22 Cdo 3035/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. M., a 2)
MUDr. M. P., právnímu nástupci původní druhé žalované L. P., zastoupeným
advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně V. K., o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 13 C 135/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 15. prosince 2005, č. j. 27 Co 137/2005-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
října 2004, č. j. 13 C 135/2001-338, zrušil podílové spoluvlastnictví
žalobkyně, žalované 1) a původně žalované 2) L. P. k nemovitostem, a to domu č.
p. 541, domu č. p. 2091 a pozemkům parcelních čísel 4230/1 – zastavěná plocha a
nádvoří, 4231/2 – zahrada a 4232 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným u
Katastrálního úřadu v K. na LV č. pro obec a kat. území K., a dále pozemkům
parcelních čísel 4230/2 – zastavěná plocha a nádvoří a 4231/1 – zahrada,
zapsaným tamtéž na LV č. pro obec K. a kat. území K., a tyto nemovitosti
přikázal o výlučného vlastnictví žalobkyni. Žalobkyni uložil, aby žalovaným
zaplatila každému z nich částku 395 293,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi
předmětných nemovitostí, a to u domů č. p. 541 a 2091 a pozemků parcelních
čísel 4232, 4230/1 a 4231/2 žalobkyně v rozsahu 5/6 a každá ze žalovaných 1/12,
u pozemků parcelních čísel 4230/2 a 4231/1 žalobkyně v rozsahu 2/3 a každá ze
žalovaných 1/6. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
těmto nemovitostem mezi účastnicemi nedošlo. Znalec Ing. M. stanovil tržní cenu
nemovitostí k 30. 8. 2002 částkou v rozpětí 3 600 000,- až 4 150 000,- Kč.
Žalobkyně soudu předložila znalecký posudek Ing. B. M., který stanovil cenu
všech nemovitostí částkou 1 600 000,- Kč. Z revizního znaleckého posudku Ing.
V. Z. soud zjistil, že tržní cena všech nemovitostí činí 4 216 180,- Kč a že
podle znalce v podstatě odpovídá tržní ceně stanovené znalcem Ing. M. s
přihlédnutím k časovému odstupu dvou let, v němž byly posudky vypracovány. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem jsou v daném případě naplněny. Za
daných poměrů je pak na místě, aby všechny nemovitosti byly přikázány do
výlučného vlastnictví žalobkyně. Při stanovení přiměřené náhrady za
spoluvlastnické podíly žalovaných soud vyšel z ceny nemovitostí stanovené
revizním znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a vedlejšího
účastníka rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 27 Co 137/2005-305,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tam, kde se v rozsudku hovoří
o druhé žalované, jedná se o druhého žalovaného MUDr. M. P. Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když při stanovení přiměřené
náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných vyšel z přesvědčivého znaleckého
posudku Ing. Z., který v souladu s požadavkem soudu vyčíslil obvyklou (tržní)
cenu nemovitostí, takže ani odvolací soud neshledal důvod pro doplnění
dokazování dalším znaleckým posudkem ke stanovení tržní ceny nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřuje v tom, že otázka výše přiměřené náhrady za
spoluvlastnické podíly žalovaných byla řešena v rozporu s hmotným právem a
konstantní praxí dovolacího soudu (Rc 15/1999). Přiměřená náhrada za
spoluvlastnické podíly žalovaných byla určena podle obvyklé ceny stanovené
znalcem Ing. Z., který položil rovnítko mezi cenou stanovenou podle cenového
předpisu a cenou obvyklou. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by se znalec
zabýval skutečnou situací na trhu s nemovitostmi a že by porovnával nabídku
nemovitostí obdobných nemovitostem posuzovaných. Pouze stručně konstatoval, že
„otázky vznesené žalobkyní byly konzultovány s realitní kanceláří“. Žalobkyně
poukázala na to, že má-li být náhrada přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou
nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří stavby, ale také i na
poptávce a nabídce v daném místě a čase. Závěr odvolacího soudu, že cena
stanovená znalcem Ing. Zvěřinou je cenou obvyklou, nemůže obstát. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku, která by dosud nebyla dovolacím
soudem řešena, a hodnocení znaleckého posudku z hlediska určené ceny
nemovitostí není otázkou právní, ale skutkovou.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až
239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je
přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení,
jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se
dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými
zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu
takovým rozhodnutím činila.
Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nedojde-li k dohodě,
zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka
soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita.
Výkladem pojmu „přiměřená náhrada“ se dovolací soud ve své judikatuře již
zabýval a konstatoval, že přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ je
nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle
místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl
spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí
vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a
nabídce v daném čase. Za takovou nelze považovat náhradu, vycházející jen z
ceny zjištěné podle předpisu o oceňování nemovitostí (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 110). Podle tohoto
rozhodnutí je tedy určující cena obvyklá.
Dovolací námitky žalobkyně v podstatě spočívají jen v tom, že cena předmětných
nemovitostí stanovená znalcem Ing. V. Z. není cenou obvyklou, ale cenou tzv.
administrativní, neboť nepřihlíží zejména k nabídce a poptávce po těchto
nemovitostech v daném místě a čase. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se
obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v
obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde
o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat
či koupit. Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního
znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní ale
skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může
řešit jen otázky skutkové – srov. ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967
Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, podle kterého se znalec na
požádání příslušného orgánu může zabývat jen takovými skutečnostmi, k jejichž
posouzení je třeba jeho odborných znalostí. Jestliže pak soud při stanovení
obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není,
jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, resp. při hodnocení
provedených důkazů ve smyslu § 132 OSŘ. Takovéto pochybení pak podle okolností
může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ (tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo
podle § 241a odst. 3 OSŘ (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v
případě, kdy je dovolání přípustné. Lze tedy uzavřít, že akceptace znalcem
stanovené obvyklé ceny věci soudem představuje skutkové zjištění soudu o ceně
věci. Ve prospěch uvedeného názoru svědčí i běžná praxe nalézacích soudů, které
ve sporech o vypořádání společného majetku připouštějí, aby se účastníci shodli
na ceně (zpravidla méně hodnotných) věcí, a to s odkazem na ustanovení § 120
odst. 4 OSŘ, podle kterého soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná
tvrzení účastníků.
Protože dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny, dovolání žalobkyně podle § 243b
odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a úspěšní žalovaní sami navrhli, aby takto bylo rozhodnuto (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu