22 Cdo 3169/2020-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem
Doležalem, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, proti
žalovanému statutárnímu městu Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí
1803/8, IČO: 00845451, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v
Ostravě, Občanská 1115/16, o zaplacení 906 600 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 123 C 4/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2020, č. j. 57 Co
388/2019-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení 14 810,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Petra Pyšného, advokáta se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 123 C 4/2019-103, zamítl žalobu o zaplacení 906 600 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku parc. XY, v k. ú. XY na základě kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2004. Podle tehdejšího územního
plánu města Ostravy ze dne 5. 10. 1994 byl pozemek součástí funkční plochy
„bydlení individuální“. Z předložených důkazů žalobcem vyplynulo, že žalobce až
v roce 2012 udělil plnou moc S. ke všem úkonům spojených se stavbou přípojky
inženýrských sítí a oplocení parc. XY, XY v k. ú. XY. Z listin předložených
žalobcem bylo prokázáno, že žalobci byla vydána příslušná rozhodnutí k umístění
stavby přípojky vody, plynu a oplocení příslušného pozemku atd., ale nebylo
vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo žalobci povoleno umístění
stavby rodinného domu na dotčeném pozemku. Územním plánem Ostravy, vydaným dne
21. 5. 2014, účinným od 6. 6. 2014, se pozemek ve vlastnictví žalobce stal
součástí ploch „krajinná zeleň“ a z toho důvodu je stavba rodinného domu na
tomto pozemku nepřípustná. Žalobce žádal dne 10. 5. 2018 o změnu územního plánu
pozemku parc. XY opět na stavební parcelu. Žalobce uplatnil nárok u žalovaného
na náhradu za změnu v území dopisem ze dne 13. 12. 2018, a to ve smyslu č. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného použití § 102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - (dále též
jen „stavební zákon“). Žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako
důvodnou. Nový územní plán byl vydán dne 21. 5. 2014, účinný byl od 6. 6. 2014. Od té doby se žalobce měl či mohl dozvědět o změně územního plánu, která měla
negativní dopad na využití jeho pozemku. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 629 odst. 1 a § 619 odst. 1, 2 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobce se mohl
dozvědět o možnosti uplatnění práva na finanční náhradu během měsíce června
2014, promlčecí doba tedy uplynula k 30. 6. 2017. V daném případě nelze použít
na posouzení promlčecí doby § 628 o. z., neboť na danou věc nelze aplikovat
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V
daném případě opatření obecné povahy, jímž byla změna funkčního využití území
provedena, nebylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím soudu. Navíc žalobce ani
nesprávný úřední postup či nezákonnost rozhodnutí nenamítal. Z § 102 stavebního
zákona v účinném znění nevyplývá, že promlčecí doba začne běžet až poté, kdy
oprávněná osoba uplatní nárok na poskytnutí náhrady u obce. Navíc podle § 102
odst. 3 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 již uplynula pětiletá lhůta od
nabytí účinnosti územního plánu, neboť žalobce nepodal do jejího uplynutí (do
1. 1. 2018) žádost o vydání územního rozhodnutí. Z těchto důvodů soud žalobu v
plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 14. 5. 2020, č. j. 57 Co 388/2019-127, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok III). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce
podle § 619 a 629 o. z. Nesouhlasil s námitkou, že by promlčecí lhůta měla
začít běžet podle § 628 o. z. až ode dne uplatnění práva u žalovaného, neboť
výkladem nelze dospět k závěru, že jde o právo, které musí být uplatněno
nejprve u příslušné osoby. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalobce dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na řešení právních otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny:
1) pokládá otázku, zda se počátek promlčecí lhůty žalobou uplatněného nároku
žalobce na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona řídí podle § 619
nebo podle § 628 o. z. Podle něj se měla promlčecí lhůta v daném případě řídit
podle § 628 o. z. Vzhledem k tomu, že u žalovaného nárok uplatnil 13. 12. 2018,
měla promlčecí lhůta počít běžet až od tohoto data, nikoli ode dne účinnosti
nového územního plánu (6. 6. 2014). Nárok uplatněný žalobou dne 14. 2. 2019 by
tedy neměl být promlčený. Aplikace § 628 o. z. je podle něj namístě, jde-li o
právo, které musí být uplatněno nejdříve u příslušné osoby. Podmínkou podle
něho není, že následkem neuplatnění práva u takové osoby je sankce spojená se
zánikem práva. Ani v zákoně č. 82/1998 Sb. se neuvádí jako sankce za
neuplatnění práva nejprve u příslušné osoby (zde státu) zánik nároku. K § 102
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., který obsahově odpovídá současnému § 628,
existuje judikatura, podle níž se tímto ustanovením bude řídit promlčecí lhůta
nároku ustanoveného obhájce na odměnu hotových výdajů „podle § 151 odst. 3
trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001“ (rozhodnutí Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 3 To 89/99-345, uveřejněné v
Bulletinu advokacie č. 6-7/2000, str. 86); přitom nebyla stanovena lhůta, v níž
musí obhájce svůj návrh podat (ta byla doplněna až do znění účinného od 1. 1. 2002). Ani z komentářové literatury (Lavický a kol. Občanský zákoník. I. Obecná
část § 1–654. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2217) neplyne,
že by se promlčecí lhůta podle § 628 o. z. vztahovala pouze na nároky, které
při neuplatnění u příslušné osoby zanikají. Ustanovení se naopak aplikuje právě
tam, kde je vhodné umožnit povinnému subjektu, aby plnil své povinnosti vůči
oprávněnému dobrovolně, bez zásahu autoritativní moci státu (předcházení
sporům), což je právě příklad postupu podle § 102 odst. 5 stavebního zákona.
Že
by se měl žadatel nejprve obrátit na obec či kraj s žádostí o poskytnutí
náhrady uvádí i komentářová literatura (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K.,
Lachmann, M. Stavební zákon. Komentář. 3. aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 102). 2) pokládá doplňující otázku, zda, řídí-li se počátek promlčecí lhůty uvedeného
nároku podle § 628 o. z., lze na posuzování žalobou uplatněného nároku
aplikovat § 102 odst. 3 stavebního zákona ve znění zákona č. 350/2012 Sb. účinném od 1. 1. 2013, či nikoliv. Aplikaci povinnosti uplatnit nárok v
prekluzivní lhůtě pěti let od nabytí účinnosti územního plánu, zavedené novelou
č. 350/2012 Sb., považuje žalobce v tomto případu za nesprávnou. Žalobce začal
činit kroky směrem k výstavbě na konci roku 2012 (udělil plnou moc
projektantovi ke všem úkonům spojeným se stavbou přípojek inženýrských sítí a
oplocení). Nesouhlasí s uplatněním retroaktivity v této věci. Soud prvního
stupně podle něj nepoužil analogii, nýbrž v rozporu se zněním právní normy její
obsah modifikoval. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu i rozsudku
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce neuvádí v dovolání žádné nové skutkové
a právní okolnosti než ty, které uvedl v řízení před soudy obou stupňů, s nimiž
se soudy vypořádaly v souladu s právními závěry obsaženými v rozhodnutích
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, sp. zn. 30
Cdo 1776/2020. V nich byl vysloven shodný právní závěr, že povinnost
předběžného projednání nároku u příslušného subjektu nemá vliv na rozběh
„subjektivní promlčecí lhůty“, neboť jak uplatnění práva (nároku) oprávněným
subjektem, tak sdělení příslušného subjektu, mají povahu soukromoprávního
jednání neformální povahy, na něž nelze aplikovat právní úpravu § 628 o. z.,
jak je tomu v souzené věci. Ta totiž dopadá výlučně na případy, v nichž ke
vzniku, zachování či výkonu práva je zapotřebí podle zákona jeho uplatnění u
osoby určené zákonem. To v plném rozsahu platí i ohledně žádosti o poskytnutí
náhrady podle § 102 stavebního zákona, protože žalobce mohl uplatnit své právo
u soudu nejpozději ke dni 30. 6. 2014, takže „subjektivní promlčecí lhůta“
uplynula ke dni 30. 6. 2017 a žalovaný vznesl námitku promlčení po právu. I
kdyby měl být stanoven počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění tohoto
procesního nároku podle § 628 o. z., pak s ohledem na to, že příslušnou právní
úpravou není stanovena lhůta pro učinění takového „zachovávacího“
jednostranného právního jednání, jak je tomu v jiných případech, musí pro
právně platné a účinné učinění takovéhoto právního jednání platit opět obecná
promlčecí lhůta v délce tří let, jejíž běh započal dnem 6. 6. 2014, tedy
patnáctým dnem po vydání územního plánu a skončil dne 6. 6. 2017, přičemž
žalobce učinil takové právní jednání až dne 13. 12. 2018, tedy opět po marném
uplynutí „subjektivní promlčecí lhůty“. Navrhuje zamítnutí dovolání. Soudy v dané věci posuzovaly otázku, zda počátek promlčecí lhůty k uplatnění
nároku na náhradu za změnu v území podle čl.
11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod se řídí § 619 o. z. nebo § 628 o. z. Protože na řešení uvedené otázky
je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalobce závěry odvolacího soudu napadá
a jde o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena,
je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení
posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož promlčecí lhůta v této věci měla začít běžet po 1. 1. 2014 a zároveň
nejde o lhůtu pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy,
postupoval dovolací soud podle zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne
promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec
1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o
okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich
dozvědět měla a mohla (odstavec 2). Podle § 628 o. z. u práva, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby,
počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno. Podle § 102 odst. 5 stavebního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2013)
povinnost poskytnout náhradu za změnu v území na základě písemné žádosti
vlastníka obsahující prokázání majetkové újmy má obec, kraj nebo stát, jejichž
orgány vydaly územní opatření o stavební uzávěře, vydaly územně plánovací
dokumentaci nebo její aktualizaci nebo změnu, anebo zrušily územní rozhodnutí,
územní souhlas nebo veřejnoprávní smlouvu nahrazující územní rozhodnutí. Nedojde-li k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009, uveřejněném ve svazu 10, ročník 2009, str.
865 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, formuloval mimo jiné názor, podle kterého podmínkou
zákonnosti územního plánu je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných
práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a
jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích
ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením
libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). Za předpokladu dodržení
zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou)
dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či
stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru;
taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen
strpět je bez náhrady. Současně vysvětlil, že územní plán reguluje možné způsoby využití určitého
území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý
zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní
regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo
vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to
především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna
mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z
územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení
ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), jež je jedním ze
základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její
svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou
povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné
míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli,
nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě
zákona. Jedná-li se o zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je
vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho
vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci
zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny), a to z
veřejných prostředků nebo z prostředků toho, v jehož prospěch je zásah do
vlastnictví proveden. Omezení v podobě územního plánu je v obecné rovině uvedené podmínky schopno
zpravidla splňovat. V první řadě má v principu legitimní důvody – územní
plánování je prostředkem k harmonizaci poměrů na území jím regulovaném a
umožňuje sladit veřejný zájem (včetně veřejného zájmu přesahujícího dimenze
regulovaného území) s individuálními zájmy týkajícími se daného území. Znamená
to tedy, že vlastníci dotčení územním plánováním jsou zásadně povinni – za
předpokladu, že i další shora uvedené podmínky budou splněny – strpět i bez
svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li
určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího
spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Jaká míra to bude, je nutno posoudit
vždy v konkrétním případě s přihlédnutím k rozhodným okolnostem.
V některých
případech dosažení ústavně legitimních a zákonem stanovených cílů územního
plánování nebude možné dosáhnout způsobem, který by se každého jednotlivého z
vlastníků pozemků a staveb na územním plánem regulovaném území dotkl toliko ve
spravedlivé míře; v takovém případě je přípustný i zásah přesahující tuto míru,
přičemž ani zde k jeho provedení není nutný souhlas dotčeného vlastníka. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně
legitimním a zákonem stanoveným cílem a splněním dalších podmínek, jejichž
komplex lze souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového
zásahu. Pokud však omezení daná územním plánem (jeho změnou) zasáhnou vlastníka ve
větší než spravedlivé míře, je na místě uvažovat o mechanismu poskytnutí
náhrady za takové omezení. Zákonodárce v některých případech takový mechanismus
výslovně do stavebního zákona inkorporoval, konkrétně v jeho § 102, který
zakotvuje náhrady za změnu v území. Taková náhrada přísluší podle odst. 1
zmíněného ustanovení „vlastníkovi pozemku nebo stavby, jehož práva byla při
užívání pozemku nebo stavby na základě územního opatření o stavební uzávěře
omezena“; náhrada dále přísluší (avšak teprve s účinností od 1. 1. 2012) podle
odst. 2 zmíněného ustanovení „vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění
bylo zrušeno na základě změny územního plánu nebo regulačního plánu, anebo
vydáním nového územního plánu nebo regulačního plánu nebo zrušením územního
rozhodnutí podle § 94 odst. 3“ stavebního zákona. Výše uvedené skutkové
podstaty náhrad nepokrývají celou škálu možných případů, kdy zásah (též v
podobě omezení vyplývajícího z územního plánu) do vlastnického práva má takovou
intenzitu, že je nezbytné jej kompenzovat náhradou. Vzniká tedy otázka, jak
takovouto mezeru v právní úpravě řešit. Že se o mezeru v právní úpravě jedná,
je zjevné – z čl. 11 Listiny, zejména z jeho odstavce 4, vyplývá, že každý
jinak přípustný zásah do vlastnického práva vyjma zásahu „de minimis“ (viz
implicitní omezení vlastnického práva vyplývající z odst. 3 zmíněného článku
Listiny) musí být kompenzován. Pojem „nucený zásah do vlastnického práva“ je
autonomním pojmem Listiny základních práv a svobod a je neodmyslitelně spojen s
vlastnickým právem jako s jedním ze základních ústavně zaručených práv
vytvářejících podmínky pro reálnou svobodu jednotlivce a pro jeho nezávislost
na jiných jednotlivcích i na státu; jeho významové zužování je tedy vyloučeno z
diskrece zákonodárce. Pokud tedy zákonodárce výslovně upravuje náhrady jen pro
některé myslitelné případy, zatímco o jiných mlčí, nelze než – má-li být
naplněn požadavek ústavně konformního výkladu „jednoduchého“ práva – dospět k
závěru, že uvedenou náhradu by bylo možno přiznat na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, čítaje v to i
ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k
jejich poskytnutí a o soudní ochraně.
K závěrům tohoto rozhodnutí se přihlásila následně i rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu přímým odkazem na toto rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2291/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Ustanovení § 628 o. z. stanoví počátek promlčecí lhůty u práv, u nichž se v
prvé řadě vyžaduje jejich mimosoudní uplatnění. Na tom se shoduje i komentářová
literatura [srovnej Bodečková, J. v Petrov, J. et al. Občanský zákoník:
komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 695; Lazíková, J. a Števček,
M. v Lavický, P. et al. Občanský zákoník: komentář. I. Obecná část (§ 1-654). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2216–2217; Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F.,
Tégl, P. et al. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a
související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 979]. Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že v
některých případech zákon vyžaduje, aby ke vzniku, zachování či výkonu práva
došlo k uplatnění práva u zákonem určené osoby. Pokud nedojde k takovému
uplatnění práva, právo je eliminováno nebo modifikováno. K uplatnění práva
dochází jednostranným právním jednáním adresovaným osobě určené v zákoně
specificky (zákonem je stanovena i lhůta). Jestliže včasné uplatnění práva u
určené osoby nenastane, spojuje s tím zákon nepřípustnost uplatnění práva u
soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je
právo uplatňováno (Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná
a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 980). O takový případ však v řešené věci nejde. Žalobce v dovolání odkazuje na § 102 stavebního zákona a na komentář ke
stavebnímu zákonu (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon. Komentář. 3. akt. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k §
102), v němž se uvádí: „Pokud obec či kraj nárok nebo jeho výši neuznají,
nevydávají rozhodnutí, pouze žadatele vyrozumí. Žadatel se pak může obrátit na
soud se žalobou na plnění podle části třetí OSŘ“. Podle dovolacího soudu se z §
102 ani z této pasáže, která ostatně není nijak blíže odůvodněna, nepodává, že
by se v prvé řadě vyžadovalo mimosoudní uplatnění nároku u povinné osoby, bez
kterého by nemohlo dojít k započetí běhu promlčecí lhůty. Z § 102 odst. 5 stavebního zákona nelze dovodit, že by předchozí uplatnění
nároku vlastníka pozemku, jehož určení k zastavení bylo zrušeno vydáním nového
územního plánu, u obce, kraje nebo státu bylo podmínkou přípustnosti civilní
žaloby. Taková povinnost z něj neplyne. Toto ustanovení pouze vymezuje pasivní
legitimaci obcí a krajů, resp. státu. Je v něm sice rámcově upraven postup
uplatnění nároku u obce, kraje nebo státu, což je patrné z uvedených požadavků
na písemnou žádost obsahující prokázání majetkové újmy, tuto formulaci je však
třeba chápat jako vyjádření preference vyřešení sporu mimosoudní smírnou
cestou.
Tomu, že nejde o podmínku přípustnosti žaloby, odpovídá i poslední věta
ustanovení: „Nedojde-li k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud“. Na
rozdíl od původního znění § 102 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012 již
stávající znění neodkazuje na soudní řešení v případě, že by nedošlo ani k
dohodě „o uznání nároku“ jako takového. Zmiňuje pouze situaci, v níž není
dohoda ohledně výše náhrady. Závěru o tom, že předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není zákonem
vyžadováno (z hlediska běhu promlčecí lhůty), svědčí i to, že právní úprava
nestanoví lhůtu, v rámci níž by poškozený měl nárok u obce či kraje (státu)
uplatnit, resp. lhůtu, ve které by mělo k rozhodnutí o takovém nároku dojít či
jinak být založeno oprávnění soudu o nároku rozhodnout (k opačné zákonné
konstrukci srovnej např. čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle kterého
nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě
za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady
soud). Výklad žalobce by ad absurdum měl za následek, že by mohl počátek běhu
promlčecí lhůty zcela nepřiměřeně oddalovat právě neuplatněním nároku u
příslušného subjektu, aniž by v této souvislosti byl vázán zákonnou lhůtou k
uplatnění nároku. Nelze také přehlédnout, že podle výše uvedeného výkladu se v
těchto případech právní úprava stavebního zákona použije pouze přiměřeně,
protože ani sám základ nároku se neopírá o stavební zákon, ale o Listinu
základních práv a svobod. Pokud ani stavební zákon nestanoví lhůtu, ve které by měl příslušný subjekt
uvědomit žadatele o výsledku jeho žádosti, je zřejmé, že stejného účelu – pokud
jde o zjištění jeho stanoviska – je dosaženo už i tím, že případné negativní
stanovisko k nároku uplatní v soudním řízení poté, kdy je mu doručena žaloba s
požadavkem na vyjádření se k uplatněnému nároku. Stavební zákon pak neobsahuje
ani úpravu, která by spojovala s neuplatněním nároku u příslušného subjektu
nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva
soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno, případně jinou
eliminaci či modifikaci práva. Vzhledem k výše uvedenému je závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí
lhůty vázanému na úpravu § 619 o. z. správný. Jistou paralelu lze spatřovat i ve vztahu k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle
tohoto zákona je dokonce uplatnění nároku u příslušného orgánu podmínkou pro
případné uplatnění nároku u soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění
u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok
plně uspokojen. To však podle judikatury Nejvyššího soudu neznamená, že by
poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku
vyjádří [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn.
30 Cdo
1728/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uplatnění nároku u příslušného orgánu má
tudíž spíše podobu výše uvedeného „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem,
nikoli podobu správního řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015 (uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)]. Poškozený tedy
nemůže ani v případě stanovení podmínky předběžného projednání přestat sledovat
promlčecí lhůtu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 (uveřejněný pod č. 16/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)]. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci počátek
promlčecí lhůty podle § 628 o. z. neuplatní, nezabýval se již druhou dovolací
otázkou pro její bezpředmětnost. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným a rozhodnutí netrpělo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší
soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení byl úspěšný
žalovaný, a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež jsou
tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) za sepis dovolání. U
uvedeného úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává
mimosmluvní odměna, částka 906 600 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
Tomu odpovídá (podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši
11 940 Kč za jeden úkon právní služby. S náhradou hotových výdajů podle § 13
odst. 4 advokátního tarifu za úkon právní služby (300 Kč) jde o částku 12 240
Kč. Z této částky přísluší žalobci náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
2 570,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady dovolacího řízení tak činí celkem
částku 14 810,40 Kč, jíž je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné třídenní
lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto
rozsudkem, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu