22 Cdo 3082/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně S. K., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Peckova 9, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Lubošem Kunou,
advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C
211/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. dubna 2013, č. j. 58 Co 132/2013-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a o vrácení
přeplatku zálohy na znalečné (výrok III. a IV.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
25. dubna 2013, č. j. 58 Co 132/2013-81, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil ve správném znění, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví
žalobkyně a žalované k pozemku parc. č. 2768/4 v k. ú. S., obci P. a pozemek se
přikazuje do výlučného vlastnictví žalované. Ve výroku II. a III. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje
důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá na tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Tyto otázky vymezila dovolatelka následovně:
a) „zda je možno přiměřenou náhradu za přikázání pozemku ze zrušeného
podílového spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků
stanovit volnou úvahou bez ohledu na kritéria vymezená v zákoně a judikatuře,
zejména bez přihlédnutí ke znaleckému posudku;“
b) „zda je možno při stanovení přiměřené náhrady za přikázání pozemku ze
zrušeného podílového spoluvlastnictví účastníků do výlučného vlastnictví
jednoho z účastníků přípustné přihlédnout k náhradě, která byla jako přiměřená
stanovena v jiném pravomocně skončeném řízení za vypořádání podílového
spoluvlastnictví k jiným pozemkům mezi týmiž účastníky.“
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro
stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví byl podán a k
pravomocnému vypořádání došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. dubna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci šlo o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastnic k pozemku –
zahradě, který nebyl vypořádán v rámci předcházejícího řízení o vypořádání
podílového spoluvlastnictví k nemovitostem k této zahradě přilehlým a tvořící s
ní jeden funkční celek (rodinný dům a stavební parcela). Nalézací soudy
přikázaly pozemek do výlučného vlastnictví žalované, stejně jako předtím dům s
pozemkem pod domem. Vycházely z toho, že reálné rozdělení pozemku není možné, a
prodej pozemku a rozdělení výtěžku mezi účastnice by byl v rozporu s účelným
využitím pozemku, neboť přes něj vede jediný přístup k domu žalované. Ohledně
stanovení výše náhrady za přikázání pozemku ze zrušeného podílového
spoluvlastnictví dospěly k závěru, že obecná cena samotné zahrady bez domu a
stavební parcely je minimální vzhledem k jejich funkční propojenosti, a že již
v předcházejícím řízení byla stávající žalobkyni vyplacena přiměřená náhrada
odpovídající výši jejího podílu za celý funkční celek, zahrnující i sporný
pozemek, a proto částku 5.000,- Kč považovaly za přiměřenou, odpovídající
spravedlivému uspořádání poměrů účastnic.
Není proto případná námitka žalobkyně, že nalézací soudy stanovily výši
přiměřené náhrady volnou úvahou bez ohledu na kriteria vyjádřená v rozhodnutích
Nejvyššího soudu. Soudy totiž vyšly ze znaleckého posudku, podle kterého je
obvyklá cena pozemku minimální (nulová) vzhledem k neprodejnosti samotného
pozemku, který tvoří jednotný celek s ostatními nemovitostmi (dům a stavební
parcela). Navíc otázka stanovení obvyklé ceny představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní a námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny akceptoval
nesprávné závěry znalce, představuje pochybení při zjišťování skutkového stavu
věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp.
zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5758 a C 5759). Taková námitka
nepředstavuje přípustný dovolací důvod ve smyslu citovaného § 241a odst. 1 o.
s. ř.
Jestliže dále soudy přihlédly k tomu, že cena pozemku byla již zahrnuta do ceny
nemovitostí, které s pozemkem tvoří funkční celek, a které byly vypořádány mezi
týmiž účastníky v předcházejícím soudním řízení, odpovídá takový postup soudu
zásadám spravedlivého uspořádání práv, jak z něj vychází Ústavní soud České
republiky (dále již „Ústavní soud“), který považuje za samozřejmé a určující
pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních, tedy na
konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané
věci, neboť mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ústavní soud
dále judikoval, že spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a
aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je
hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 5.
srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, které jsou dostupné veřejnosti na
internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ). Nad každým utvářením
soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen
zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon
spravedlnost (nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS
1241/12). Jinými slovy (shrnuto z judikatury Ústavního soudu) řečeno, obecné
soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a
aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady
přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné.
Vzhledem k uvedenému nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolání je proto
nepřípustné (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu