22 Cdo 3108/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. P., bytem v P., zastoupené Mgr. Janem Špirkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Křižíkova 332/1, proti žalovaným: 1) Ing. M. P., bytem v P.,
zastoupenému JUDr. Veronikou Ordungovou, advokátkou se sídlem v Praze 7,
Letohradská 756/52, 2) BEST HOME, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Křenova
439/19, IČO: 27366197, zastoupené JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 45/2009, o dovolání žalované 2)
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Co
71/2010-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Co 71/2010-74,
ve výrocích II., III. a IV., a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 1.
prosince 2009, č. j. 13 C 45/2009-54, se ruší a věc se vrací
Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pozemek
ovocný sad, pozemek, ovocný sad, a pozemek, ovocný sad, to vše v obci a
katastrálním území H. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), jsou ve společném
jmění žalobkyně a žalovaného 1).
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
prosince 2009, č. j. 13 C 45/2009-54, ve výroku I. určil, že předmětné
nemovitosti jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1) a ve výroku II.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný 1) nabyl předmětné
nemovitosti na základě kupních smluv za trvání manželství, ovšem do katastru
nemovitostí byl zapsán jako vlastník jen on sám. Kupní smlouvou ze dne 11. října 2006 pak předmětné nemovitosti prodal žalované 2) s tím, že část kupní
ceny bude zaplacena před podpisem této smlouvy a část po té, co dojde ke vkladu
do katastru nemovitostí ve prospěch žalované 2). Vklad vlastnického práva ve
prospěch žalované 2) byl proveden s právními účinky ke dni 13. října 2006. Z
dopisu ze dne 19. února 2008, který adresovala žalobkyně žalované 2), bylo
zjištěno, že se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti této kupní smlouvy,
uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanou 2). Soud prvního stupně konstatoval, že jsou splněny předpoklady podání určovací
žaloby. Vyšel z toho, že předmětné nemovitosti spadají do společného jmění
žalobkyně a žalovaného 1), neboť byly pořízeny žalovaným 1) za trvání
manželství nejméně zčásti z prostředků tvořících společné jmění manželů. Soud
prvního stupně dovodil, že žalobkyně nedala k uzavření kupní smlouvy souhlas,
neboť to tvrdila jak ona, tak žalovaný 1). Žalovaná 2) sice tvrdila, že
souhlas byl dán konkludentně, toto tvrzení však i přes poučení soudu podle §
118a odst. 3 občanského soudního řádu neprokázala a neunesla k tomuto tvrzení
důkazní břemeno. Soud prvního stupně zamítl návrhy žalované 2) na dokazování
spočívající v účastnických výpovědích a předložením přehledů o příjmech ze
strany žalobkyně a žalovaného 1, jakož i daňových přiznání a zpráv soudních
exekutorů, neboť měl za to, že tyto dokumenty nemohou prokázat existenci
souhlasu žalobkyně s prodejem předmětných nemovitostí. Protože žalobkyně včas
uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy, a to vůči žalovanému 1)
ústně a vůči žalované 2) dopisem, je kupní smlouva neplatná ex tunc a předmětné
nemovitosti jsou nadále ve společném jmění manželů. Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. dubna
2010, č. j. 32 Co 71/2010-74, zamítl návrh na přerušení řízení ze strany
žalované 2) (výrok I. rozsudku), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku). Odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení v souvislosti s předložením
věci Ústavnímu soudu k rozhodnutí o neústavnosti § 144 občanského zákoníku
(dále jen ,,obč. zák.“), jak navrhovala žalovaná 2). Ztotožnil se plně se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalobkyně namítla
relativní neplatnost kupní smlouvy, a to jak v dopise zaslaném žalované 2), tak
přímo v žalobě. K námitce žalované 2), že důkazní břemeno ohledně neexistence
souhlasu leží na žalobkyni, která má povinnost označit důkazy a prokázat svá
tvrzení, odvolací soud uvedl, že v této souvislosti žalovaná 2) neunesla
důkazní břemeno, neboť neprokázala, že žalobkyně poskytla žalovanému 1) souhlas
s prodejem předmětných nemovitostí.
Jako mylnou označil odvolací soud námitku
žalované 2), že není v silách kupujícího zjišťovat, zda jsou převáděné
nemovitosti ve výlučném jmění osoby zapsané v katastru nemovitostí nebo zda
jsou součástí společného jmění manželů. Lze se totiž např. na základě
nahlédnutí do občanského průkazu prodávajícího domáhat vyjádření manžela k
zamýšlenému právnímu úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje v
posouzení, ,,na kterém z účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti
právního úkonu, leží důkazní břemeno v případě, že na straně žalobce vystupuje
jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba, a to při
prokázání neexistence souhlasu manžela s právním úkonem přesahujícím rámec
obvyklé správy majetku a při prokázání, zda konkrétní majetková hodnota náleží
do společného jmění manželů či nikoliv.“
Dovolatelka poukázala na praxi žalobkyně a žalovaného 1) jako manželů, kdy
právní úkony uzavíral vždy žalovaný 1) bez výslovného souhlasu žalobkyně. K
tomu uvedla, že žalobkyně nikdy nezpochybnila právní úkony, kterými žalovaný 1)
předmětné nemovitosti koupil. Má za to, že je na žalobkyni, aby smyslu § 120
odst. 1 o. s. ř. k prokázání svých skutkových tvrzení označila důkazy, ze
kterých by vyplynula neexistence jejího souhlasu s právním úkonem žalovaného
1). Jedinou výjimkou z této důkazní povinnosti je situace, kdy po účastníkovi
nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal neexistenci určité skutečnosti, o co
však v daném případě nejde. V daném případě žalobkyně jako jediná byla schopna
prokázat či vyvrátit existenci konkludentního souhlasu. Důkazní břemeno nelze
ukládat třetí osobě ohledně skutečnosti, která se týká vnitřního vztahu mezi
manžely, neboť třetí osoba nemá možnost uvést potřebné skutkové okolnosti a
označit důkazy. Dovolatelka dále označila za stále spornou skutečnost, zda vůbec patří
předmětné nemovitosti do společného jmění manželů. Nalézací soudy svůj závěr o
tom, že součástí společného jmění manželů jsou, postavily na aplikaci § 144
obč. zák., který dovolatelka považuje za protiústavní. Právní domněnka uvedená
v § 144 obč. zák. podle názoru dovolatelky znamená přenesení důkazního břemene
na každého, kdo tvrdí, že určitý majetek nabytý za trvání manželství není
součástí společného jmění manželů. Tato domněnka však nemůže chránit manžele
proti třetím osobám a ukládat třetí osobě důkazní povinnost za situace, kdy
nemá možnost si ověřit skutečný právní stav mezi manželi. Dochází tak k zásahu
do obecné zásady, že v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné
postavení, neboť vlastnickému právu jednoho účastníka je poskytována větší
ochrana než vlastnickému právu druhého. Ani faktická realizace běžných právních
vztahů totiž takové třetí osobě neumožňuje takové důkazní břemeno unést. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu
návrh na zrušení § 144 obč. zák., případně aby rozhodnutí nalézacích soudů
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně a žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřili. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2010,
projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval
přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Nalézací soudy vyšly z toho, že žalobkyně se v řízení domáhala určení
vlastnického práva k nemovitostem s tím, že tyto nemovitosti, prodané na
základě kupní smlouvy žalovaným č. 1) žalované č. 2), tvořily součást
společného jmění manželů – žalobkyně a žalovaného č. 1). Žalobkyně se dovolala
relativní neplatnosti kupní smlouvy s odůvodněním, že k prodeji těchto
nemovitosti nedala souhlas. Za této situace v předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, na kterém z
účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti právního úkonu spočívá
důkazní břemeno, jestliže na straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na
straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba, a to při prokázání „negativní
skutečnosti“ – neexistence souhlasu manžela s právním úkonem přesahujícím rámec
obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů. Protože řešení této otázky bylo pro posouzení věci podstatné a uvedená otázka
nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud výslovně řešena, je rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právní významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a zakládá tak přípustnost dovolání. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne
6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolání je důvodné. Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Podle § 40a o. z.
jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §
49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2
a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem
dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat
ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě,
kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně
závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém
odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen,
neplatnosti dovolá. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo
právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za
stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z
obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické
osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě
další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se
dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou. Podle § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu
řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na
zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, plnit
důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim
zákonem nebo soudem. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene ve vztahu k vymezené otázce
zásadního právního významu vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního
břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou
civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním
pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej:
Rosenberg, L. : Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches
und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné
vydání 1992, citován v : Macur, J. : Dělení důkazního břemena v civilním
soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl., a 79). Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje
podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle
teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož
každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým
znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení.
Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní
normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami
dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední
předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve
vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví,
že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité
právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových
předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové
předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které
normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se
vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či
právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti
normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její
účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane,
anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení pozdějí, takže
právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později
působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v
civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl.). Občanský soudní řád v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. ukládá žalobci, aby v
žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti a označil důkazy, jichž se dovolává. Z
návrhu musí být patrno, čeho se žalobce domáhá. Podle § 120 o. s. ř. jsou
účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Z této zákonné
úpravy vyplývá, že zákonodárce předpokládá uplatnění základního abstraktního
pravidla o dělení důkazního břemene, podle něhož má procesní strana dokazovat
skutečnosti, jež odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je straně
příznivá. Jinak řečeno, každá procesní strana má dokazovat skutkový stav
předpokládaný právní normou, na jejímž základě uplatňuje své právo. Bez této
souvislosti s celou základní koncepcí civilního soudního řádu by uvedená
ustanovení pozitivního práva ztrácela svůj smysl a význam. Označení důkazů je
totiž prvním nezbytným krokem k tomu, aby procesní strana mohla dokazovat
skutečnosti, ohledně kterých ji zatěžuje důkazní břemeno. Podle ustanovení § 79 odst. 2 o. s. ř. je žalobce povinen k návrhu připojit
listinné důkazy, jichž se dovolává. Také u tohoto ustanovení se jedná o
vytvoření předpokladů k tomu, aby žalobce mohl dokázat skutečnosti, na jejichž
základě uplatňuje své právo, tedy skutečnosti, ohledně kterých nese důkazní
břemeno. Z těchto závěrů dovolací soud při formulací svých závěrů vychází. Z ustanovení § 40a ve spojení s ustanovením § 145 odst.
2 druhá věta občanského
zákoníku vyplývá, že manžel, který se dovolává relativní neplatnosti právního
úkonu, jenž byl proveden v záležitostech nikoliv běžné správy majetku
náležejícího do společného jmění manželů, a to pro absenci souhlasu s
příslušným právním úkonem, pro sebe dovozuje příznivé účinky z této právní
normy. Tento příznivý účinek v poměrech souzené věci spočívá pro žalobkyni v tom, že
majetek, jenž byl součástí společného jmění manželů a který byl napadeným
právním úkonem (kupní smlouvou) vyveden z režimu společného jmění manželů, se v
případě úspěšného dovolání se neplatnosti právního úkonu opětovně stane
součástí zákonného majetkového společenství manželů. Uvedená zákonná ustanovení předpokládají, že se dotčený manžel dovolá relativní
neplatnosti právního úkonu s tím, že napadený právní úkon byl učiněn bez jeho
souhlasu. Je-li nastoupení těchto účinků spojeno s kumulativním splněním obou
předpokladů, je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně nich spočívá v řízení na
tom, kdo se těchto účinků dovolává. Jestliže tedy žalobkyně v žalobě jako svůj stěžejní argument uplatnila námitku
relativní neplatnosti kupní smlouvy založenou na absenci jejího souhlasu, tj. namítla neplatnost právního úkonu pro určitý nedostatek náležitostí právního
úkonu, který činí právní úkon neplatným, důkazní břemeno ohledně skutečností
nasvědčujících tomu, že předpoklady platnosti právního úkonu nebyly splněny,
tíží v řízení žalobkyni. Pro úplnost dovolací soud dodává, že proti tomuto závěru nelze důvodně
argumentovat skutečností, že žalobkyně je v takovém případě povinna prokazovat
tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii dělení důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že
dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat
lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die
Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H. : Die
Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1
a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou
argumentací – považována za překonanou se zdůrazněním, že, negativní
skutečnosti lze řádně dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s
tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen
častější použití nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v
civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34). Jestliže tedy v předmětné věci nalézací soudy vyšly z právního názoru, podle
kterého primárně v řízení tíží důkazní břemeno žalovaného ohledně prokázání
skutečnosti, že žalobkyně souhlasila s uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými,
spočívá jejich závěr na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelka dále spatřovala zásadní právní význam napadeného rozsudku
odvolacího soudu v posouzení otázky, „na kterém z účastníků řízení týkajícího
se relativní neplatnosti právního úkonu, spočívá důkazní břemeno, když na
straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů
a třetí osoba při prokázání, zda konkrétní majetková hodnota náleží do
společného jmění manželů nebo je výlučným majetkem jednoho z manželů“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka pojí vymezení této právní otázky s
úvahou o neústavnosti ustanovení § 144 obč. zák., podle kterého pokud není
prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání
manželství tvoří společné jmění manželů. Podle jejího přesvědčení totiž nemůže
být na třetí osobě důkazní břemeno k prokázání toho, že majetek nabytý za
trvání manželství netvoří součást společného jmění manželů, ale důkazní břemeno
musí tížit osobu, která tvrdí, že určitý majetek je součástí společného jmění
manželů. V procesní rovině je zjevné, že dovolatelka uplatňuje uvedenou argumentaci
proto, že případný závěr, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného
jmění manželů, ale toliko výlučným vlastnictvím žalovaného č. 1), by otázku
nesouhlasu žalobkyně s prodejem nemovitostí, a dovolání se z tohoto důvodu
relativní neplatnosti kupní smlouvy, činil bezpředmětnou. V takovém případě by
se totiž jednalo o výlučný majetek žalovaného č. 1), jenž by jím mohl
disponovat bez ohledu na stanovisko žalobkyně. Uvedená otázka důkazního břemene nemůže zakládat zásadní právní význam
napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť na jejím řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Nalézací soudy totiž v řízení nedospěly k závěru, že předmětné nemovitosti
součást společného jmění manželů tvoří proto, že žalovaný č. 2) neprokázal, že
by se jednalo o pořízení tohoto majetku za trvání manželství způsobem (§ 143
odst. 1 písm. a) obč. zák.), který by zakládal vyloučení tohoto majetku z
nabytí do společného jmění manželů. Byť v řízení poukázaly i na ustanovení §
144 obč. zák., pro závěr o tom, že předmětné nemovitosti součást společného
jmění manželů tvoří, bylo určující zjištění, že byly za trvání manželství
pořízeny z prostředků společné jmění manželů tvořících. Soudy tak k závěru o zařazení uvedených aktiv do společného jmění manželů
nedospěly na základě závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným č. 2), ale
na základě zhodnocení provedeného dokazování, kde uzavřely, že byly alespoň
částečně pořízeny za prostředky tvořící společného jmění manželů. Otázka
unesení, resp. neunesení důkazního břemene ve vztahu k dovolatelce tak nebyla
pro rozhodnutí nalézacích soudů určující. Z těchto důvodů pak také nebylo
nutné, aby dovolací soud předložil věc Ústavnímu soudu České republiky k
posouzení souladu ustanovení § 144 obč. zák. s ústavním pořádkem České
republiky. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nalézací soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a ke které byl povinen dovolací soud přihlédnout, i když
nebyla v dovolání uplatněna. Žalovaný u jednání soudu prvního stupně konaného dne 1. prosince 2009 namítal,
že žalobkyní uplatněná námitka relativní neplatnosti právního úkonu – kupní
smlouvy uzavřené mezi žalovanými – je v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalobkyně – ačkoliv věděla o „majetkových přesunech“ nezajistila správnost
zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv jí takovou povinnost ukládá „katastrální
zákon“. Uvedená argumentace dovolatelky odráží přesvědčení, že žalobkyně mohla
dosáhnout – ve vztahu k nabývacím titulům k předmětným nemovitostem – souladu
mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, tj. dosáhnout
zápisu uvedených nemovitostí do katastru nemovitostí jakožto majetku tvořícího
součást společného jmění. Pokud by tak učinila, bylo by žalovanému č. 2)
zřejmé, že nemovitosti jsou součástí společného jmění a z této skutečnosti by
při nabývání vycházel. Jestliže však tímto způsobem žalobkyně nepostupovala, ač
jí v tom podle přesvědčení dovolatelky žádná skutečnost nebránila a následně se
dovolává neplatnosti kupní smlouvy pro absenci souhlasu s touto smlouvou mimo
jiné vůči žalovanému č. 2), který z údajů obsažených v katastru nemovitostí
vycházel, je uplatněná námitka relativní neplatnosti v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolací soud dodává, že v obecné rovině výkon práva
uplatnit relativní neplatnost právního úkonu může být poměřován korektivem
vyplývajícím z ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy. Uvedenou námitkou se však soudy obou stupňů v řízení a ve svých rozhodnutích
žádným způsobem nezabývaly a nevypořádaly se s ní, čímž nedostály zákonným
požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí z hlediska jeho náležitostí
vyplývajících z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Tímto postupem pak zatížily
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil v rozsahu jeho napadení, když dovoláním nebyl napaden
výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přerušení řízení (proti takovému
rozhodnutí ostatně ani není dovolání přípustné – k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2423/2007, uveřejněné
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5231); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s.
ř.), v němž je soud prvního stupně
vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta
první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.