22 Cdo 3190/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Victoria Security Printing, a. s., se sídlem
v Praze 4, Ohradní 65, zastoupené Mgr. Romanem Vojtáškem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vinohradská 6, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Vlastiborem
Vejvodou, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1062, o odstranění staveb,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 343/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č. j.
23 Co 552/2007-135, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č. j. 23 Co
552/2007-135, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. října 2008, č.
j. 12 C 343/2002-109, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. 10. 2008, č. j. 12 C 343/2002-109, uložil žalovanému, aby na vlastní
náklady odstranil:
„- přístřešek před objektem pro skladování, provedený z lehké ocelové
konstrukce s betonovými stěnami tvořícími současně funkci opěrných zdí proti
svažitému terénu, s plochou střechou se zrezivělou plechovou krytinou,
překrytou narušenou lepenkou alukryt. Na podlaze této stavby je betonová
mazanina. Stavba má vrata kovová, je bez instalací a dalšího vybavení,
- přízemní kolnu nepravidelného půdorysu postavenou vlevo od skladového
objektu, s průchodem na zahradu, z lehké ocelové konstrukce, opláštěné
jednostranně plechem a dřevem, s plochou střechou z dřevěných trámů bez
podhledu, s živičnou krytinou. Na podlaze této stavby je betonová mazanina.
Stavba má vrata kovová, bez oken, elektroinstalaci 220/380 V, bez dalších
instalací a vybavení,
- kolnu přistavěnou vzadu k objektu skladu, provedenou z dřevěné konstrukce,
oboustranně obíjené překližkou a plechem, s plochou střechou s krytinou z
profilovaného plechu. Na podlaze této stavby je betonová mazanina.
Elektroinstalace 220 V, bez dalších instalací a vybavení,
všechny postavené na pozemku žalobkyně parc. č. 1244/1 v kat. území M.,
zapsaném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště
Praha, na listu vlastnictví č. 1619“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného
pozemku parc.č. 1244/1 v kat. území M. na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12.
1995. Smlouvou o dočasném užívání nemovitosti ze dne 5. 9. 1967 byl tento
pozemek dán do užívání na dobu neurčitou původnímu žalovanému V. M. Na
předmětném pozemku jsou postaveny čtyři stavby, a to sklad nářadí, ovoce a
zeleniny a dále vedlejší stavby – přístřešek a dvě kolny. Přístřešek a dvě
kolny postavil původní žalovaný V. M. Smlouvou o nájmu pozemku ze dne 7. 12.
1998, uzavřenou mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a původním žalovaným jako
nájemcem na dobu neurčitou se žalobkyně zavázala k úhradě porostů, oplocení a
dočasných staveb nájemcem na tomto pozemku zřízených. Tuto smlouvu žalobkyně
dne 4. 9. 2000 vypověděla. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9.
2004, č. j. 19 C 322/2002-47, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 11. 2. 2005, sp. zn. 18 Co 535/2004, soud žalobkyni uložil, aby původnímu
žalovanému zaplatila částku 162.195,- Kč jako náhradu za postavený sklad
nářadí, ovoce a zeleniny, co do částky 7.735,- Kč, představující náhradu za tři
kolny, byla žaloba zamítnuta s tím, že tyto stavby byly postaveny v rozporu se
stavebním zákonem. Žalovaný je jediným dědicem po původním žalovaném V. M. Soud
prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalovaný je v tomto sporu pasivně
legitimován, neboť povinnost odstranit stavby není vázána jen na osobu
původního žalovaného, ale lze ji uložit i jeho právnímu nástupci. Žalobě
vyhověl s tím, že nájemní vztah původního žalovaného k pozemku skončil dne 1.
10. 2001, čímž zaniklo jeho právo mít na cizím pozemku umístěnou jakoukoliv
stavbu, avšak žalovaný přes výzvy žalobkyně předmětné stavby neodstranil.
Požadavek žalobkyně na odstranění předmětných staveb není v rozporu s dobrými
mravy, jde o ochranu vlastnického práva žalobkyně podle § 126 odst. 1 obč.
zák., nikoli o žalobu podle § 683 obč. zák.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 27. 2. 2008, č. j. 23 Co 552/2007-135, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně. Uvedl, že „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku
stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně,
ztrácí po uplynutí sjednané doby právo mít nadále na tomto pozemku dočasně
umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka
pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění
stavby“. Jestliže žalobkyně odvolala svůj souhlas, aby na jejím pozemku stály
předmětné stavby vzhledem k ukončení nájmu pozemku, je žaloba na odstranění
těchto staveb opodstatněná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že oba soudy věc posuzovaly pouze
z hlediska § 126 odst. 1 obč. zák. S odkazem na § 682 obč. zák. poukázal na to,
že způsob užívání pozemku byl smluvně určen, bylo stanoveno, co může nájemce na
pozemku vybudovat, přičemž byl dojednán i způsob řešení pro případ skončení
nájmu výpovědí ze strany pronajímatele. Z čl. VI. „poslední smlouvy“ (zřejmě
jde o smlouvu ze dne 7. 12. 1998) vyplývá, že v případě výpovědi nájmu
pronajímatelem uhradí pronajímatel nájemci hodnotu toho, co na pozemku
vybudoval, tj. i hodnotu dočasných staveb. Pronajímatel tedy zcela zřejmě neměl
v úmyslu požadovat odstranění staveb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Uvedla, že z nájemní smlouvy nelze dovodit, že by se žalobkyně vzdala práva
požadovat po žalovaném uvedení pozemku do původního stavu. Odstranění
předmětných staveb, za které žalobkyni nebyla uložena povinnost platit náhradu,
je možné a nedojde jím k poškození stavby, jejíž odstranění nepožaduje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jednou z příkladmo citovaných skutečností, které zakládají přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 3 o. s. ř., je, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku v rozporu s hmotným právem. V souvislostech dané právní úpravy, nelze
pojem „rozpor s hmotným právem“ vykládat jinak, než jako případ, kdy je zjevné
(bez podrobného rozboru dovolacím soudem), že odvolací soud věc neposoudil po
věcné (hmotněprávní) stránce správně; v podstatě jde o případ nesprávného
právního posouzení věci samé. Pro tento případ také platí – je-li dovolání
dovolacím soudem připuštěno, je i důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem se mimo jiné rozumí
situace, kdy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu neaplikuje
tomu odpovídající právní předpis. Mezi tyto případy patří také ten, že soud
pomine ustanovení, které na zjištěný skutkový stav (a tím dané právní vtahy
mezi účastníky) dopadá, a ve svých právních úvahách ani nezmíní ustanovení, jež
je pro rozhodnutí ve věci podstatné či klíčové. Tak je tomu i v případě, kdy
je pro správné rozhodnutí ve věci nezbytné, aby soud na sporný případ aplikoval
více ustanovení hmotněprávních předpisů, avšak některý z nich zcela pomine.
Pomine-li soud zcela některý z hmotněprávních předpisů, který aplikovat má, jde
o neméně závažné pochybení v právním posuzování jako v případě, kdy věc
posuzuje podle nesprávného právního předpisu (tj. v rozporu s hmotným právem).
Je-li jedním z příkladmo v § 237 odst. 3 o. s. ř. uvedených skutečností, které
zakládají přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, rozpor s hmotným
právem, tedy nesprávná aplikace hmotněprávního předpisu, je logické, aby z výše
uvedeného důvodu stejně závažná skutečnost, že odvolací soud neaplikoval ve
věci samé ustanovení hmotného práva, jehož aplikace na dané právní vztahy byla
nezbytná, byla rovněž důvodem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. V úvahu také (se stejným závěrem) přichází jako přijatelný
extenzivní výklad, že v rozporu s hmotným právem je i rozhodnutí, v němž
odvolací soud na zjištěný skutkový vztah nepoužil právní předpis, který použít
měl.
Z výše uvedeného lze učinit závěr – jestliže je bez bližšího rozboru dovolacímu
přezkumu podrobené věci zjevné, že odvolací soud věc neposoudil po právní
stránce, tj. z hlediska hmotného práva správně, protože pro rozhodnutí ve věci
určující právní předpis vůbec neaplikoval, pak jde o případ, kdy je rozhodnutí
podle hmotného práva vadné (nesprávné), a dovolání z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné. Tak je tomu i v posuzované věci.
Podle § 682 obč. zák. skončí-li nájem, je nájemce povinen vrátit pronajatou věc
ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání věci; nebyl-li způsob užívání
výslovně smluven, ve stavu, v jakém ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému
opotřebení.
Domáhá-li se žalobce jako vlastník a pronajímatel odstranění (vyklizení) věcí,
které nájemce na najaté nemovitosti zanechal, ačkoli se na ní v době jejího
převzetí nenacházely, neměl by soud pominout tvrzení nájemce, že podle dohody
účastníků nebyl povinen takové věci odstranit. Jinak řečeno – jestliže vlastník
pozemku (pronajímatel) s uživatelem pozemku (nájemcem) sjednal, že mu při
skončení nájmu (vypověditelného ve lhůtě šesti měsíců) zaplatí či nahradí cenu
dočasných staveb, k jejichž vybudování dal nájemci předem souhlas, nelze ve
sporu o odstranění dočasných staveb přehlížet případné ujednání účastníků
nájemní smlouvy, že pronajímatel po skončení nájmu za peněžní náhradu zůstane
jejich vlastníkem. V případě opodstatněnosti tvrzení bývalého nájemce o
uvedeném ujednání by zanechání takových věcí na pronajaté nemovitosti po
skončení nájmu nepředstavovalo neoprávněný zásah do práv vlastníka
nemovitosti.
Odvolací soud se v dané věci vůbec nezabýval obsahem nájemní smlouvy ze dne 7.
12. 1998 a tedy ani významem jejího článku VI. odst. 1., podle kterého
„pronajímatel se zavazuje, že veškeré porosty, oplocení a dočasné stavby
pořízené nájemcem na pronajatém pozemku, budou v případě skončení nájmu
výpovědí ze strany pronajímatele nájemci zaplaceny za cenu podle znaleckého
ocenění, pokud se účastníci nedohodnou jinak“. Spokojil se pouze se zjištěním,
že nájemní vztah mezi účastníky skončil a že předmětné stavby byly stavbami
dočasnými. Pominul však posouzení vztahu účastníků z hlediska § 682 obč. zák.,
respektive obsahu uvedené nájemní smlouvy, ač neměl. Proto jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu