22 Cdo 323/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalované H. S., zastoupené JUDr.
Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída SNP 733, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C
108/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.
července 2014, č. j. 37 Co 107/2014-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února
2014, č. j. 11 C 108/2013-51, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy
č. p. 162 postavené na pozemku parc. č. st. 180, zapsané u Katastrálního úřadu
pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice na listu vlastnictví č.
414 pro k. ú. V. u K., obec V. (výrok I.) a rozhodl náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. července 2014, č.
j. 37 Co 107/2014-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil pouze
tak, že určil, že výlučným vlastníkem budovy č. p. 162 v k. ú. V. u K., obci
V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště
Boskovice na listu vlastnictví č. 414, která je součástí pozemku parc. č. st.
180 v k. ú. V. u K., obci V., je žalobce, ve výroku II. rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, „že předmětem posouzení je otázka hmotného, resp.
procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, konkrétně
závaznost posouzení předběžné otázky obecnými soudy při rozhodování správních
orgánů“. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy, společně s dovoláním
tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda pravomocný rozsudek, kterým byla
zamítnuta žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vytváří
překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva mezi
týmiž účastníky.
Dovolatelka v dovolání poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo
2740/2012 s tím, že „dosavadní rozhodovací praxe nevyřešila nastolenou otázku
natolik explicitně, aby bylo možné takové závěry aplikovat na projednávanou
věc“.
Velký senát Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo
2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na něž dovolatelka odkazuje, korigoval svou dosavadní judikaturu v
tom směru, že vyslovil, že „obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako
„nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném
seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a
požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li
o nemovitost) [§ 80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté
(res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k
majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k
nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k
nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní
rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou
dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince
2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).“
Dovolací soud dále v usnesení ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.soud.cz) vyložil,
že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce,
který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru
nemovitostí zapsán (shodně dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1119/2010 – www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 26.
května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009 (www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil,
že „soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce
určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se
zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí
i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní
zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru
nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi
stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu
srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října
1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995,
č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528).“
V usnesení ze dne 10. května 2006, sp. zn. 29 Cdo 1290/2004 (www.nsoud.cz),
Nejvyšší soud formuloval závěr, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět
řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem
vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
V dané věci šlo o to, že v předchozím řízení vedeném u Okresního soud v Blansku
pod sp. zn. 10 C 20/2007, se žalovaná (v předchozím sporu žalobkyně) domáhala
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše uvedeným nemovitostem
- budově č. p. 162, která je nyní součástí pozemku parc. č. st. 180 v k. ú. V.
u K., obci V. Žaloba byla pravomocně zamítnuta z toho důvodu, že nemovitosti
nejsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, nýbrž ve výlučném
vlastnictví žalobce (v předchozím sporu žalovaného). Předmětem řízení tedy bylo
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že soud otázku
vlastnictví ke sporným nemovitostem řešil jako otázku předběžnou. Protože v
katastru nemovitostí je nadále vedeno podílové spoluvlastnictví účastníků a
rozhodnutí o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví účastníků není podkladem pro změnu zápisu věcného práva k
majetku v příslušném veřejném seznamu, domáhá se žalobce (v předchozím sporu
žalovaný) žalobou o určení vlastnictví dosažení soudního rozhodnutí, které mu
bude sloužit jako podklad pro nový zápis (vklad) vlastnického práva do katastru
nemovitostí.
Na rozdíl od žaloby určovací, kde soud vydává deklaratorní rozhodnutí, má
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konstitutivní
povahu a zakládají se jím, mění nebo ruší hmotněprávní vztahy. Toto rozhodnutí
však může, stejně jako tomu bylo v tomto případě, skončit tím, že žaloba bude
zamítnuta. Takové řízení pak v konečném případě neřeší prostřednictvím výroku
otázku vlastnictví pozemku a nepředstavuje „nutný“ podklad pro změnu zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí. Jestliže se tedy žalobce v současném
řízení domáhá určení vlastnického práva či právního vztahu z důvodu, aby bylo
dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí,
nemůže zamítavé rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o
určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není. Napadené
rozhodnutí je proto v souladu se shora označenou judikaturou dovolacího
soudu.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím nalézacích soudů ohledně náhrady
nákladů řízení. Má za to, že v jejím případě byly dány důvody hodné zvláštního
zřetele podle § 150 o. s. ř. pro to, aby byla „osvobozena od povinnosti k
jejich náhradě“.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č.
80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz)
].
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jestliže soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 15 200,- Kč a odvolací
soud v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal
žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 087,90 Kč, pak
dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění ve výši 27 287,90 Kč, které nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.
Dovolání tedy není ani v tomto rozsahu přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu