22 Cdo 3028/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované V. H., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 2/93, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2006, č. j. 40
Co 859/2006-247 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 27 495,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května
1995, č. j. 6 C 2/93-134, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako
bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví
žalobce specifikované movité věci v ceně 8 940,- Kč a nemovitosti - dům se
stavební plochou parc. zahradu v k. ú V. v ceně 1 674 340,- Kč, celkem věci v
ceně 1 683 280,- Kč, žalované přikázal specifikované movité věci v ceně 25
440,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalobci, aby zaplatil žalované na
vyrovnání z titulu zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 828
920,- Kč do tří dnů od první moci rozsudku, výrokem pod bodem III. uložil
žalované, aby vydala žalobci specifikované movité věci, výrokem pod bodem IV.
rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit každý polovinu z půjček
poskytnutých jim M. M. ve výši 10 000,- Kč a A. a F. H. ve výši dvakrát 20
000,- Kč a výroky pod bodem V. - VII. rozhodl o soudním poplatku a nákladech
řízení.
Odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná, Krajský
soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30.
března 1998, č. j. 40 Co 137/98-198, odmítl pro opožděnost.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. září 1998, č. j. 6 C 2/93-214, opravil
název katastrálního území ve výroku svého rozsudku ze dne 5. května 1995, č. j.
6 C 2/93-134.
Řízení o odvolání, které proti opravnému usnesení podala žalovaná, bylo
usnesením odvolacího soudu ze dne 28. ledna 1999, č. j. 40 Co 61/99-228,
zastaveno.
Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. května 1995, č. j. 6 C 2/93-134,
podal žalobce odvolání osobně u soudu prvního stupně dne 2. června 2006. Uvedl,
že rozsudek mu nebyl v roce 1995 řádně doručen, neboť zásilku, která rozsudek
obsahovala, převzala jeho družka I. D. Rozsudek mu byl řádně doručen až 23.
května 2006. Žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z toho,
že má k dispozici dostatek finančních prostředků na výplatu podílu žalované.
Tak tomu nebylo, měl pouze zajištěného kupce, který byl ochoten nemovitosti
koupit a teprve z uhrazené kupní ceny chtěl žalovanou vyplatit. Podle žalobce
měl také soud prvního stupně žalované uložit, aby vyklidila nemovitosti jemu
přikázané, nebo měl nemovitosti přikázat účastníkům do podílového
spoluvlastnictví. Žalobce navrhl, aby odvolací soud v tomto smyslu rozsudek
soudu prvního stupně změnil.
Odvolací soud usnesením ze dne 30. srpna 2006, č. j. 40 Co 859/2006-247,
odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 5. května 1995, č. j. 6
C 2/93-134, ve znění opravného usnesení z 28. září 1998, č. j. 6 C 2/93-214,
odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože žalobce podal odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo vydáno před účinností zákona
č. 30/2000 Sb., odvolací soud podle bodu 15 hlavy prvé části dvanácté tohoto
zákona rozhodl o odvolání podle občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění
platném do 31. 12. 2000. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce podal
odvolání po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, počítané ode dne, kdy mu byl
rozsudek doručen. Rozsudek bylo třeba doručit žalobci jako účastníku řízení do
vlastních rukou, přičemž způsob doručení písemností byl upraven § 45 OSŘ tak,
že se doručují zpravidla poštou, podle okolností je mohl doručit mimo jiné i
samotný soud a podle § 46 odst. l OSŘ mohlo být adresátovi doručeno v bytě,
sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoliv bude zastižen. Odvolací
soud vyšel ze zjištění, že podpis H. stvrzující na doručence písemnosti,
kterou byl žalobci doručován rozsudek soudu prvního stupně, převzetí této
písemnosti 21. června 1995, není vlastnoručním podpisem žalobce, ale doručenku
takto podepsala I. D. Z úředního záznamu na č. l. 215 spisu vyplývá, že žalobce
převzal dne 6. října 1998 usnesení odvolacího soudu ze dne 30. března 1998, č. j. 40 Co 137/98-198, jímž bylo odmítnuto odvolání žalované proti rozsudku soudu
prvního stupně, spolu s opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. září
1998, č. j. 6 C 2/93-214, což stvrdil svým podpisem. Podle úředního záznamu na
č. l. 221, podepsaného žalobcem, požádal žalobce dne 26. října 1998 o vydání
další kopie rozsudku č. l. 134 - 138, za tuto kopii zaplatil soudní poplatek
ve výši 225,- Kč a rozsudek převzal. Současně žalobce převzal kopii odvolání
žalované, nacházejícího se na č. l. 218. Usnesení odvolacího soudu z 28. ledna
1999, č. j. 40 Co 61/99-228, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalované
proti opravnému usnesení, bylo žalobci doručeno prostřednictvím pošty dne 23. března 1999. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že k
řádnému doručení rozsudku soudu prvního stupně do vlastních rukou žalobce
nedošlo dne 21. června 1995, poněvadž toho dne zásilku s rozsudkem převzala
namísto žalobce jiná osoba. Účinky řádného doručení rozsudku soudu prvního
stupně žalobci do vlastních rukou odvolací soud spojil s převzetím tohoto
rozsudku žalobcem dne 26. října 1998. Rozsudek se toho dne reálně dostal do
dispozice žalobce zákonem předepsaným způsobem, tj. v souladu s § 45 OSŘ
prostřednictvím soudu. Za nevýznamné odvolací soud považoval, že žalobce
převzal kopii rozsudku, a nikoliv jeho stejnopis, neboť kopie byla pořízena
soudem, který doručovaný rozsudek vydal.
Odvolací soud také zdůraznil, že v
širších souvislostech je důležitý obsah spisu, jenž vypovídá o tom, že žalobce
kontinuálně průběh celého řízení sledoval včetně událostí, které následovaly po
vydání rozsudku, což vyplývá z toho, jak mu byla doručována další rozhodnutí
vydaná soudy obou stupňů po rozsudku soudu prvního stupně. Protože byl rozsudek
soudu prvního stupně žalobci doručen do vlastních rukou dne 26. října 1998,
začala dne 27. října 1998 běžet patnáctidenní odvolací lhůta a posledním dnem
lhůty byl 10. listopad 1998. Žalobce však podal odvolání až 2. června 2006 a
jako opožděné bylo odvolacím soudem podle § 218 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že účinky
řádného doručení rozsudku soudu prvního stupně, který napadl odvoláním 2.
června 2006, nemohly nastat dne 26. října 1998. Toho dne mu byla na jeho žádost
vydána „další kopie“ tohoto rozhodnutí, za níž byl navíc nucen uhradit soudní
poplatek. Nešlo tedy o řádné doručení rozhodnutí ve smyslu § 45 OSŘ, ale o úkon
podle § 44 OSŘ, který upravuje vydání kopie listiny, za kterou zaplatil soudní
poplatek. Navíc soud prvního stupně při jejím vydání spojoval účinky doručení
rozsudku se dnem 21. červnem 1995, a i proto samotný úkon ze dne 26. října 1998
ani řádným doručením být nemohl. K řádnému doručení rozsudku žalobci tak došlo
až dne 23. května 2006, kdy se dostavil k soudu a požádal o doručení rozsudku,
který mu byl ve stejnopisu řádě doručen a proti němuž podal včas odvolání.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího
soudu. Poukazuje na to, že mezi účastníky byla u soudu prvního stupně vedena
řada řízení, ve kterých žalobce vystupoval jako výlučný vlastník nemovitostí,
které mu byly přikázány pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně v této věci,
jímž bylo vypořádáno BSM účastníků. Tak ve věci sp. zn. 6 C 46/2000, žalobce
uváděl, že v roce 1998 po vyznačení doložky právní moci na rozsudku soudu
prvního stupně o vypořádání BSM se opakovaně snažil o prodej přikázaných
nemovitostí. Na právní moc tohoto rozsudku soudu prvního stupně žalobce také
poukazoval ve věci sp. zn. 11 C 3/99, zahájené k jeho návrhu. Rozsudkem vydaném
v tomto řízení bylo žalované uloženo, aby vyklidila žalobci přikázané
nemovitosti. K návrhu žalobce byl nařízen výkon tohoto rozsudku a v řízení
vedeném pod sp. zn. 21 E 493/2003 byla žalovaná z nemovitostí vyklizena.
Usnesením Okresního státního zastupitelství č. j. 1 Zt 81/99-5 z 3. 5. 1999
byla komisi pro projednání přestupků Městského úřadu v P. postoupena věc
týkající se trestního stíhání žalované pro trestný čin podle § 249a trestního
zákona, jehož se měla žalovaná dopustit tím, že odmítala vydat žalobci klíče od
jemu přikázaného domu. Dále v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 57/2000 žalobce
požadoval na žalované zaplacení částky 324 340,- Kč z titulu náhrady škody,
kterou mu měla žalovaná způsobit v období od 12. 7. 1995, tj. od právní moci
rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání BSM. Žalovaná byla také odsouzena
trestním příkazem soudu prvního stupně z 6. 2. 2004, sp. zn. 4 T 111/2003, pro
trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu (náležejícího žalobci podle
rozsudku soudu o vypořádání BSM) podle § 249a odst. l a 2 trestního zákona. V
odůvodnění tohoto rozhodnutí je rovněž zmiňováno, že 12. 7. 1995 nabyl právní
moci rozsudek soudu prvního stupně z 5. 5. 1995, č. j. 6 C 2/93-134, přičemž
trestního řízení se žalobce zúčastnil jako poškozený. Žalovaná uzavírá, že
společné nemovitosti byly žalobci přikázány k jeho návrhu a žalobce měl
prostředky na zaplacení jejího podílu, neboť prodal svoje další nemovitosti
(dům v H. M. a chatu ve Ch.). Sama se nachází tři a půl roku v postavení
bezdomovce, a to zejména proto, že žalobce jí dosud nezaplatil pravomocným
rozsudkem soudu prvního stupně přisouzenou částku. Navrhuje, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy prvé, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb.
projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou - účastníkem řízení včas a že je přípustné podle § 238a
odst. 1 písm. e) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V řízení nedošlo k vadám, vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ ani k jiným vadám
řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 158 odst. l OSŘ písemné vyhotovení rozsudku podepisuje předseda senátu.
Podle § 158 odst. 2 OSŘ se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje
účastníkům do vlastních rukou.
Podle § 45 OSŘ doručuje se zpravidla poštou. Soud může však podle okolností
doručit písemnost sám nebo prostřednictvím orgánu obce anebo příslušného
policejního orgánu a v případech stanovenými zvláštními předpisy i
prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.
Podle § 47 odst. 2 OSŘ nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do
vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej
doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu
uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží
doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o
uložení nedozvěděl.
Dovolací soud především uvádí, že je vázán zjištěním odvolacího soudu,
dovoláním nezpochybněným, že podpis „H.“ na doručence písemnosti, kterou byl v
roce 1995 žalobci doručován rozsudek soudu prvního stupně, potvrzující převzetí
této písemnosti 21. 6. 1995, je podpisem I. D. Žalobci nebyl tedy rozsudek
soudu prvního stupně uvedeného dne prostřednictvím pošty doručen do vlastních
rukou v souladu s § 47 odst. 2 OSŘ, neboť rozsudek za něj převzala jiná osoba.
Stejnopis rozsudku může být účastníkovi doručen i samotným soudem. Takové
doručení spočívá v předání rozsudku účastníkovi při jednání soudu nebo i mimo
jednání zaměstnancem soudu.
Podle úředního záznamu na čl. 221 spisu z 26. 10. 1998 žalobce uvedeného dne
požádal o vydání další kopie rozsudku na č. l. 134-138. Za tuto kopii zaplatil
soudní poplatek v kolcích ve výši 225,- Kč (9 stran a 25,- Kč) dle platného
sazebníku a rozsudek převzal, což stvrdil svým podpisem. Dovolací soud ve
smyslu § 243a odst. 2 OSŘ prostřednictvím soudu prvního stupně dokazování
doplnil tak, že provedl důkaz vyhotovením rozsudku soudu prvního stupně ze 5.
5. 1995, sp. zn. 6 C 2/93, které žalovaný převzal 26. 10. 1998. Tak zjistil, že
jde o fotokopii číslovanou jako listy 1 až 5 a na listě označeném číslem 5 se
nachází poučení o tom, že proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů
ode dne doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím podepsaného soudu ke
krajskému soudu v O., pobočka O., a to ve dvou vyhotoveních. Následuje poučení
o vykonatelnosti rozsudku, strojem a rukou psaný podpis J. T., předsedkyně
senátu. Dále je na kopii originální (nikoli zkopírované) razítko Okresního
soudu v P. s textem: „za správnost vyhotovení fotokopie: J. K., vedoucí
občanskoprávního oddělení kanceláře Okresního soudu v P. Fotokopie byla
provedena dne 26. 10. 1998 a podpis K..“ Na předložené fotokopii je na listu
1 vyznačena doložka právní moci tohoto znění: „Toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 12. 7. 1995, Okresní soud v P. dne 26. 10. 1998 a rukou psaný podpis
K..“
Žalobce uvedl před odvolacím soudem, že s I. D. ukončil soužití na počátku roku
1995. Ta dosud bydlí na adrese P., jak vypověděla 14. 6. 2006. Uvedla také, že
si se žalobcem v roce 1990 pořídili chatu ve Ch., žili spolu dva roky a pak do
roku 1998 jezdila na chatu do Ch. Když žalobci přebírala poštu, vozila ji do
Ch. nebo mu ji nechávala u jeho rodičů v H. M. Žalobce sám vysvětlil při
jednání odvolacího soudu, že 26. 10. 1998 požádal soud prvního stupně o vydání
„další kopie“ rozsudku z 5. 5. 1995, č. j. 6 C 2/93-135, proto, že „poprvé
převzal rozsudek prostřednictvím svého otce v roce 1998.“
Účastníci mají právo na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod každý se může stanoveným způsobem domáhat svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl. 38 odst. 2 této Listiny
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto
právo zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let, účastníky
respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v
doručování. Pokud se rozsudek (jeho kopie a stejnopis) prokazatelně dostal do
dispoziční sféry účastníka, lze tak mít zato, že byl řádně doručen. Protože v
daném případě je nepochybné, že o takový případ šlo, nebylo možné dovolacím
námitkám žalobce přisvědčit.
Jestliže žalobci na základě jeho žádosti byla 26. října 1998 vydána fotokopie
rozsudku obsahující všechny jeho listy včetně listu obsahujícího poučení o
opravném prostředku, což navíc žalobce mohl zjistit porovnáním se stejnopisem
rozsudku, který mu již předal jeho otec, dovolací soud dospívá shodně s
odvolacím soudem k závěru, že dne 26. října 1998 byl rozsudek soudu prvního
stupně žalobci řádně doručen soudem do vlastních rukou. Nejvyšší soud uvedl
už v usnesení z 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1397/96, publikovaném pod R
29/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „vyznačení doložky právní
moci na nepravomocném rozhodnutí soudu prvního stupně má stejné účinky jako
nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (§ 204 odst. 2 OSŘ).“
Podle tohoto ustanovení je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo
podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se žalobce řídil nesprávným
poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo
obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat
odvolání do tří měsíců od jeho doručení. Pro daný případ to znamená, že
tříměsíční odvolací lhůta k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního začala
žalobci běžet 27. října 1998 a poslední den této lhůty připadl na 27. leden
1999. Žalobce však podal odvolání až 2. června 2006, tedy opožděně. I když
odvolací soud vycházel jen z patnáctidenní odvolací lhůty, je i tak jeho
rozhodnutí o odmítnutí odvolání žalobce pro opožděnost ve smyslu § 218 odst. l
písm. c) OSŘ správné. Proto bylo dovolání proti usnesení odvolacího soudu
zamítnuto (§ 243b odst. 1 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její
zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.,
částku 27 195,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., tj. celkem 27
495,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu