22 Cdo 31/2020-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce O. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému A. Z., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 52/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2019, č. j. 36 Co 91/2019-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Kamila Štěpánka, advokáta se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 38 C 52/2011-281, zamítl žalobu podanou původně společností R. (právní předchůdkyně žalobce), která se domáhala proti Z. U. (právní předchůdce žalovaného) zrušení věcného břemene chůze a jízdy za náhradu přes pozemek právní předchůdkyně žalobce par. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví XY, ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného, a to budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, budovy bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku par.
č. XY, dále pozemků par. č. XY, par. č. XY, par. č. XY, par. č. XY a par. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, veškeré nemovitosti nacházející se v obci XY, katastrálním území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký Kraj, Katastrální pracoviště XY. Žaloba se opírala o tvrzení, že již právní předchůdce žalovaného nabyl pozemek par. č. XY, přes který vede přístup na veřejnou komunikaci; na pozemku se nachází stavba se zastavěným průjezdem, který lze bez větších nákladů zprovoznit. Mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného tak vznikl změnou poměrů hrubý nepoměr.
Soud prvního stupně uvedl, že vytvoření průjezdu v budově č. p. XY by znamenalo značné náklady a dále podle stanoviska Městského úřadu v XY, odboru dopravy, ze dne 8. 6. 2016, by úřad z důvodu bezpečnosti dopravy zřízení sjezdu z pozemku žalovaného na veřejnou komunikaci nepovolil. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 36 Co 91/2019-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku podává žalobce dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o.
s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda lze soudně postupem dle § 151p odst. 3 obč. zák. zrušit na návrh osoby zatížené věcným břemenem smluvní věcné břemeno chůze a jízdy pro hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného za situace, kdy k datu vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně (odvolacím soudem) fakticky a ani právně neexistuje sjezd z veřejné komunikace na pozemek, který získala po vzniku oprávnění z věcného břemene do vlastnictví osoba oprávněná z věcného břemene.” Napadený rozsudek dále podle dovolatele závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 151/2013. Rozsudek spočívá podle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení věcného břemene řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o.
z.“) – viz § 3028 odst. 2 o. z.
Nejde tu o řízení o právu již vzniklém, které má na mysli § 3028 odst. 2 o. z., ale o zánik existujícího práva, na který plně dopadá věta před středníkem. Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura publikovaná k § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále „obč. zák.“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Úprava v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. je tu obdobná předchozí úpravě v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., takže nesprávný odkaz na normy již zrušené (viz rozhodnutí soudů obou stupňů) nezakládá věcnou nesprávnost rozhodnutí. Ostatně dovolatel tuto vadu napadenému rozhodnutí nevytýká. Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně proto, že v době vyhlášení rozsudku nebyl sjezd z veřejné komunikace na pozemek žalovaného zřízen.
Odvolací soud pod bodem 20. rozsudku uvedl: „Ke dni rozhodnutí okresního soudu (ani odvolacího soudu) sjezd z veřejné komunikace na pozemek žalovaného č. XY neexistuje a o jeho možném zřízení s ohledem na technické podmínky v místě, zejména skutečnost, že sjezd zřízený na pozemku žalobce p. č. XY, který je věcným břemenem zatížen, přímo hraničí s pozemkem žalovaného p. č. XY, žádný důkaz nesvědčí“. Tedy nedostatek podmínek pro zrušení věcného břemene spatřoval v tom, že nebylo prokázáno, že by žalovaný mohl sjezd zřídit, nikoliv jen v tom, že jej nezřídil.
To ostatně vyplývá i z toho, co odvolací soud uvedl pod bodem 19. rozsudku v souvislosti se stanoviskem Městského úřadu v XY - odboru dopravy z 8. 6. 2016: „Stanovisko obsahuje dále upozornění, že podle § 10 zákona o pozemních komunikacích je k připojení sousední nemovitosti mj. k místní komunikaci nebo k úpravě takového připojení nutné předchozí povolení silničního správního úřadu (kterým je v daném případě právě odbor dopravy)… Ze stanoviska vyplývá, že v daném případě by vzdálenost stávajícího a nového sjezdu byla prakticky nulová, což je v rozporu se zněním § 11 odst. 1 a § 12 odst. 2 písm. c) vyhlášky“.
Jinak řečeno, ze stanoviska je zjevné, že by silniční správní úřad povolení ke zřízení sjezdu z důvodu bezpečnosti dopravy nedal. Stejně tak ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Bureše soud zjistil, že „po technické stránce by bylo lze průjezd přes obě parcely zřídit, problém je však s připojením na městskou komunikaci, a to s odkazem právě na stanovisko odboru dopravy Městského úřadu XY, z něhož se jeví připojení být spíše nepravděpodobné“. I když tedy odvolací soud uvedl jako jednu ze skutečností bránících zrušení věcného břemene za náhradu to, že ke dni jeho rozhodnutí sjezd není zřízen (a tato okolnost by sama o sobě vést k zamítnutí žaloby nemohla), současně uvedl, že zrušení brání to, že – vzhledem ke stanovisku silničního správního úřadu – zřízen být nemůže.
Dovolatelem vytýčený důvod přípustnosti dovolání, zda lze zrušit věcné břemeno chůze a jízdy pro hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného za situace, kdy k datu vyhlášení rozsudku fakticky a ani právně neexistuje sjezd z veřejné komunikace na pozemek, který získala po vzniku oprávnění z věcného břemene do vlastnictví osoba oprávněná z věcného břemene, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 151/2013, pokud se v něm uvádí, že dodatečně zajištěný přístup k pozemkům oprávněných osob jinudy než přes zatížený pozemek při existenci věcného břemene spočívajícím v právu cesty může být důvodem pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů. Žalobě na omezení nebo zrušení služebnosti (věcného břemene) cesty za přiměřenou náhradu při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby (§ 1299 odst. 2 o. z.) se vlastník služebné věci může domáhat tehdy, je-li připojení pozemku oprávněného na veřejnou komunikaci (opírá-li se žaloba právě o tuto skutečnost) fakticky i právně možné.
Protože v dané věci soud dospěl k závěru, že zřízení přístupu (sjezdu na veřejnou komunikaci) není možné pro zamítavý postoj silničního správního úřadu, není dán zajištěný přístup k panujícímu pozemku, a uvedené rozhodnutí se na tuto věc nevztahuje. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.