22 Cdo 3043/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci
žalobkyně Ing. I. S., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. I. T.,
správkyni konkurzní podstaty úpadce Ing. I. S., za účasti vedlejšího účastníka
Ing. I. S., zastoupeného advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C
171/2002, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Co 1202/2006-250,
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2006,
č. j. 8 Co 1202/2006-250, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 14. února 2006, č. j. 24 C 171/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne
5. ledna 2007, č. j. 24 C 171/2002-269, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklé tím, že na majetek jejího manžela – vedlejšího účastníka
Ing. I. S. - byl dne 9. dubna 1998 prohlášen konkurz.
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 14. února 2006, č. j. 24 C 171/2002-207, ve znění opravného usnesení ze
dne 5. ledna 2007, č. j. 24 C 171/2002-269, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z
věcí, které měli účastníci ve společném jmění se přikazuje do vlastnictví
žalobkyně práva spojená s členstvím družstevního bytu č. 1 ve IV. podlaží, o
velikosti 3+1 v domě čp. 1011, v ul. J. Kolářové č. 14, v Č. B. v částce
550.000,- Kč, movité věci a to zařízení družstevního bytu“ v tomto bodě
podrobně specifikované „vše v celkové hodnotě 10.000,- Kč. Akcie C. P. G., a.
s. 75 ks v hodnotě 45.000,- Kč. Celkem se dostává žalobkyni na vypořádání SJM
majetek v hodnotě 605.000,- Kč“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do
vlastnictví úpadce Ing. I. S. se přikazuje rekreační domek čp. 52 s pozemky p.
č. 26/2, 52/1, 27/1, 52/2 v k. ú. D., okr. T., obec D. vše zapsané na LV č. 23
u Katastrálního úřadu pro J. k. se sídlem v Č. B. - Katastrální pracoviště T. v
ceně 400.000,- Kč. Movité věci zařízení výše uvedeného rekreačního domu“ zde
podrobně specifikované „vše v celkové hodnotě 10.000,- Kč. Akcie C. P. G. a. s.
75 ks v hodnotě 45.000,- Kč. Částka 23.000,- Kč z čísla účtu České spořitelny.
Částka 27.123,20 Kč z čísla účtu vedeného u ČSOB. Celkem se tak dostává
žalované na vypořádání SJM majetek v hodnotě 505.123,20 Kč“. Výrokem pod bodem
III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 49.938,40 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem VII. zamítl žalobu, „že se dluh
vůči JUDr. O. V. s manželkou V. v celkové výši 1.237.002,- Kč s úrokem ve výši
10 % p. a. od 6. 1. 1997 dělí na polovinu“. Výroky pod body IV., V. a VI.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že na majetek úpadce Ing. I. S., manžela
žalobkyně, vyhlásil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9.
dubna 1998, č. j. 11 K 11/97, konkurz podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZKV“); k tomuto dni zaniklo
společné jmění úpadce a žalobkyně podala žalobu na vypořádání společného
majetku proti správkyni konkurzní podstaty úpadce. V průběhu řízení učinily
účastnice řízení nesporným rozsah majetku spadajícího do společného jmění
manželů („SJM“) – šlo o nemovitosti v D., členská práva v bytovém družstvu,
movité věci, vklady na dvou účtech a akcie. Soud „posuzoval vznik právních
vztahů, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé do 9. 4. 1998 podle
dosavadních předpisů, avšak právní vztahy vzniklé před účinností novely
posuzoval podle občanského zákoníku ve znění novely zákona č. 91/1998 Sb.“.
Práva „spojená s členstvím družstevního bytu“ přikázal soud žalobkyni; v této
souvislosti poukázal na to, že nelze směšovat vypořádání podle § 231 obchodního
zákoníku s vypořádáním členských práv v rámci vypořádávání SJM.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Co 1202/2006-250, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil; odvolání vedlejšího účastníka odmítl. Správným a
zásadním shledal závěr soudu prvního stupně, že majetkové společenství manželů
S. zaniklo 9. 4. 1998 prohlášením konkurzu na majetek úpadce, jak plyne z § 14
odst. 1 písm. k) ZKV. Toto datum považuje odvolací soud za určující pro
posuzování věci podle čl. VIII přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb., ve
smyslu občanského zákoníku (ObčZ) ve znění platném do 31. 7. 1998, konkrétně
podle jeho § 143 až § 151, upravujících institut bezpodílového spoluvlastnictví
manželů („BSM“). Soud prvního stupně pochybil, pokud na základě nesprávného
výkladu zmíněného čl. VIII na věc aplikoval ustanovení občanského zákoníku ve
znění účinném od 1. 8. 1998, a rozhodoval o vypořádání SJM namísto BSM.
Pohledávky vedlejšího účastníka vzniklé v souvislosti s jeho podnikáním do BSM
nepatří a nebylo je možné vypořádat. Jinak se odvolací soud ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Po podrobném rozboru svých odvolacích výhrad proti rozhodnutí soudu
prvního stupně žalobkyně shrnuje, že zásadními důvody jejího odvolání bylo, že
se soud prvního stupně nevyrovnal s čl. VIII zákona č. 91/1998 Sb., a dále
otázka vypořádání členských práv v bytovém družstvu. Namítá, že ačkoliv
odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně nesprávnými, neboť předmětem
řízení nebylo vypořádání SJM, ale šlo o vypořádání BSM, přesto rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z § 143
ObčZ je zřejmé, že do masy BSM nepatří věci, pohledávky, jiná práva a hodnoty
ocenitelné penězi získané úpadcem v rámci podnikání včetně pohledávek za
dlužníky. Odvolací soud učinil nesprávný závěr, že pohledávky z podnikání
vedlejšího účastníka, které žalobkyně navrhovala vypořádat, do masy BSM
nepatří. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že hodnotu
práv spojených s členstvím v bytovém družstvu nelze vypořádat postupem podle §
231 obchodního zákoníku, ale tak, že se podle ustálené judikatury tato práva
přikáží jednomu z manželů v jejich tržní hodnotě. Namítá, že ke dni zániku BSM
podle § 231 obchodního zákoníku nemohlo zaniknout členství Ing. S. z důvodu
prohlášení konkurzu, protože tento způsob zániku členství v obchodním zákoníku
neexistoval, proto do masy BSM neměla být zahrnuta hodnota členských práv.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání i vedlejší účastník.
Jeho přípustnost opírá rovněž o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovoláním žalobkyně a vedlejšího účastníka nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání žalobkyně je částečně důvodné; při vypořádání zůstatkové hodnoty
členského podílu v bytovém družstvu postupoval odvolací soud v rozporu s
hmotným právem.
Dovolání vedlejšího účastníka však není přípustné.
Podle § 240 odst. 1 věty první OSŘ účastník může podat dovolání do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním
stupni. Podle § 93 odst. 3 OSŘ v řízení má vedlejší účastník stejná práva a
povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako
účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu
vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s
předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně
neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v
zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání
odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném
vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. § 203
odst. 1 a § 231 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o
oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba
dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento
výklad je zastáván i v komentáři občanskému soudnímu řádu (viz Bureš, J.,
Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář. 5. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2001, s. 995, bod 2.). Proto nezbylo, než dovolání vedlejšího účastníka
jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ OSŘ).
V projednávané věci odvolací soud v rámci vypořádání BSM potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, který vypořádal též „práva spojená s členstvím
družstevního bytu“. Soud prvního stupně uvedl, že „nelze směšovat vypořádání
podle § 231 ObchZ s vypořádáním, které se vztahuje k SJM“; také odvolací soud
uvedl, že vypořádání podle uvedeného ustanovení není namístě (tomuto právnímu
názoru lze přisvědčit proto, že ke dni prohlášení konkursu - 9. 4. 1998 - toto
ustanovení zánik členství v družstvu na prohlášení konkursu nevázalo; zánik
členství v důsledku prohlášením konkursu přinesla až novela obchodního
zákoníku, provedená zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001).
Soudy však neuvedly zákonné ustanovení, o které opřely názor, že společné
členství účastníků v družstvu zaniklo a že je tak namístě vypořádat i hodnotu
„práv spojených s členstvím v družstvu“ (hodnotu členského podílu).
Podle § 143a ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., platilo: „V
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví
a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí
získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží
osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka“. Protože členský podíl v družstvu ani členská
práva a povinnosti nebyly předmětem vlastnického práva, nemohlo jít o předmět
BSM. Společné členství manželů v družstvu a s ním spojené společné právo nájmu
družstevního bytu nezaniká rozvodem manželství, ale až dohodou nebo rozhodnutím
soudu podle § 705 odst. 2 ObčZ. Po novele obchodního zákoníku, provedené
zákonem č. 370/2000 Sb., zaniká členství v družstvu i prohlášením konkursu na
majetek člena (§ 231 odst. 1 ObchZ, viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, publikovaný jako R 11/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v době prohlášení konkursu v dané věci však
toto ustanovení znělo jinak a tento způsob zániku neupravovalo. Je skutečností,
že podle konstantní judikatury lze v rámci vypořádání BSM vypořádat i hodnotu
členského podílu, to však platí jen v případech, kdy společné členství manželů
v družstvu již zaniklo. Protože odvolací soud (a stejně tak soud prvního
stupně) provedl vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, aniž se
zabýval otázkou, zda toto členství zaniklo, resp. aniž uvedl právní předpis, na
jehož základě mělo k zániku dojít, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Odvolací soud vyšel při posouzení otázky, zda v rámci vypořádání BSM lze
vypořádat i pohledávky vzniklé z podnikání, z tohoto právního názoru: „Z ust. §
143 obč. zák. je zřejmé, že do masy BSM (oproti úpravě institutu společného
jmění manželů) nepatří věci, pohledávky ani jiná práva a jiné hodnoty
ocenitelné penězi získané úpadcem v rámci jeho podnikání (počítaje v to např. i
jeho pohledávky za dlužníky vzniklé v rámci jeho podnikání)“. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, publikovaném v
ASPI, uvedl: „Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející
jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován
společný majetek manželů … Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv
výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového
spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku
jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny
věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího
manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět
do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.),
jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by se
měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by
tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na
tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout,
že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření
dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy
použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení
věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo
být přehlíženo, že cena věcí sloužících podnikání se jejich používáním (i
vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat
jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k
získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a
závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho
podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý
manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co
by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé
ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se
dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez
možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k
řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku,
jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho
podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku
(pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího
manžela). V případě, „že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku
zadlužení), není co do BSM nahrazovat“. Vzhledem k tomu, že na majetek
vedlejšího účastníka byl prohlášen konkurs (a je tedy třeba vyjít z toho, že
výsledná hodnota jeho podnikání je záporná), je postup soudů, které pohledávky
z podnikání nezařadily do vypořádání BSM, v souladu s uvedeným rozhodnutím
dovolacího soudu, ze kterého vychází jeho konstantní judikatura.
K námitce, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač
ten nesprávně vypořádával namísto BSM účastníků jejich (nikdy nevzniklé) SJM,
se uvádí: Ačkoliv oba zmíněné instituty se nekryjí, řadu otázek upravoval
občanský zákoník shodně pro BSM i SJM; proto samotná okolnost, že soud prvního
stupně rozhodoval o vypořádání SJM namísto BSM nemusí být důvodem pro zrušení
jeho rozhodnutí (§ 219a OSŘ), pokud je toto rozhodnutí ve výroku věcně správné
(§ 219 OSŘ) anebo jsou-li dány podmínky pro jeho změnu (§ 220 OSŘ). Dovolatelka
netvrdí žádné okolnosti, které v dané věci ve vztahu k uvedené skutečnosti měly
mít za následek zrušení rozsudku soudu prvního stupně; dovolací soud však bude
muset v novém rozhodnutí o věci zohlednit, že ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně se nesprávně vypořádává „společné jmění“, příp. „SJM“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu