22 Cdo 3108/2025-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Š. K.,
zastoupené Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Baarovo nábřeží
534/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem
v Praze, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 302/2023, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, č. j. 15 Co 204/2024 84,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 6. 6. 2024, č. j. 41 C 302/2023-51, zamítl žalobu na určení vlastnického
práva žalobkyně k ve výroku I blíže specifikované části pozemku parc. č. XY v
k. ú. XY (dále jen „předmětná část pozemku“ – výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladu řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 15 Co 204/2024 84, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jelikož
měla za to, že v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále jen „o. s. ř.“) měl odvolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak
a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 1
o. s. ř. V části označené „dovolací důvod“ uvedla, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku řádného vydržení předmětné části pozemku, jelikož se domnívala,
že podstatou poctivé držby je nevědomost držitele o tom, že pozemek, který
drží, není jeho vlastnictvím. Požadavek, aby byla předmětná část pozemku
uvedena v nabývacím titulu, by pak podle ní popíral podstatu institutu
vydržení. Dále citovala část rozhodnutí odvolacího soudu (body 18–23 napadeného
rozhodnutí), v níž odvolací soud shrnul skutková zjištění a na jejich základě
provedl právní posouzení daného případu. Součástí citované části rozhodnutí je
i část, v níž odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu
konstatuje, že kdyby právní předchůdci žalobkyně už sami předmětnou část
pozemku vydrželi, nemůže si žalobkyně ve svůj prospěch započítat dobu jejich
držby. K tomu dovolatelka doplnila, že s touto ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu nesouhlasí, poněvadž má za to, že je namístě umožnit zápočet
vydržecí doby právních předchůdců bez ohledu na to, zda sami vlastnické právo
vydrželi nebo ne. Závěrem dovolání navrhla, aby odvolací soud změnil napadený
rozsudek tak, že se žalobkyně určuje vlastníkem předmětné části pozemku a
žalovaný je povinen k náhradě nákladů celého soudního řízení. V této
souvislosti navrhla také zrušit rozsudky soudů obou stupňů.
4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „potvrdil rozsudky obou stupňů“.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobkyně je s ohledem
na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z
obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé
hranici projednatelnosti.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k
tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23,
zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí
Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo
procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna,
zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn.
11. Ačkoliv dovolatelka v rámci vymezení přípustnosti hovoří o jedné
právní otázce vyřešené ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou by
měl dovolací soud posoudit jinak, následně v rámci části nazvané dovolací důvod
vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení dvou právních otázek, a to
jednak otázky řádného vydržení, které by podle ní nemělo být podmíněno uvedením
drženého pozemku v nabývacím titulu, a jednak otázky započtení vydržecí doby
právních předchůdců, kteří už sami splnili podmínky pro vydržení.
12. Z celého obsahu dovolání pak vyplývá, že dovolatelka především
brojila proti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce nemožnosti
započtení vydržecí doby právních předchůdců, kteří už sami splnili podmínky pro
vydržení, neboť měla za to, že je namístě umožnit zápočet vydržecí doby
právních předchůdců bez ohledu na to, zda sami vlastnické právo vydrželi nebo
ne. Uvedla, že pokud by byla držba poctivá a dlouhodobě vykonávaná, měla by být
chráněna spíše skutečná hranice než hranice zakreslená v mapě. Za důležité
dovolatelka považovala zmínit, že jediným držitelem, který má zájem na tom, aby
se stal vlastníkem pozemku, je současný držitel a nebylo by podle ní účelné
zapojovat do sporu další osoby, které na věci již žádný zájem nemají. Uvedla,
že znění právní úpravy nijak nebrání výkladu, který prezentuje, naopak takový
výklad by byl pro praxi mnohem účelnější jak z hlediska dostupnosti soudní
ochrany, tak z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Fakticky by
rozhodovala poctivost držitele v okamžiku, kdy se po nabytí vlastnického práva
k ostatním (ve smlouvě označeným) pozemkům ujal držby sporného pozemku. Pokud
by v tomto okamžiku byl poctivý (v dobré víře) a současně si mohl započíst
vydržecí dobu svého právního předchůdce, stal by se vlastníkem ihned. Původní
knihovní vlastník by nebyl nijak zkrácen, protože pozemek na jeho úkor vydržel
již právní předchůdce současného držitele. Toto již vydržené vlastnické právo
ke spornému pozemku by pak pouze „mlčky“ přešlo i na nového nabyvatele.
13. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož dovolatelka
soudu nepředložila žádnou novou argumentaci, se kterou by se dovolací soud už
dříve nevypořádal. Dovolací soud proto nevidí důvod, proč by měl otázku
ustáleně řešenou rozhodovací praxí posoudit jinak.
14. V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném
pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud k
započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení, uvedl, že
„podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak při mimořádném vydržení
započítává, vydržecí doba‘ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k
vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba
vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již
proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako
vlastník.“ Nejvyšší soud dále uvedl: „Vydržení je způsob nabytí vlastnického
práva držitelem a jeho ztráty vlastníkem. Vydržecí doba je stanovena na ochranu
vlastníka tak, aby měl možnost důsledkům držby jeho věci nevlastníkem zabránit.
Bylo by protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho,
jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit.“ V usnesení ze dne 25.
4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, pak dovolací soud doplnil: „V opačném
případě by bylo rezignováno na ochranu vlastnického práva právního předchůdce,
který věc vydržením nabyl, avšak nepřevedl. (…) Argumentace žalobců
(zastávajících stejný názor jako dovolatelka v projednávaném případě – poznámka
dovolacího soudu) by vedla k tomu, že by vlastnické právo vydrželi hned první
den držby, jestliže by si mohli započíst více než desetiletou dobu držby svého
předchůdce, který vlastnické právo vydržel. To by ovšem vedlo k zcela
absurdnímu závěru, že vlastník (jejich právní předchůdce) by o své vlastnické
právo přišel nikoliv po desetileté držbě, ale po držbě trvající jeden jediný
den. O vlastnické právo by tak nepřišla osoba, která držbu více než deset
nevykonávala, ale naopak osoba, která tuto držbu vykonávala po celou vydržecí
dobu po jednom dni držby jinou osobou. Především z tohoto důvodu formulovala
judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti tato východiska, která lze uzavřít
tak, že vydržení postihuje původního vlastníka, který po celou vydržecí dobu
držbu nevykonává, ale nemůže postihnout vlastníka, který naopak po celou tuto
dobu držbu vykonává, a nabyl tak vlastnické právo, s výjimkou případu, že
následuje držba další osobou po celou zákonnou vydržecí dobu.“ Uvedené závěry
pak obstály v přezkumu Ústavního soudu – viz usnesení ze dne 24. 11. 2023, sp.
zn. IV. ÚS 1908/23, a usnesení ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. II. ÚS 2922/22.
15. V projednávaném případě dovolatelka uváděla, že jediným držitelem,
který by měl zájem na tom, aby se stal vlastníkem pozemku, je současný držitel
a nebylo by podle ní účelné zapojovat do sporu další osoby, které na věci již
žádný zájem nemají. K tomu dovolací soud s ohledem na vše výše uvedené jen
dodává, že dovolatelka zcela přehlíží zájem současného vlastníka vydržené části
pozemku (jejího právního předchůdce) na ochraně jeho vlastnického práva, které
svým vydržením nabyl.
16. Pokud dovolatelka uvádí, že výklad, který prezentuje, by byl pro
praxi mnohem účelnější jak z hlediska dostupnosti soudní ochrany, tak z
hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, nemůže s ní dovolací soud ani v
tomto ohledu souhlasit. Dovolatelka opět přehlíží, že není jediným subjektem,
který má mít možnost na soudní ochranu svých práv. Zároveň je nutné otázku
započtení doby držby jako rovinu hmotněprávní oddělit od otázky soudní ochrany
v rovině procesní. I proto nemůže být zjednodušení procesu uplatnění práva u
civilního soudu prvořadým důvodem pro určitý výklad normy hmotného práva, resp.
zvýšení rychlosti a hospodárnosti řízení pro držitele nemůže být argumentem pro
umožnění započtení doby držby vlastníka (blíže k tomu i k dalším nežádoucím
důsledkům řešení nastiňovaného dovolatelkou viz Holas, J., Holubář, A.,
Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky
vydržení. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, 2022, č. 11, s. 43–
48).
17. Dovolatelka dále prosazovala, že fakticky by měla rozhodovat
poctivost držitele v okamžiku, kdy se po nabytí vlastnického práva k ostatním
(ve smlouvě označeným) pozemkům ujal držby sporného pozemku. Pokud by v tomto
okamžiku byl poctivý (v dobré víře) a současně si mohl započíst vydržecí dobu
svého právního předchůdce, stal by se vlastníkem ihned. Původní knihovní
vlastník by nebyl nijak zkrácen, protože pozemek na jeho úkor vydržel již
právní předchůdce současného držitele. Toto již vydržené vlastnické právo ke
spornému pozemku by pak pouze „mlčky“ přešlo i na nového nabyvatele. Nicméně i
k této námitce musí dovolací soud konstatovat, že dovolatelka přehlíží zájem
současného vlastníka na ochraně jeho vlastnického práva, které svým vydržením
nabyl.
18. Z uvedeného je zřejmé, že otázka započtení doby držby předchůdce,
který již splnil podmínky vydržení, přípustnost dovolání nezakládá, jelikož
dovolatelka soudu nepředložila žádnou novou argumentaci, se kterou by se
dovolací soud již dříve nevypořádal. Nebyl proto důvod otázku rozhodovací praxí
ustáleně řešenou posoudit jinak.
19. Dovolatelka dále nesouhlasila ani s posouzením otázky řádného
vydržení, které by podle ní nemělo být podmíněno uvedením drženého pozemku v
nabývacím titulu. Z obsahu dovolání lze vyčíst, že dovolatelka požaduje, aby i
tuto otázku ustáleně řešenou rozhodovací praxí dovolací soud posoudil jinak.
Dovolatelka však ve vztahu k této otázce neuvedla ani jediné rozhodnutí, které
by představovalo ustálenou rozhodovací praxi, kterou by požadovala přehodnotit.
Neuvedla ani téměř žádnou argumentaci k této otázce. Proto ani tato otázka
nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož dovolacímu soudu ani nebyla řádně
předložena k dovolacímu přezkumu.
20. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 1. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu