dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že oprávněná držba se musí
opírat o platný nabývací titul. Z textu § 145 odst. 1 ObčZ z roku 1950
se podává, že může jít i o domnělý právní důvod, tedy o případ, kdy
je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je,
ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není. V dalším řízení bude tedy nutno posoudit,
zda právní předchůdce žalovaných byl se zřetelem ke všem okolnostem
(objektivně) v dobré víře, že nabyl i předmětný pozemek; zatím je závěr o tom,
že tomu tak nebylo a že pozemek nemohl vydržet, předčasný.
Z uvedeného je zřejmé, že ve věci je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ, a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v napadené části zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za
středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu