U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) F. Č., b) J. Č., zastoupených JUDr. Michalem Hruškou, advokátem
se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, proti žalovaným 1) V. M., 2) J.
M., zastoupeným JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově,
Horská 634, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 19 C 62/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2015, č. j. 20 Co 31/2015 - 189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady
dovolacího řízení ve výši 3 388,-Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Michala
Hrušky do tří dnů od právní moci usnesení.
(Stručné odůvodnění podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j.
19 C 62/2013-118, určil, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů
výlučnými vlastníky pozemku parcelní číslo 999/5 o výměře 288 m2, který vznikl
oddělením od pozemku parcelní číslo 999 v obci T., katastrálním území B. u T.,
na základě geometrického plánu vyhotoveného Ing. V. B. pod č. 446-139/2013,
který je nedílnou součástí rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná 1) byla výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 999, který přímo sousedí s
pozemkem žalobců p. č. 111/1. Žalovaný 2) přistoupil do řízení poté, co se stal
ke dni
28. července 2014 podílovým spoluvlastníkem pozemku p. č. 999. V roce 2013
došlo v souvislosti se zaměřováním plánované stavby žalovaných ke zjištění, že
hranice mezi pozemky p. č. 999 a p. č. 111/1 ve skutečnosti neleží v místech,
kde je umístěn plot. Po následném zaměření pozemku a schválení katastrálním
úřadem byl pozemek p. č. 999 rozdělen na pozemek p. č. 999/4 a sporný pozemek
p. č. 999/5. Jako vlastnice obou nově vzniklých parcel byla v katastru
nemovitostí zapsána žalovaná. Žalobci se proto obrátili na soud s námitkou
vydržení části původního pozemku p. č. 999, nyní p. č. 999/5 (dále jen
„pozemek“), neboť ho od roku 1983 do roku 2013 užívali společně se svým
pozemkem p. č. 111/1 v dobré víře, že jim náleží.
Soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobci užívali spolu
s vlastním pozemkem p. č. 111/1 i pozemek p. č. 999/5, přičemž se držby chopili
v omluvitelném právním omylu, když po nabytí pozemku p. č. 111/1 v roce 1983
začali užívat pozemky v rozsahu původního oplocení. Žalobci se o pozemek
dlouhodobě prokazatelně starali a hospodařili na něm jako na vlastním, přičemž
nebylo prokázáno, že by za celou dobu držby hranice obou pozemků byly
žalovanou, či kýmkoli jiným, zpochybněny. Proto soud uzavřel, že žalobci nabyli
vlastnické právo k pozemku p. č. 999/5 vydržením a jsou jeho výlučnými
vlastníky.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
21. dubna 2015, č. j. 20 Co 31/2015 - 189, tak, že rozsudek okresního soudu
potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a znovu zopakoval, že
v řízení bylo prokázáno, že žalovaní byli po celou dobu v dobré víře, že jim
právo náleží. Proto žalobci nabyli pozemek vydržením a jsou jeho výlučnými
vlastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud řešil v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku přetržení
vydržecí doby, když dospěl k závěru, že porušení zákona postavením černé
stavby, je omluvitelný právní omyl, v důsledku kterého mělo dojít k vydržení.
Žalobci považují dovolání za nepřípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
dostupné na www.nsoud.cz).
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Má-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jsou
dovolatelé povinni vymezit, které z tam uvedených předpokladů považují za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Pokud dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud
zhodnotil porušení zákona postavením černé stavby jako omluvitelný právní omyl,
v důsledku kterého došlo k vydržení, nutno poznamenat, že k takovému závěru
odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedospěl, a proto se nejedná o otázku, na
jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují pouze zjištěný skutkový stav, nicméně
jediným dovolacím důvodem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní
posouzení věci.
S ohledem na shora uvedené soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř., rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se
žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu