22 Cdo 306/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci
žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) České republice -
Okresnímu úřadu v Jinřichově Hradci, se sídlem v Jindřichově Hradci, Janderova
147/II, 2) J., a. s., zastoupené advokátem, a 3) obci J., o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 393/94, o
dovolání žalované 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 24. října 2000, č. j. 8 Co 2334/2000-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2000,
č. j. 8 Co 2334/2000-165, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 23. června 2000, č. j. 5 C 393/94-144, pokud jím bylo určeno „ve vztahu k
druhému odpůrci J., a. s., že navrhovatelka I. S. je v obci J. kat. území O.
vlastnicí parc. č. 357/1 zastavěná plocha o vým. 383 m2, parc. č. 359/1
zastavěná plocha o vým. 297 m2, parc. č. 672 zastavěná plocha o vým. 430 m2,
parc. č. 673 zastavěná plocha o vým. 72 m2, parc. č. 752/1 zastavěná plocha o
vým. 312 m2, parc. č. 1153/7 ostatní plocha o vým. 745 m2, parc. č. 1153/10
ostatní plocha o vým. 7345 m2, parc. č. 1153/12 ostatní plocha o vým. 59 m2,
části parc. č. 1153 díl 2 o vým. 403 m2 zapsané v katastru nemovitostí ve
zjednodušené evidenci jako parcela původu grafický příděl zapsaných v katastru
nemovitostí na LV č. 5028“ se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně„)
rozsudkem ze dne 23. června 2000, č. j. 5 C 393/94-144, určil „ve vztahu k
druhému odpůrci J., a. s., že navrhovatelka I. S. je v obci J. kat. území O.
vlastnicí parc. č. 357/1 zastavěná plocha o vým. 383 m2, parc. č. 359/1
zastavěná plocha o vým. 297 m2, parc. č. 672 zastavěná plocha o vým. 430 m2,
parc. č. 673 zastavěná plocha o vým. 72 m2, parc. č. 752/1 zastavěná plocha o
vým. 312 m2, parc. č. 1153/7 ostatní plocha o vým. 745 m2, parc. č. 1153/10
ostatní plocha o vým. 7345 m2, parc. č. 1153/12 ostatní plocha o vým. 59 m2,
části parc. č. 1153 díl 2 o vým. 403 m2 zapsané v katastru nemovitostí ve
zjednodušené evidenci jako parcela původu grafický příděl zapsaných v katastru
nemovitostí na LV č. 5028“ a zamítl „návrh, aby bylo určeno ve vztahu k prvému
odpůrci ČR - Okresnímu úřadu v Jindřichově Hradci, že navrhovatelka I. S. je v
obci J., kat. území O. vlastnicí části parcely č. 1153 díl 1 o vým. 196 m2
zapsané v katastru nemovitostí ve zjednodušené evidenci jako parcela původu
grafický příděl na LV č. 5030“.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právním předchůdcům
žalobkyně, S. a R. T., byla na základě přídělové listiny z 27. 5. 1948
přidělena kromě dalších pozemková parcela č. 1153, dnes specifikovaná
parcelními čísly uvedenými ve výroku rozsudku, a jejím vlastníkem se posléze
děděním stal S. T. Darovací smlouvou z 30. 8. 1967 S. T. převedl tuto parcelu
do vlastnictví žalobkyně. Jmenovaným nebyl příděl odňat, neopustili jej,
neučinili prohlášení, že se přídělu vzdávají a nedarovali jej státu. Přesto
stát 15. 11. 1958, resp. 1. 12. 1961 předmětnou parcelu „přidělil“ právnímu
předchůdci žalované 2), národnímu podniku, a to v rozporu se zásadou, že
nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám. K námitce vydržení
vlastnického práva k předmětnému pozemku uplatněné žalovanou 2) konstatoval,
že v době přídělu uskutečněného ve prospěch jejího právního předchůdce platil
občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který v § 115 a násl. připouštěl toto
vydržení s vydržecí lhůtou deset let, jeho účinnost ale končila k 1. 4. 1964,
kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „ObčZ“), který
institut vydržení práva neobsahoval. Ten zavedla až novela ObčZ provedená
zákonem č. 131/1982 Sb. účinná od 1. 4. 1983, nikoliv však pro organizace.
Možnost vydržení vlastnického práva právnickou osobou přinesla až novela ObčZ
provedená zákonem č. 509/1991 Sb. účinná od 1. 1. 1992 a soud prvního stupně
konstatoval, že žalovaná 2), ani její právní předchůdce tudíž nemohli
předmětnou nemovitost nepřetržitě po celou dobu deseti let držet s účinky
vydržení. Uzavřel, že stát nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti a právní
předchůdce žalované 2) byl pouze subjektem s právem hospodaření. Ve vztahu k
žalovanému 1) soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobkyně nepodala důkaz
o jeho pasivní legitimaci a o tom, že je státním orgánem, kterého by se věc
týkala. Navíc se vůči němu domáhala určení vlastnictví k pozemku o výměře 196
m2, ačkoliv ta činila podle příslušného výpisu z katastru nemovitostí 306 m2.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalované 2/ rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 8 Co 2334/2000-165, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavci prvém o určení vlastnictví
navrhovatelky k parcelám č. 357/1, 359/1, 672, 673, 752/1, 1153/7, 1153/10,
1153/12 a části parcely č. 1153 díl druhý“, s tím, že „jinak zůstává rozsudek
soudu prvního stupně odvoláním nedotčen“. Dále zamítl návrh žalované 2) na
připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Konstatoval, že manželé T. se stali vlastníky pozemku č. 1153, vymezeného
parcelami uvedenými ve výroku dle geometrického plánu č. 340-406/96-269/96 z
listopadu 1996, na základě přídělové listiny z 27. 5. 1948 a S. T. se jako
vlastník choval ještě v roce 1967, kdy nemovitost daroval žalobkyni, byť byla
užívána zemědělským družstvem, jehož členem se oba stali. Žalovaná 2) nemohla
předmětný pozemek získat do vlastnictví, ten jí mohl být pouze svěřen do správy
a nedošlo k tomu, že by pozemek držela v dobré víře s tím, že jí patří. Nebylo
proto možno uvažovat o vydržení vlastnického práva. Pokud zamítl návrh na
připuštění dovolání, pak otázku, „zda v případě nabytí vlastnictví na základě
schváleného privatizačního projektu je možnost si do vydržecí doby započíst
doby držby předchozího držitele, která běžela za účinnosti občanského zákoníku
platného do 1. 1. 1992, kdy pozemky byly ve státním socialistickém
vlastnictví“, neshledal zásadně právně významnou, neboť „ve věci rozhodoval na
základě jiného právního hodnocení věci, aniž by právní závěr vyslovený druhým
odpůrcem jakkoliv zpochybňoval“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání, jehož
přípustnost zakládá ustanovením § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Uvádí, že Okresní národní
výbor v J. přidělil sporné pozemky národnímu podniku J., přádelnám a tkalcovnám
v O., a to přídělovou listinou z 1. 12. 1961. Ty se nacházejí v areálu akciové
společnosti J., která je získala na základě privatizačního projektu schváleného
13. 1. 1993 a byly na nich vybudovány výrobní haly. Námitku vydržení uplatnila
proto, že její právní předchůdce i ona drželi sporné pozemky po celou dobu
řádně, nerušeně a bez jakéhokoliv zpochybňování. S odkazem na § 135a odst. 3
zákona č. 131/1982 Sb. konstatovala, že do 1. 1. 1992 nikdo nemohl vydržet
vlastnické právo k pozemku, který byl ve státním socialistickém vlastnictví.
Toto rigidní ustanovení však překonala judikatura závěrem, že pozemek ve
státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti novely ObčZ, provedené zákonem
č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však, s
ohledem na ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ, nemohla vyústit v nabytí
vlastnického práva vydržením, ale jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se
právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval. V tomto
duchu je argumentace odvolacího soudu, že předchozí držitelé měli pozemky pouze
ve své správě, neudržitelná, neboť správu vykonávali pro určitého vlastníka a
tím byl stát, který své vlastnické právo realizoval prostřednictvím hospodářské
organizace. Držba tedy byla uskutečňována v dobré víře, nezpochybňována a
podepřena nabývacím titulem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně v podrobnostech rozvádí okolnosti
duplicitního zápisu vlastnických vztahů ke sporným nemovitostem v příslušném
katastru nemovitostí, využívání a zastavění sporných pozemků jejich současným i
dřívějším uživatelem, okolnosti vzniku žalované 2/ jako akciové společnosti,
která si do vydržecí doby nemohla započítat dobu od 29. 3. 1991 do 1. 1. 1992,
neboť pozemky nebyly zahrnuty do jejího základního kapitálu a odkazuje na
správné právní závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ, že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a konstatoval, že dovolání je
důvodné.
Za právní problém, která činí z přezkoumávaného rozsudku rozhodnutí zásadní (§
239 odst. 2 OSŘ), považuje dovolací soud otázku, kdo je držitelem nemovitostí,
ke kterým státní podnik vykonává právo hospodaření s majetkem státu, případně
kdo byl držitelem nemovitostí, vůči kterým vykonával národní podnik správu
národního majetku.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a
po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k
věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou
být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125).
Podle § 868 ObčZ, pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991
Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních
vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však
posuzují podle dosavadních předpisů. Dovolatelka opírala svoji obranu o
vlastnické právo, které mělo vzniknout vydržením až po 1. lednu 1992 (do
tohoto dne nebylo vydržení věci právnickou osobou možné); proto bylo jeho
vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991
Sb.
V dané věci odvolací soud správně konstatoval, že „právní
předchůdce„ dovolatelky J. n.p. nebyl držitelem nemovitostí, ke kterým mu
přislušelo jen právo správy národního majetku, a proto nemohl tyto nemovitosti
ani vydržet. Ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení se podává, že
dovolatelka nabyla předmětné nemovitosti (resp. chopila se jejich držby) na
základě provedené privatizace. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů,
tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo
hospodaření státní podniky. V privatizaci se tedy nepřeváděl majetek podniku,
ale majetek státu, tedy i nemovitosti, jejichž vlastníkem byl stát. Nabyvatel
tak neodvozuje své právní postavení od státního podniku, který měl k majetku
státu právo hospodaření, ale přímo od státu. V případě, že státní podnik (a
dříve národní podnik) vykonával faktický obsah práva hospodaření s majetkem
státu (dříve obsah správy národního majetku) i vůči majetku, který nebyl ve
vlastnictví státu, byl stát držitelem tohoto majetku; státní (národní) podnik
byl jen jeho detentorem. Věci z takového majetku musely být nutně v něčí
držbě; pokud stát – byť i prostřednictvím detentora, státního (národního)
podniku – s těmito věcmi nakládal jako s vlastními, byl jejich držitelem.
Obdobnou problematikou důsledků držby právnické osoby, realizované před
1. 1. 1992, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 26. dubna 2000, sp.
zn. 22 Cdo 2570/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000; závěry
vyslovené v tomto rozsudku lze přiměřeně vztáhnout i na držbu věci státem. Z
textu zákona jasně vyplývá, že vlastnické právo k nemovitosti nabude
vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky, stanovené §
134 ObčZ; ze zákona nelze dovodit, že by nebylo možno takto přihlížet k době,
po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. 1. 1992.
V projednávané věci – pokud ke sporným nemovitostem bylo skutečně
vykonáváno právo hospodaření s majetkem státu, případně správa národního
majetku - byl držitelem stát, který až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti
novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., nebyl
způsobilým subjektem vydržení. Podle § 132a odst. 1 ObčZ ve znění,
platném do 31. 12. 1991 je oprávněným držitelem (zákon tohoto pojmu sice
neužil, ale je zřejmé, že o něj jde) ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a
je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Subjekty
oprávněné držby mohli být občan, právnická osoba i stát; zákon žádný subjekt
práva z držby nevylučoval (viz spojeni \"kdo s věcí nakládá...\"). Oprávněná
držba právnické osoby a státu nemohla v důsledku úpravy vydržení, obsažené v §
135a ObčZ, vyústit v nabytí vlastnictví. Novela občanského zákoníku,
provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožnila i právnickým osobám a státu
nabývat vlastnické právo vydržením. Vlastníkem nemovitosti se tak od 1. 1.
1992 stane i stát, pokud má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po
dobu deseti let, a to i v případě, že se stal oprávněným držitelem před 1. 1.
1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané
před tímto dnem. Oprávněnou držbu státu si může započíst i jeho právní nástupce
(viz § 134 odst. 3 ObčZ), který například získal věc v privatizaci. Otázkou,
zda ke sporným nemovitostem bylo vykonáváno právo hospodaření s majetkem státu,
příp. správa národního majetku(vzhledem ke konstatování odvolacího soudu, že
ještě v roce 1967 se předchůdce žalobkyně choval k pozemkům jako vlastník), a
zda držba státu v dané věci byla oprávněná se dovolací soud, vzhledem k
předmětu dovolacího řízení, nemohl zabývat.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ], pokud vychází z právního názoru, že jde-li o
držbu nemovitostí, byl držitelem a právním předchůdcem subjektu, který nabyl v
privatizaci nemovitosti, ke kterým státní podnik vykonával právo hospodaření s
majetkem státu (případně národní podnik vykonával správu národního majetku),
tento podnik.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1
OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října
2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu